Zatím ještě není přesný návrh (a zdá se, že iniciativa možná trošku utichá, protože se uklidňují i ceny ropy, přestože Hormuz je víceméně stále uzavřený; ukazuje to mimo jiné na slušnou elasticitu produkce i logistiky u této komodity, celosvětově), nicméně mohlo by jít o repliku mechanismu, který byl použit už v roce 2022, kdy přišla podobná eskalace kvůli vpádu Ruska na Ukrajinu.

Tehdy šlo o velmi rychlé opatření, které uvalilo 33% daň na zisky přesahující 20% a více průměr z předchozích čtyř let. Jak správně tušíte, tato čísla jsou víceméně arbitrární, není za tím žádná chytristika a žádný vzoreček. Je-li tam 33%, mohlo to být klidně 35%, je-li tam 20% nad, mohlo být o něco víc nebo míň. Windfall tax nikdy nemůže být postavena na exaktním, spravedlivém vzorečku. Ostatně, jaká daň je? (Žádná, vždy jsou to arbitrární hodnoty).

Tato daň vynesla v daňových letech 2022 a 2023 celkem 28 miliard EUR, tedy něco k 600 mld Kč. Ovšem jen na papíře, jak dokládám dále.

Pokud by byla uvalena windfall tax dnes, dopadla by primárně na největší ropné společnosti, které představují integrované řetězce od těžby až po pumpy, tedy firmy jako Chevron, Shell, BP, ConocoPhillips, ExxonMobil, TotalEnergies.

Příjmy z této daně by pak byly použity jako podpora těch, které to zasáhlo nejvíce (zranitelné, nízkopříjmové domácnosti), případně na zelenou transformaci. Odhady výnosů při aplikování podobných vzorečků na současnou situaci jsou 10-20 miliard EUR (nelze přesněji, rok je teprve v polovině a nevíme, co nás čeká).

Intuitivně by člověk čekal, že v době, kdy “byznys stojí”, stojí tankery, stojí posádky, stojí rafinerie, musí mít palivový průmysl obří ztráty. Ale opak je pravdou.

To, že je momentálně uzavřený či přiškrcený Hormuzský průliv, neznamená, že se celosvětově těží o těch 20% méně. Těžařský průmysl má vždycky nějakou elasticitu, může těžbu navyšovat či snižovat, v určitých mezích - po výpadku dodávek z této oblasti se ji snaží nahradit, zčásti se to daří. Dále je vytěžená ropa uložena v zásobnících po světě v neuvěřitelném objemu okolo 4000 miliónů barelů - přes Hormuz prochází okolo 20 mil. barelů denně. Tuto ztrátu jsou tedy schopny zásoby vykrývat velmi dlouho.

Neplatí, že byznys stojí - byznys jede jako vždycky. Ale za ceny o 50-80% vyšší, aniž proti tomu (výrazně) stouply náklady na surovinu. Učebnicový příklad zisku napršeného z nebe.

Dát ji nebo nedat? Excel snese všechno, realita je horší. Z daně, která byla vypsána v roce 2022, se podařilo vybrat jen třetinu. Proto že ji musely jednotlivé země implementovat, a tam už nastal tradiční kolovrátek zádrhelů: některá pozdě, některá vůbec, některá částečně a skoro všechny děravě. Lobby fosilního průmyslu je silná, v parlamentech mají svoje lidi, kteří dokáží legislativu účinně navrtávat. Státy pak taky čeká smršť žalob, která je nepříjemná: dají se totiž jen prohrát, zatímco energetické společnosti můžou jen získat. Proto je taky radostně podávají.

A nesnáze se objevují i u této daně. Couvá dokonce přímo EU, když (rozhodnutím z 12. května) upustila od toho, že daň vypíše sama, a ponechává rozhodnutí na jednotlivých členských státech. “Obvyklí podezřelí”, jako je Španělsko a Itálie, ji implementovaly hned, funguje i ve Velké Británii a (kupodivu) i na Slovensku.

Otazník z titulku stále platí. Windfall tax není nesmysl ani spásné a zcela spravedlivé opatření. Ve specifických oblastech (energetika je naprosto typická, možná i v bankingu; obě oblasti jsou navíc regulované) může mít dobré a silné zdůvodnění. Stanovení její výše a dalších podmínek je ale vždy arbitrární, protože přesně se dopočíst, který zisk byl oprávněný, a který ne není vůbec možné. Pokud se k ní státy odhodlají, jedná se většinou o kompromis v tomto smyslu: “část toho z nebe spadlého zisku vám sebereme, spíš tu menší, a vy zas nebudete vyskakovat”. Nepochybuju, že tyto dohody se dějí (a upřímně, není na tom nic špatného).

Windfall tax je prostě neelegantní, humpolácká náprava nespravedlivé situace, kterou ale život čas od času přináší. Ostatně úplně stejně jako každý trest za nějaký přečin.