Energetické „stanné právo“ – aneb jak minulá vláda „obešla“ samosprávu
24. 2. 2026 / Arnošt Kult
Implementace akceleračních zón v Česku není příběhem o moderní energetice, ale o administrativním kolapsu. Aby vláda Petra Fialy zakryla roky nečinnosti a selhání ministra Bartoše při digitalizaci stavebního řízení, vytvořila centralistické monstrum, které s ohledem na hrozbu pokut z Bruselu fakticky vymazalo ústavní práva obcí a vyměnilo demokratickou participaci za finanční kompenzace.
Tento článek navazuje na dřívější příspěvek v Britských listech („Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem“ – 20. 2. 2026) – v něm jsem se věnoval převážně estetickému rozměru akceleračních zón – též jsem argumentoval, že ochrana krajinného rázu je legitimním veřejným zájmem, který nesmí být „obětován“ na „oltář“ technokratického pragmatismu. Dnešní realita schváleného zákona č. 249/2025 Sb. však ukazuje, že situace je mnohem vážnější. Nejde už jen o „estetiku“, ale o hlubokou krizi právního státu a selhání vládní administrativy, která se rozhodla „zamaskovat“ vlastní neschopnost „silovým“ řešením, jež v novodobé historii České republiky nemá obdoby. To, co dnes považujeme za tzv. „moderní energetiku“, není vítězstvím ekologie, ale panikou vyvolanou roky vědomého nicnedělání.
Vláda Petra Fialy se s oblibou schovávala za pojem „evropské implementace“, jako by směrnice RED III byla nečekaným „bleskem z čistého nebe“. Pravda je mnohem prozaičtější – o nutnosti vymezit zóny pro zrychlené zavádění obnovitelných zdrojů se v Bruselu rozhodovalo už v květnu 2022 v rámci plánu REPowerEU. Paradoxem zůstává, že právě čeští ministři a diplomaté tyto parametry během našeho předsednictví v Radě EU aktivně dojednávali. Zatímco jiné evropské země plně využily uplynulé tři roky k poctivé diskusi s regiony a k přípravě mapových podkladů, česká státní správa propadla letargii. Místo aby premiér Fiala koordinoval postup mezi rezorty průmyslu, životního prostředí a místního rozvoje, nechal situaci „vyhnít“ do momentu, kdy Česku začaly reálně hrozit miliardové sankce za nečinnost.
Dalším symptomem tohoto rozkladu státní správy byla role Ministerstva pro místní rozvoj pod „taktovkou“ Ivana Bartoše. Zatímco se ministr pokoušel o „revoluci“ v podobě digitalizace stavebního řízení, která nakonec skončila funkční paralýzou úřadů v celé zemi, energetická legislativa se stala obětí tohoto chaosu. Protože stát nedokázal vytvořit moderní a rychlé procesy pro všechny, rozhodl se vytvořit privilegovaný „bypass“ pro „vyvolené“ – tím se staly akcelerační zóny.
Rovněž došlo ke zřízení Dopravního a energetického stavebního úřadu (DESÚ) – vznikl tak jakýsi stát ve státě, pražský superúřad, který má jediné zadání: ignorovat lokální námitky a protlačit strategické stavby i tam, kde se jim místní samosprávy a občané oprávněně brání.
To vše je v přímém rozporu s principy participativní demokracie, o kterých politické strany rády řeční před volbami. Pokud se podíváme na rakouský model, vidíme, že zóny pro větrnou či solární energii tam vznikají na základě konsensu mezi spolkovými zeměmi a obcemi, přičemž ochrana přírody (skrze procesy nejen SEA – ale především EIA) zůstává zcela pevnou součástí rozhodování. Česká cesta je však cestou „brutálního“ centralismu. Zákon č. 249/2025 Sb. totiž poprvé od listopadu 1989 zavedl princip, kdy je obecní územní plán fakticky podřízen státnímu diktátu. Tento legislativní „válec“ se nezastavil ani před zásadními připomínkami Svazu měst a obcí ČR (SMO ČR). Svaz v rámci jak meziresortního řízení, tak i v Poslanecké sněmovně (Sněmovní tisk 969) marně varoval, že princip „nadřazenosti“ zón je protiústavním zásahem do práva na samosprávu a požadoval, aby příslušné vymezení vždy podléhalo souhlasu dotčené obce. Vláda však tyto připomínky ignorovala a místo skutečného dialogu zvolila cestu finančního „úplatku“ – zákonem sice obcím přiznala povinné kompenzace z každé vyrobené megawatthodiny, ale vzala jim to nejcennější – právo o svém území rozhodovat!
