Z pravé části politického spektra se ozvalo známé rozhořčení. První dáma přece není funkce. Stát jí nic dlužit nemá. Nejvýrazněji to zopakovala bývalá první dáma Livie Klausová, která prohlásila, že první dáma žádný plat nepotřebuje, protože nejde o práci. To je zvláštní tvrzení od někoho, kdo roky žil v aparátu, který s rolí první dámy počítal: kancelář, program, oficiální cesty, protokol. Jako by někdo tvrdil, že restaurace vlastně neexistuje, zatímco sedí u stolu a jí polévku.

Ve skutečnosti je debata o platu první dámy jen malým oknem do mnohem starší české neurózy. Česká společnost má totiž velmi komplikovaný vztah k reprezentaci. Chce ji, ale zároveň se za ni trochu stydí. Chce důstojnost, ale nesmí to vypadat příliš důstojně. Chce reprezentativní první dámu, ale ideálně takovou, která bude zároveň nenápadná, tichá a pokud možno bez vlastního programu.

Když byla první dámou Dagmar Havlová, část společnosti ji považovala za příliš viditelnou. Byla aktivní, pomáhala kulturním projektům, byla známá osobnost. Pro mnohé to bylo téměř podezřelé. V Česku totiž existuje stará představa, že ideální první dáma by měla být především skromná. Což je elegantní eufemismus pro slovo neviditelná.

Tuto představu pak téměř dokonale naplnila Ivana Zemanová. Veřejnosti se objevovala jen minimálně. A najednou bylo ticho. Nikdo neřešil, zda jde o práci, protože když někdo není vidět, není ani co kritizovat.

Jenže moderní politika není rodinná fotografie na kredenci. Je to veřejný prostor, ve kterém i symbolické role mají konkrétní funkci. V zahraničí to pochopili dávno. Eleanor Roosevelt proměnila roli první dámy v platformu pro lidská práva. Michelle Obama vedla programy, které zasáhly miliony lidí. Tyto ženy nebyly dekorací vedle prezidenta. Byly součástí veřejného života.

Česká debata však stále zní, jako by přicházela z poloviny minulého století. Jako by někde v kolektivním podvědomí přežívala stará patriarchální představa: žena vedle prezidenta má být milá, reprezentativní a nejlépe zdarma. Něco jako porcelánová figurka na státním stole.

Proto také diskuse o platu první dámy vyvolává tak zvláštní nervozitu. Nejde totiž o peníze. Ty jsou v kontextu státního rozpočtu směšné. Jde o symbolickou otázku: zda je práce, která se skládá z reprezentace, empatie a veřejného kontaktu, považována za skutečnou práci.

Ve skutečnosti je celá debata až groteskní. Společnost očekává, že první dáma bude cestovat po republice, pomáhat charitám, reprezentovat stát v zahraničí, doprovázet prezidenta při diplomatických akcích a mluvit s veřejností. Ale když někdo navrhne, že by taková činnost měla mít jasně definovaný status a plat, ozve se morální panika.

Proto otázka platu pro Evu Pavlovou není ve skutečnosti otázkou několika milionů z rozpočtu. Je to otázka upřímnosti. Buď si přiznáme, že první dáma vykonává veřejnou službu, a pak je normální ji uznat i finančně. Nebo řekneme, že žádná taková role neexistuje – a přestaneme od ní cokoli očekávat.

To je možná ten nejtypičtější český kompromis. Ne mezi dvěma názory, ale mezi realitou a pohodlnou představou o ní.