Levicový sen o ráji na zemi

2. 2. 2026 / Josef Poláček

Už jsme si zde kriticky přezkoumali tyto levicové projekty týkající se lokálních měn, jakož i levicovou víru v samospasitelnost principu družstevnictví. Jakožto kvintesenci tohoto radikálně levicového snění o lepším světě by pak bylo možno jmenovat hnutí DiEM25. 

Bylo by tedy na místě dopodrobna rozebrat i tento projekt; ale i při nejlepší vůli zde bohužel nelze objevit téměř nic co by bylo možno nějakým způsobem podrobit seriózní analýze: https://diem25.org/about-us/. Jedná se prakticky pouze o výčet zbožných přání, představ a snění o dokonale harmonickém světě, bez jakéhokoli vztahu k realitě - ekonomické, politické, sociální i antropologické. A přitom jsou všechny tyto projekty většinou dílem vzdělaných lidí, mnohdy přímo z akademického prostředí. Jak je vůbec jen možno vysvětlit tuto naprostou ztrátu smyslu pro realitu?

Tuto dramatickou diskrepanci mezi kognitivními schopnostmi na straně jedné a zmíněnou ztrátou smyslu pro realitu nelze vysvětlit jinak nežli tím, že je zde přítomný ještě nějaký další faktor. A to sice faktor natolik silný, že přebije, zatlačí do pozadí všechny racionální úvahy, všechny inteligenční potenciály, všechno kritické myšlení. Vydejme se tedy na pátrání po tomto záhadném činiteli, který má takovouto moc zcela ovládnout a zmanipulovat lidské myšlení.

Při tomto hledání bude zřejmě zapotřebí vrátit se až na samotný úsvit lidských dějin. Nebo snad spíše našich dějin evropských. Bezmála by se chtělo začít jako v pohádkách, tedy známým úslovím „bylo-nebylo“. Byly totiž časy, kde se v našich zeměpisných šířkách, a to především v oblasti Středomoří, člověku skutečně žilo jako v ráji. Klima bylo neobyčejně příznivé, dary přírody až neuvěřitelně štědré. Tehdejším lidem téměř stačilo jenom natáhnout ruku, aby se mohli uživit. K tomu aby získali dostatek potravinové energie pro svůj život jim nebylo zapotřebí více nežli nějaké tři-čtyři hodiny pracovní činnosti denně. 

Zbytek dne si mohli užívat sladkého žití, v onom nekonečném blahobytu zřejmě bez jakýchkoli válek či konfliktů. Jenže – poté došlo k dramatické proměně klimatu, ochladilo se, příroda už nebyla zdaleka tak štědrá jako předtím. A tehdejší lidé, aby se uživili, museli začít s vlastní zemědělskou produkcí. Spojenou s těžkou, namáhavou, mnohdy celodenní prací na polích. Mimochodem, podle některých názorů právě tento zážitek, toto trauma nuceného přechodu od pohodového sběračství k namáhavému zemědělství bylo prapůvodním základem židovsko-křesťanského mýtu o vyhnání z ráje. Neboť ten předchozí stav nekonečně štědré přírody se tehdejším lidem mohl skutečně jevit stavem vysloveně rajským. O to těžší pak bylo trauma z této ztráty.

V každém případě je možno konstatovat: člověk (či přinejmenším velmi mnozí lidé) intuitivně, podvědomě touží právě po tomto „návratu do ráje“. Tedy po životě bez tíže, bez námahy, bez nutnosti znovu a znovu probojovávat své místo na slunci. Nejedná se přitom pouze o touhu zbavit se namáhavé, úmorné práce; ale jedná se o víc, jedná se o sen o krásném, bezkonfliktním, pohodovém žití se spolubližními, ve naprosté harmonii spolu navzájem i s okolním světem, se samotnou přírodou. A dokud bude člověk člověkem, asi ho nikdy neopustí toto snění o životě v pozemském ráji. Který zde přece už jednou byl, a který se proto může zdát být tak snadno dosažitelným, tak snadno obnovitelným.