Pokud si úředník v Praze usmyslí, že konkrétní louka je akcelerační zónou, právo obce na samosprávu se ignoruje. Tento centralistický systém lze metaforicky označit jako energetické „stanné právo“ – zájem investora je zákonem povýšen na „převažující veřejný zájem“, čímž se z občanů obce stávají pouze bezmocné „loutky“ v jejich vlastní krajině.
Ústava České republiky přitom garantuje obcím právo na samosprávu, jejíž nedílnou součástí je i právo určovat rozvoj svého území. Fialova vláda se však rozhodla toto ústavní právo obejít legislativní „kličkou“, čímž riskovala nejen vlnu ústavních stížností, ale i především totální ztrátu důvěry v energetickou transformaci jako takovou. Obnovitelné zdroje, které měly být symbolem svobody a decentralizace, tak mají být vnucovány metodami, které spíše připomínají předlistopadové totalitní plánování.
Celé toto selhání padá na hlavu premiéra Petra Fialy, který jako manažer kabinetu nedokázal „ukočírovat“ kompetenční válku mezi ministerstvy. Místo koncepční práce jsme se tak dočkali legislativního zmetku, který vznikal v tísni a pod tlakem hrozících sankcí ze strany EU. Výsledkem je situace, kdy stát trestá své vlastní obce za to, že jeho ministři nebyli schopni včas a kompetentně pracovat. Související možné zdravotní dopady či estetika krajiny jsou nyní „drceny“ „strojem“, který pohání nikoliv ekologické přesvědčení, ale dřívější neschopnost politiků (navíc již v opozici). Pokud vždy budeme lhostejní k takovým postupům (viz článek: „Když lid ztratí odvahu, mocní ztratí svědomí“, Britské listy, 6. 1. 2026), dáváme státu bianco šek k tomu, aby i příště stejným způsobem „obešel“ jakýkoliv jiný aspekt našeho života, který se zrovna nebude hodit do centrálně naplánovaných direktiv.
Chronologie systémového selhání – kdy stát už měl potřebné informace a proč následně nekonal
18. května 2022
Evropská komise představila plán REPowerEU. Dokument poprvé jasně definoval nutnost vzniku „Go-to areas“ (akceleračních zón) jako klíč k energetické nezávislosti. Tehdejší česká vláda měla tento plán „na stole“ od prvního dne.
Červenec–prosinec 2022
Probíhalo české předsednictví v Radě EU. Ministři Jozef Síkela (MPO) a tehdejší ministryně Anna Hubáčková (MŽP) osobně předsedali jednáním, kde se parametry směrnice RED III a akcelerační zóny dojednávaly. Vláda v Praze však o dopadech na české obce před svými občany mlčela.
Únor 2023
Vstupuje v účinnost tzv. Lex OZE I. Vláda se chlubila zjednodušením pro malé instalace, ale zcela ignorovala nutnost systémové reformy územního plánování pro velké zdroje, kterou EU vyžadovala. Ivan Bartoš (MMR) v té době ujišťoval, že nový stavební zákon vše vyřeší.
31. října 2023
Směrnice RED III (2023/2413) byla oficiálně zveřejněna v Úředním věstníku EU. Od tohoto okamžiku začal běžet čas pro transpozici. Zatímco sousední státy již měly záhy vytipované lokality, v Česku ministerstva stále dlouho neměla ani shodu na tom, kdo bude příslušné mapy připravovat.
Červenec 2024
Kolaps digitalizace stavebního řízení „pod taktovkou“ Ivana Bartoše. Státní správa „zamrzla“. Namísto nápravy celého systému začala vláda „v tichosti“ připravovat „zákonný bypass“, který později vyústil v zákon č. 249/2025 Sb.
Leden–květen 2025
Vláda v legislativní nouzi (přímo „zběsile“) „protlačila“ zákon o akceleračních zónách. Aby se vyhnula sankcím za zpoždění, které sama způsobila, zvolila metodu odebrání pravomocí obcím. EU požadovaný demokratický participativní princip se tak neuvěřitelně arogantním způsobem proměnil v represivní nástroj centrální státní moci.
Odkaz na článek: „Akcelerační zóny a právo na horizont: estetika krajiny jako opomíjený veřejný zájem“:
Diskuse