Dopis čtenáři z roku 1996

29. 7. 2026 / Fabiano Golgo

 
Milý čtenáři z roku 1996,

právě ses připojil k internetu. Možná jsi musel čekat, až modem přestane pískat jako nervózní pták zavřený v kuchyňské zásuvce. Možná platíš za každou minutu a při čtení tě napadá, že bys měl text raději rychle vytisknout, odpojit se a vrátit telefon domácnosti. Na obrazovce máš úzký sloupec písmen, bílou plochu, několik modrých odkazů a nahoře logo Britských listů. Žádné video se samo nespustí. Nic na tebe nevyskočí. Nikdo tě nenutí přijmout cookies. Stránka neví, kdo jsi, kde bydlíš ani co sis včera chtěl koupit.

Možná ti připadá chudá. Nám dnes připadá skoro nevinná.

 
Nečekej však, že ti budeme z roku 2026 psát jako spokojená delegace z budoucnosti. Budoucnost se nechovala dobře. Dostala všechny technické prostředky, o nichž se v roce 1996 mluvilo jako o nástrojích osvobození, a okamžitě začala zkoumat, jak je využít k prodeji matrací, politických lží, obličejových krémů, války, strachu a sebe samé.

Internet skutečně umožnil lidem publikovat bez svolení redakcí. To byl jeden z jeho velkých slibů. Jenže jsme si tehdy nevšimli, že zmizí-li starý vrátný, neznamená to, že budova zůstane bez dozoru. Přišli noví vrátní. Nemají tužku, redakční plán ani odpovědnost za vytištěnou stránku. Mají algoritmus. Neškrtají věty, protože jsou příliš dlouhé nebo nepohodlné. Prostě zařídí, aby je skoro nikdo neviděl.

Ty právě čteš první vydání Britských listů. Obsahuje nový britský zákon proti hlučným sousedům. Počet stížností v Británii během deseti let vzrostl ze 42 000 na 131 000 ročně a text končí otázkou, jak by si s podobným problémem poradili obyvatelé českých paneláků se špatnou zvukovou izolací.

Tahle otázka je důležitější, než vypadá. Britské listy se nejmenovaly britské proto, aby Čechům vysvětlovaly, jak správně držet šálek čaje. Británie byla pozorovatelnou. Člověk se z ní díval na svět, potom obrátil dalekohled a zamířil ho na český dům. Zákon o hluku nebyl exotickou zprávou z ostrova. Byl způsobem, jak se zeptat, co se děje za zdí vedlejšího bytu, v našem městě a v našem právním systému.

V tom prvním vydání je také text o globálním terorismu a slábnoucí moci národního státu. Připomíná útoky v Atlantě, Manchesteru, Barceloně, Bastii a Islámábádu a tvrdí, že státy začínají ztrácet schopnost chránit občany, zatímco hospodářství, kapitál a komunikace už dávno překračují jejich hranice.

Čteš to pět let před 11. zářím 2001.

Neříkáme ti to, abychom z prvního vydání udělali věšteckou tabulku. Noviny, které o sobě začnou tvrdit, že předpověděly budoucnost, se brzy začnou chovat jako stařec, který při každé bouřce připomíná, že ho od rána bolelo koleno. Podstatné není, zda měl text ve všem pravdu. Podstatné je, že si už tehdy všiml trhliny. Viděl svět, v němž problémy překračují hranice, ale odpovědnost zůstává uvězněná uvnitř nich.

Za třicet let jsme tuto trhlinu nezacelili. Jen jsme ji připojili k rychlejšímu internetu.

V další zprávě čteš, že americký Kongres schválil 60 milionů dolarů vojenské pomoci pro Českou republiku, Polsko a Maďarsko, aby jim pomohl splnit podmínky budoucího vstupu do NATO. Autoři přitom nezapomínají připomenout ani volební zájem amerických republikánů o hlasy polských, maďarských a českých přistěhovalců.

Pro tebe je NATO ještě budoucnost. Pro nás je už dávno institucí každodenní politické reality, zdrojem bezpečnostních očekávání i sporů. Ty se díváš na dveře, které se mají otevřít. My už třicet let sledujeme, kdo jimi vstoupil, kdo zůstal venku, kdo za nimi stojí se zbraní a kdo předstírá, že žádné dveře neexistují.

Na stejné stránce najdeš spor o Gabčíkovo. Maďarsko a Slovensko předložily Mezinárodnímu soudnímu dvoru otázky týkající se přehrady, odklonu Dunaje a platnosti československo-maďarské dohody z roku 1977.

Řeky se totiž neumějí chovat národně. Protékají hranicemi bez pasu a bez úcty k tiskovým konferencím. Vlády se mohou hádat, komu patří voda, ale voda se jejich slovníkem neřídí. Z dnešního pohledu je Gabčíkovo nejen spor o přehradu. Je to dokonalý obraz politiky: člověk změní tok řeky a potom svolá právníky, aby rozhodli, zda se řeka zachovala správně.

Nenech se však zmást vážností těchto témat. První Britské listy nejsou seminářem, na němž se všichni bojí zakašlat. Hned vedle terorismu, NATO a mezinárodního práva stojí princ Charles, princezna Diana a reklama na prezervativy.

Britská rada pro bezpečnost použila fotografii Charlese a Diany, kteří se líbají na balkoně Buckinghamského paláce. Pod ní byl slogan, že zdání klame a lidé mají používat prezervativy. Palác si stěžoval. Veřejnost byla podle organizátorů převážně nadšená.