Bylo by tedy možno mít plné pochopení i pro touhu dnešního člověka po tomto návratu do ráje; touhu která se především v levicovém prostředí manifestuje jako touha po světě zcela rovnostářském, kde nebude žádných hierarchií, kde všichni budou ve stavu úplné rovnosti a naprostého vzájemného porozumění rozhodovat o společných záležitostech, kde práce nebude tíživou nutností vynucovanou něčí touhou po zisku, nýbrž kde práce bude pouze čirým a zcela spontánním projevem přirozené životní aktivity, která přináší radost a uspokojení z vlastního naplnění. Ano, bylo by možno mít pochopení pro tyto tužby; kdyby… Kdyby zde nebylo přítomno několik zásadních okolností, které toto snění nechávají tvrdě narazit na reality tohoto světa.

Především: je nutno si uvědomit, že ten „rajský“ život někdejších sběračů byl i v onom bezprostředním potravinovém nadbytku fakticky životem v chudobě. Kdy se majetkový inventář každého jednotlivce omezoval prakticky jen na několik málo předmětů osobní potřeby. A za druhé a především: když se podíváme na současné relikty tohoto „života v ráji“ u některých přírodních národů, pak nevyhnutelně zjistíme že sice mohou žít své životy ve vzájemné pohodě a harmonii, nicméně že jejich způsob života představuje naprostou vývojovou stagnaci. A to nejen z hlediska produkčního, ale i civilizačního, kulturního, a nakonec i osobnostního. Dokonce i sám Karel Marx, ačkoli celý svůj model dějinného vývoje lidské společnosti směrem ke komunismu založil právě na výchozím stadiu této harmonické prvobytně pospolné společnosti, i on konstatoval, že ten tehdejší bezrozporný pospolitý život byl „daleko spíše projevem slabosti lidské osobnosti, nežli její síly“.

Zkrátka, v této všeobecné bezrozporné rajské blaženosti nebylo dáno nic, co by pro člověka představovalo nějakou výzvu k jeho vývoji, k jeho růstu. Vše bylo stále stejné jako kdykoli předtím, život se pohyboval stále v jednom a tom samém kruhu. Člověk současné technické civilizace často závidí těmto přírodním národům jejich harmonické souznění s přírodou; jenže druhá stránka této mince je ta, že člověk v tomto stavu, v tomto způsobu existence jen o málo přesahuje hranice a možnosti toho, co poskytuje – fakticky nevědomá a slepá – příroda. Je to sice pohodový, ale ve skutečnosti ještě předcivilizační způsob společenského bytí. Člověk ale není jenom a pouze tvorem ryze přírodním; člověk je – přiznejme si to a postavme se této skutečnosti čelem – v rámci celé přírody tvorem exkluzivním, jako jediný nadaným nejen rozumem v obecném slova smyslu, ale vůbec schopností, potenciálem být svébytným tvůrcem. Tedy vytvářet entity, vytvářet hodnoty které v přírodě samotné nejsou k nalezení, nanejvýš ve zcela zárodečných formách. Smysl lidského života tedy nikdy nemůže být ani vyčerpán, ani naplněn touto sice harmonickou, ale pouze přírodní existencí; člověk ze samotné své podstaty musí směřovat někam dále a výše.

Toto vytváření nového, vyššího smyslu vlastní existence ale něco stojí; je nutno vykročit z onoho tak harmonického, tak příjemného ráje, a vydat se do světa tvůrčí dynamiky, ale spolu s tím vzájemného soupeření a zápolení. Už řecký myslitel Hérakleitos konstatoval, že „otcem všeho je boj“; a měl tím na mysli právě tuto skutečnost, že vše co je nějakým způsobem nové, vyspělejší, hodnotnější nežli to co tu bylo předtím, že všechno to je výsledkem vzájemného střetávání se, neustálého boje o prioritu. Byť třeba i jenom o prioritu ideovou; ale tento boj idejí jde nevyhnutelně ruku v ruce s bojem o prioritu osobní, společenskou, a nakonec i mocenskou. Za podmínek naprosté vzájemné rovnosti je možno nanejvýš obdělávat pole, a to ještě za starých archaických způsobů hospodaření, kde každý nový den od člověka nevyžadoval nic více nežli znovu a znovu opakovat ty samé pracovní úkony. Ale moderní dynamická produkce vyžaduje neustálé srovnávání, neustálou konfrontaci toho co je progresivnější a co je méně funkční; a tato neustálá vzájemná konkurence nevyhnutelně vede k diferenciaci i na žebříčku společenského postavení.

