Trumpovo selhání při udržování příměří je součástí nového světového chaosu – a cenu za to platí obyčejní lidé

8. 6. 2026

 

Hrdinská éra diplomacie 19. století, typická pro „evropský koncert“ velmocí, který vyvažoval síly pod vedením knížete Metternicha, a pro „mír se ctí“ na Balkáně, za který se zasloužil Benjamin Disraeli, je dnes minulostí. Není to však tak dávno, co mírotvůrci ocenění Nobelovou cenou, jako například generální tajemník OSN Kofi Annan a finský diplomat Martti Ahtisaari, či americký senátor George Mitchell, který zprostředkoval Velkopáteční dohodu v Severním Irsku, řešili neřešitelné konflikty po celém světě. Kde jsou nástupci Desmonda Tutu, Andreje Sacharova nebo Jicchaka Rabina, když je potřebujete?

V dnešní době selhávají příměří s děsivou pravidelností. Poslední pokus v Libanonu tento týden zkrachoval. Jiná, jako například v Íránu, se porušují každý den. V Súdánu není žádné příměří vůbec. A proč je tak těžké ukončit „nekonečné války“? Uprostřed rekordní úrovně globálních konfliktů je jedním z klíčových důvodů nedostatek respektovaných, nestranných zprostředkovatelů a odvážných politiků ochotných riskovat. Rozdíl v schopnostech mezi, řekněme, Richardem Holbrookem, americkým diplomatem, který pomohl urovnat bosenskou válku, a Trumpovými amatérskými vyslanci, Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem, je podobný jako mezi Arsenalem a nedělním parkovým fotbalovým týmem.

Fakticky vzato, Trumpova diplomatická bilance je žalostná. Slíbil vyřešit válku na Ukrajině za jeden den. Ta trvá již pátým rokem. Otevřeně se postavil na stranu Ruska, řekl zastrašenému ukrajinskému prezidentovi Volodymyru Zelenskému, že nemá „žádné trumfy“, a omezil dodávky zbraní. Trump však přecenil své síly a podcenil sklon ruského prezidenta Vladimira Putina k podvádění a odolnost Ukrajiny. Úředníci z Kremlu si během moskevských „jednání“ s naivními Witkoffem a Kushnerem pohrávali. K jejich hanbě toto dynamické duo dosud nenavštívilo Kyjev. Trump, který ztratil tvář, ztratil i zájem. Přesvědčen, že se situace obrací, Zelenskyj nyní navrhuje příměří – které Putin odmítl.

Poté, co v únoru nelegálně zaútočil na Írán, vyhlásil Trump v dubnu příměří, aniž by dosáhl některého ze svých hlavních cílů a přičemž Hormuzský průliv zůstal pro lodní dopravu z velké části uzavřen. K porušování tohoto příměří dochází denně, polovičaté „mírové rozhovory“ prostřednictvím nejasných  třetích stran nikam nevedou a globální ekonomika se potácí. Trump opět podcenil výzvu, přecenil schopnost hrubé vojenské síly změnit politickou realitu, řídil se svými vlastními (žalostně špatnými) instinkty, odsunul evropské spojence na vedlejší kolej a marně usiloval o rychlé a snadné vítězství. Nyní čelí vleklému konfliktu, vzbouřenému Kongresu a rozzlobené veřejnosti.

V Gaze mezitím zní triumf, který Trump loni v říjnu, kdy bylo dohodnuto příměří a osvobozeni izraelští rukojmí, prohlásil za otřásající světem, zřetelně prázdně. Jeho 20bodový plán, založený na odzbrojení Hamásu, rychle ztroskotal. Jeho „Rada pro mír“ a grandiózní představy o rekonstrukci Gazy postrádají důvěryhodnost. Realitou je pokračující, nesnesitelné utrpení Palestinců a rozšiřující se izraelská vojenská okupace. Nyní Trumpův spolupachatel, premiér Benjamin Netanjahu, dělá v jižním Libanonu to, co udělal v Gaze – vytváří vylidněnou poušť – a tím brání dohodě mezi USA a Íránem. Oba muži se minulý týden ostře pohádali.