Diana je pro tebe stále živá. Charles ještě není králem. Jejich manželství se před očima veřejnosti mění v jednu z nejdražších a nejsmutnějších televizních sérií své doby. My už známe konec, a právě proto nám ta zpráva nepřipadá jen komická. Je v ní celá zvláštní brutalita moderní slávy: dvě skutečné lidské bytosti se promění v univerzální obrázek, který lze použít k prodeji novin, monarchie, morálky, skandálu nebo bezpečného sexu.

A pak je tu Pepsi.

Americká reklama slíbila, že za sedm milionů bodů získá zákazník stíhačku Harrier. Firma tvrdila, že to byl vtip. Jeden mladík se rozhodl, že vtip vezme vážně.

Zapamatuj si tuto scénu. Bude se ti hodit pro pochopení příštích třiceti let. Velká firma něco řekne, protože předpokládá, že publikum pochopí nadsázku. Jeden člověk odpoví: dobře, beru vás za slovo. Najednou stojí proti sobě reklama a smlouva, fantazie a právník, obraz a cena vojenského letadla.

V roce 2026 se podobné spory odehrávají každý den. Jen se už netýkají pouze limonády. Politici tvrdí, že jejich výrok byl žert. Majitelé platforem vysvětlují, že jejich pravidla nejsou slibem. Veřejnost je vybízena, aby brala reklamu vážně při nákupu a nevážně u soudu. Žijeme ve světě, který chce být současně doslovný i ironický podle toho, kdo právě platí účet.

Také olympijské hry v Atlantě jsou v prvním vydání popsány bez povinné úcty. A. A. Gill označuje zahajovací ceremoniál za chronicky trapný a navrhuje, aby se vedle zlata, stříbra a bronzu udělovala také medaile za ironii. Tvrdí, že hry spotřebují obrovské množství energie, času a zdrojů, aby vyprodukovaly čtrnáct dní televize, zranění, slzy a medaile.

Tehdy ještě bylo možné představovat si, že televize je vrcholem mediálního přebytku. Dnes nosí každý v kapse malou obrazovku, která přenáší nekonečné olympijské hry vlastního já. Lidé na ní závodí v pobouření, kráse, ponížení, oběti, bohatství i správném názoru. Medaile se nazývají lajky. Dopingem je algoritmus. Rozhodčí není vidět.

Píšeš-li z roku 1996, možná od nás očekáváš odpověď na jednoduchou otázku: je tedy svět v roce 2026 svobodnější?

Nevíme.

Je snadnější mluvit. Je těžší být slyšen. Je snazší najít informaci. Je těžší poznat, proč nám byla právě tato informace ukázána. Máme přístup k více hlasům než kdykoli předtím, ale velkou část veřejného prostoru spravují firmy, které se nepovažují za redakce, přestože každý den rozhodují, co miliardy lidí uvidí.

Cenzura nezmizela. Jen často nevypadá jako muž v kanceláři s červenou tužkou. Někdy má podobu neviditelného pořadí. Někdy finanční závislosti. Někdy strachu z publika, které nechce být informováno, ale potvrzeno. A někdy pohodlnosti autora, který si předem zkrátí vlastní myšlenku, aby se vešla do formátu, jenž ji zničí.

Ty máš před sebou stránku, která je technicky primitivní a redakčně svobodná. Neměří každou vteřinu tvé pozornosti. Nesnaží se tě udržet co nejdéle. Nehádá, který titulek tě rozzuří natolik, abys klikl. Prostě předkládá text a spoléhá na nepohodlnou možnost, že čtenář dokáže číst.

To je dnes téměř výstřední představa.

Nechceme ti však tvrdit, že všechno bylo v roce 1996 čistší. Nebylo. Tradiční média měla své majitele, slepá místa, předsudky, stranické vazby a pohodlné autority. Internet nevznikl bez důvodu. Byl cestou ven z místnosti, v níž někdo jiný rozhodoval, která věta je příliš dlouhá, příliš ostrá nebo prostě příliš nepříjemná.

Britské listy touto cestou prošly.

Po třiceti letech stále existují, protože důvod odejít z té místnosti nezmizel. Místnost se pouze zvětšila. Přibyly obrazovky, kamery, platformy, účty, hesla, komentáře a rozhořčení. Zůstala však stejná otázka: lze zveřejnit věc tak, jak ji člověk skutečně vidí, bez povinného přizpůsobení pohodlí moci, redakce nebo davu?

Nemáme pro tebe triumfální odpověď. Máme jen pokračování.

Až zavřeš tuto stránku, možná půjdeš k novinovému stánku. Možná zapneš televizi. Možná zavoláš někomu z pevné linky a budeš mu vysvětlovat, že jsi četl jakýsi nový internetový deník. Nebudeš vědět, zda vydrží týden, rok nebo celé desetiletí.

My už to víme.

Třicet let není důkazem neomylnosti. Je to důkaz vytrvalosti. Znamená to přežít vlastní omyly, změny technologií, politické módy, záchvaty veřejného nadšení i období, kdy se zdá, že nejlépe odměňovanou novinářskou schopností je nevidět to, co je přímo před očima.

Proto ti nepíšeme, abychom se pochlubili budoucností. Píšeme ti, abychom poděkovali za ten první klik, i když se mu tehdy ještě možná neříkalo klik. Bez čtenáře není nezávislé médium. Je jen soubor textů čekající v temné části serveru.

Až se modem odpojí a telefonní linka znovu uvolní, nic slavnostního se nestane. Svět bude stejně hlučný, směšný, násilný a fascinující jako předtím.

Jen na něm bude o jednu stránku více, která se ho pokouší vidět bez dovolení.

A ta stránka tu bude ještě v roce 2026.