Jenže právě tohle – tato výkonnostní diferenciace a s ní spojená společenská a vůdčí hierarchizace – je to co příslušníci radikální levice zarytě odmítají přijmout. Ve svém rigidním rovnostářství stále sní svůj sen o komunitní pospolitosti sobě rovných, kde nebude existovat naprosto žádná diferenciace, naprosto žádná kompetenční a příkazová hierarchie.

Na jedné straně je tento jejich odpor vůči jakýmkoli hierarchiím oprávněný: z tohoto pohledu jsou skutečně všichni lidé navzájem rovní, a jakákoli nerovnost velice nebezpečně zavání vyvyšováním se jednoho člověka nad druhým. Ovšem na straně druhé, toto jejich neústupné lpění na absolutní rovnosti a absolutní demokratičnosti znovu a znovu naráží na holé reality tohoto světa; a jak už bylo ukázáno, jejich důsledné uplatňování by nevyhnutelně vedlo k všeobecné stagnaci, nejen ekonomické, ale nakonec i kulturní a osobnostní.

Zde není místo na to, abychom řešili tento konflikt mezi ideálem rovnosti a požadavkem výkonnosti; to bude předmětem jiných zkoumání. Zde se jedná o to, co bylo zmíněno už úvodem: že v tomto radikálně levicovém prostředí, které je napohled natolik revoluční, nakonec fakticky vůbec není možno započít jakékoli seriózní úvahy na téma systémové transformace. Neboť tato systémová transformace současného kapitalismu, pokud má být alespoň v zásadních rysech reálná, nemůže závažně operovat s oním dogmatem absolutní rovnosti. Takováto reálná transformace musí – namáhavě a složitě – hledat maximální možnou rovnováhu mezi ideálem rovnosti na straně jedné, a realitou strukturovaného, a tedy i alespoň do jisté míry hierarchického společenského uspořádání na straně druhé. Tito levičáci si stále chtějí snít svůj sen o levicovém ráji na zemi, o onom bezrozporném a harmonickém žití prvotních přírodních sběračů; ale nejeví sebemenší zájem o tom ponořit se do složitých teorií možné, ale vždy rozporuplné společenské a ekonomické transformace. A proto toto levicové snění o ráji, jakkoli ideově puristické, nakonec ve skutečnosti zabraňuje jakékoli možnosti reálné změny, tím že síly levicového hnutí váže na tyto zcela ireálné projekty a vize.

A k tomu všemu přistupuje ještě jeden aspekt celé záležitosti. Jak bylo řečeno, tito radikální levičáci si stále sní svůj sen o levicovém, socialistickém ráji naprostého rovnostářství a bez jakýchkoli věcných tlaků a nutností. Jenže – kde je ráj, tam je nevyhnutelně i peklo. Neboť jak jinak by bylo možno vysvětlit, že tento ráj se stále ještě nechce dostavit, nežli jakožto důsledek zlovolného působení Pána pekel?… A tak je obraz světa těchto levicových radikálů striktně dichotomický; černobíle rozpolcený nejen na ráj socialismu a peklo kapitalismu, nýbrž stejně tak i každého kdo není ochoten nekriticky přejmout jejich snění o socialistickém ráji okamžitě kádrují, difamují jakožto „přisluhovače kapitalismu“. Za těchto okolností je pak i v rámci levice jakýkoli dialog od samotného počátku znemožněný, a z této interní rozpolcenosti levice se pak jenom mohou radovat skuteční vyznavači tvrdě pravicového vidění světa.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tímto rozborem více či méně nevědomé touhy vyznavačů radikální levice po návratu do ráje jsme v zásadě ukončili naše analýzy, a zároveň naši kritiku jejich konceptů, postojů a chimér; ale aby nevznikl dojem že je to pouze tato ideologicky radikální levice která je na vině současné ideové krize, příště se pro změnu zaměříme na postoje a pozice levice umírněné, mainstreamové.