Trumpovy opakované neúspěchy odrážejí větší problém. V konfliktních zónách, jako je Jemen, Myanmar a Demokratická republika Kongo, se v posledních letech střídala příměří a dohody o zastavení palby, aniž by vedly k trvalému urovnání. V Súdánu zůstává dohoda o dodržování humanitární pauzy, natož o zastavení nepřátelských akcí, i po více než třech letech občanské války nedosažitelná. Hluboký nedostatek důvěry mezi válčícími stranami je jedovatým společným faktorem. Stejně tak i naprostá neústupnost a mylná víra v totální vítězství, která je založena na principu nulové sumy.

Chronická neschopnost trvale vyřešit války často pramení z absence organizovaných a uznávaných mírových procesů. Téměř zapomenuty jsou dny, kdy zmocnění vyslanci OSN jednali se všemi stranami, vytvářeli pracovní skupiny a navrhovali postupná opatření na budování důvěry a časové plány. Bylo dlouhé období, kdy američtí ministři zahraničí, jako Henry Kissinger, Warren Christopher a John Kerry, podnikali energickou pendlující diplomacii ve snaze o mír. Naproti tomu Marco Rubio, současný šéf ministerstva zahraničí – hladce ambiciózní muž, kterého netrápí žádné zásady – se drží stranou a svému šéfovi říká, že má pravdu, i když se mýlí. Jen Trump a Rubio se zdají být překvapeni, že Hizballáh, vyloučený z mírových rozhovorů svými americkými hostiteli, odmítl nejnovější libanonské příměří.

Neústupná a vzpurná povaha moderních konfliktů odráží dnešní svět. V globálním řádu postrádajícím dohodnutá pravidla, kde velmoci i nestátní aktéři pohrdají mezinárodním právem a mezinárodními soudy, se záležitosti války a míru stávají stejně anarchickými. Pro bezohledné režimy odhodlané maximalizovat národní výhody není žádná dohoda považována za neporušitelnou, žádné nečestné porušení za příliš hanebné, než aby se dalo přehlédnout. Bez pravidel nelze mírové dohody v konečném důsledku vynutit.

Institucionální slabost je ještě umocněna prodejností a banálností politiků. Nástroje měkké síly, dialog, logika a přesvědčování, morální imperativy a historický kontext jsou znehodnocovány a opovrhovány. Prioritou je drtivá síla, okamžité výsledky a mediálně působivé výroky. V této nepoetické pustině je „dlouhodobý horizont“ cizím pojmem a pravda a spravedlnost ztracenou věcí. Dokonce i mír je relativním pojmem v době, kdy válkychtivý americký prezident, bombardér mnoha zemí, může tvrdit, v dvojznačném jazyce románu 1984, že si zaslouží Nobelovu cenu míru.

Nekonečné a marné hádky o příměří zastírají strašlivý dopad konfliktu na obyčejné lidi a pádné lidské důvody pro zastavení násilí. Od začátku války v Íránu údajně zemřelo nejméně 3 468 lidí uvnitř země, 26 500 bylo zraněno a miliony lidí byly vysídleny. Pozornost byla odvedena například od dosud nevyšetřeného bombardování základní školy v Minabu 28. února, kdy americké síly údajně zabily více než 100 dětí. Pokud se obnoví boje v plném rozsahu, dojde k dalším zvěrstvům a zbytečnému utrpení.

Počet civilních obětí v širším regionu Blízkého východu stále roste. V Libanonu, kde navzdory předchozímu (neúspěšnému) příměří zemřely tisíce lidí, poskytla organizace UNICEF přehled událostí z posledního květnového týdne, kdy podle jejích zpráv bylo zabito nebo zraněno 77 dětí. Takové tragédie připomínají hrůzy hromadného úmrtí kojenců a dětí na vrcholu války v Gaze. Je to 77 připomínek toho, proč jednání o příměří nejsou samolibými politickými show nebo zábavou na sociálních médiích, jak naznačují Trumpovy denní komentáře, ale naléhavými záležitostmi života a smrti.

Žádná z těchto válek nebude nakonec ukončena vojenskou silou. Nejde o to, kdo má největší bomby nebo kdo může vyhlásit falešné vítězství, pane Trumpe. Jde o životy lidí. Jak se většinou potvrzuje v historii, je to diplomacie – profesionální, aktivní, zkušená a osvědčená diplomacie – která otevírá dveře k míru.

Zdroj v angličtině ZDE