Slovensko chce znovu otevřít spor o uznávání zahraničních stejnopohlavních manželství

8. 6. 2026 / Petr Waniek Horváth

Nikdo Slovensku nenařizuje, aby do svého právního řádu zavedlo stejnopohlavní manželství. Jinou otázkou je však uznání manželství, která byla platně uzavřena v jiném členském státě. Pokud je určitý právní vztah legálně uznán v jedné zemi Evropské unie, vzniká oprávněné očekávání, že jeho základní právní účinky budou respektovány i jinde.

Nejde pouze o symbolickou otázku. Uznání rodinného statusu se promítá do pobytových práv, dědictví, zastupování partnera ve zdravotních záležitostech, sociálních nároků i řady dalších oblastí běžného života. Situace, kdy je pár v jednom státě považován za manžele a po překročení hranic o tento status přichází, vytváří právní nejistotu, která je obtížně slučitelná s principem volného pohybu osob v Evropské unii.

Při pohledu na mapu Evropy je zřejmé, že Slovensko se ocitá v čím dál osamělejší pozici. V Rakousko a Německo mohou stejnopohlavní páry uzavírat manželství. Česká republika sice manželství pro všechny dosud nepřijala, v posledních letech však učinila významný krok směrem k právnímu zrovnoprávnění stejnopohlavních párů. Od 1. ledna 2025 platí institut partnerství, který nahradil dosavadní registrované partnerství. Partneři získali většinu práv a povinností, které mají manželé, včetně společného jmění, nároku na vdovský a vdovecký důchod či postavení blízkých osob v řadě právních situací. Přesto mezi partnerstvím a manželstvím zůstávají rozdíly, zejména v oblasti společného osvojení dítěte. Česká republika se tak zařadila mezi země, které stejnopohlavním párům poskytují velmi širokou právní ochranu, i když samotný institut manželství zůstává vyhrazen svazku muže a ženy.

V Maďarsko existuje registrované partnerství osob stejného pohlaví již od roku 2009. Přestože maďarská ústava vyhrazuje manželství svazku muže a ženy, stejnopohlavní páry zde mohou uzavřít registrované partnerství, které jim poskytuje téměř stejná majetková, dědická, sociální a důchodová práva jako manželům. Maďarsko tak navzdory své konzervativní rodinné politice nabízí stejnopohlavním párům vyšší míru právní ochrany než Slovensko.

Slovensko navíc není v evropském kontextu osamoceno úplně. Vedle něj dosud neposkytují stejnopohlavním párům plnohodnotnou formu právního uznání jejich vztahu také některé další členské státy Evropské unie, zejména Polsko, Rumunsko, Bulharsko a Litva. Přesto je trend v Evropské unii dlouhodobě opačný a stále více států přistupuje alespoň k určité formě právního uznání stejnopohlavních párů.

V rámci Evropské unie tak vzniká stále výraznější rozdíl mezi státy, které stejnopohlavní páry právně uznávají, a několika zeměmi, které jejich postavení nadále odmítají upravit. Právě proto se otázka přesouvá z národní úrovně na úroveň evropského práva. Evropské soudy opakovaně zdůrazňují, že členské státy sice mohou samy rozhodovat o podobě rodinného práva, nesmějí však vytvářet překážky výkonu práv, která občanům Unie plynou z evropského práva.

Debata proto není pouze o definici manželství. Je také o tom, zda mohou občané Evropské unie spoléhat na to, že jejich osobní status bude respektován i po přestěhování do jiné členské země. Evropská integrace byla postavena na myšlence, že hranice mezi členskými státy nebudou překážkou pro práci, studium, podnikání ani rodinný život. Pokud by se právní postavení člověka měnilo pokaždé, když překročí státní hranici, tento princip by ztrácel svůj smysl.

Stejnopohlavní páry dnes tvoří běžnou součást evropské společnosti. Žijí spolu, vychovávají děti, pracují, platí daně a podílejí se na fungování společnosti stejně jako ostatní občané. Uznání jejich právního postavení není otázkou zvláštních výsad, ale právní jistoty a rovného zacházení.

Zvláštní je i načasování celé iniciativy. V době, kdy většina evropských zemí řeší ekonomickou konkurenceschopnost, bezpečnost, dostupnost bydlení nebo zdravotnictví, se slovenská politika znovu vrací ke sporům o postavení menšin. Téma, které je ve značné části Evropy již právně vyřešeno, se tak na Slovensku opět stává zcela populisticky předmětem politického boje.

Snaha zabránit uznávání zahraničních stejnopohlavních manželství proto nepůsobí jako řešení konkrétního společenského problému. Vyvolává spíše otázku, zda je možné dlouhodobě přehlížet právní a společenský vývoj, který se stal standardem ve většině členských států Evropské unie. Evropští občané by totiž neměli ztrácet svou právní identitu na státních hranicích. Když jsou manželé v jedné evropské zemi tak to má platit i v ostatních. Právní stát je založen na předvídatelnosti, právní jistotě a rovném zacházení se všemi občany bez ohledu na to, koho milují nebo s kým sdílejí svůj život.