Čtyři procenta chtějí rušit třiatřicet

21. 2. 2026 / Fabiano Golgo

Největší ironie spočívá v tom, že motoristé sami stojí na hraně relevance. Jedno špatné období, jedna další kauza, a čísla se mohou propadnout ještě níž. Co potom? Budou volat po vlastním omezení? Přiznají, že „lid rozhodl" a že jejich hlas už není dostatečně legitimní?

A teď si představme, že tuhle zkratkovitou logiku převezmeme i my, kterým vadí konkrétní obsah České televize – například její výrazně proizraelské rámování války v Gaze. I zde by bylo lákavé podlehnout pokušení: vadí nám to, jsme rozhořčeni, máme pocit, že jde o morální selhání, tak pryč s tím. Jenže právě tady se ukazuje rozdíl mezi kritikou a destrukcí.

Česká společnost je dlouhodobě jednou z nejvíce proizraelských na světě – hned po samotném Izraeli. Sympatie k izraelské vládě a jejím krokům jsou v České republice výrazně nadprůměrné. Pokud zhruba 70 až 80 procent obyvatel stojí na této straně, pak je iluzorní očekávat, že veřejnoprávní televize bude systematicky vysílat opačný, menšinový narativ jako dominantní. Redaktoři a editorky nepadají z Marsu. Vyrůstají tady, studují tady, žijí mezi námi. Jsou součástí téže společenské hmoty, téhož těsta.

Požadovat, aby Česká televize byla „proti Izraeli", by v praxi znamenalo chtít, aby si své zaměstnance vybírala výhradně z oněch dvaceti procent populace, která má k současné izraelské vládě kritický vztah. To není pluralita. To je inženýrství.

My, kteří považujeme současnou izraelskou vládu za kriminální a její postup v Gaze za nepřijatelný, máme plné právo to říkat. Máme právo kritizovat způsob, jakým Česká televize některé události rámuje. Máme právo tlačit na větší vyváženost, na přesnější jazyk, na důslednější práci s pojmy jako „válečné zločiny" nebo „kolektivní trest". Ale nemáme právo z toho vyvozovat, že instituce jako taková nemá existovat.

Demokracie totiž funguje tak, že většina rozhoduje o směru, ale menšina má právo nesouhlasit. Nemá však právo většinu administrativně zrušit. Pokud bychom pokaždé, když se ocitneme v menšině, sahali po likvidaci instituce, která odráží převládající názor, skončíme v permanentní občanské válce.

Veřejnoprávní televize je nutná právě proto, že není jen nástrojem momentální vlády ani hračkou oligarchů. Ano, může chybovat. Ano, může být zaujatá. Ano, může podléhat společenskému klimatu. Ale zároveň je to jedna z mála institucí, která systematicky a dlouhodobě odhaluje korupci, střety zájmů, machinace v politice i byznysu. Pro každou reportáž, která někomu připadá příliš proizraelská, existují desítky jiných, které jdou po krku domácím kmotrům, pochybným zakázkám, neprůhledným finančním tokům.

Bez České televize by ten prostor nezmizel – zaplnili by ho jiní. Komerční televize s vlastními zájmy. Média vlastněná miliardáři. Dezinformační weby, které už teď čekají na každé oslabení veřejnoprávního vysílání jako supi nad raněným zvířetem. Opravdu chceme svět, kde jediným kritériem je sledovanost a inzertní výnos? Kde investigativa končí tam, kde začíná zájem inzerenta?

Vylévat dítě i s vaničkou jen proto, že voda je špinavá, je stará chyba. Vodu vyměníte. Dítě si ponecháte. Kritizujete, tlačíte na kvalitu, požadujete odpovědnost – ale nerozbijete samotnou vanu.

Demokracie je pomalá, únavná a plná kompromisů. Není to sprint na sociálních sítích. A Česká televize – se všemi svými chybami – je součástí této pomalé infrastruktury. Když ji oslabíme, neoslabíme jen „jejich" hlas. Oslabíme i vlastní možnost být slyšeni.

A těm, kteří dnes na sítích slavnostně oznamují, že „ČT musí skončit", lze vzkázat jediné: až příště průzkum ukáže, že vám nevěří ještě víc lidí než dnes, zkuste být stejně důslední. Vypněte se. Regulujte se. Rozpusťte se.

Nebo – a to je pravděpodobnější – si konečně přiznejte, že problém není v číslech, ale v tom, že mikrofon drží někdo jiný než vy.