Pozor na povážlivé věci, aneb poučení z vlády císaře Františka

28. 7. 2026 / Boris Cvek

„Současníkům byla známá císařova náruživost udílet bezpočet audiencí. Proto se každý týden hrnulo do Hofburgu velké množství lidí, které byl císař ochoten vyslechnout a své odpovědi jim sděloval většinou přímo ve vídeňském nářečí (německy vlastně neuměl, neboť byl vychován a prvotně vzdělán v italštině) – ti šťastlivější si odnášeli domů papírek s povzbudivými slovy: povoluje se podpora ve výši jednoho sta zlatých. Tento způsob panování nazývali někteří současníci patriarchálním, tedy otcovským; zvláště si cenili císařova osobního přístupu k poddaným, jeho zájmu o ně, jeho zdánlivé všemohoucnosti. Malé, cizí lidičky měl František raději než své bratry a některé dvořany, jejichž popularity… se obával. (…) Každý úředník se musel držet přísně zákona a předpisů už jen z obavy, že jím zpracovaný akt by se mohl dostat až k císaři. Rozhojnění úřední agendy činilo již fyzicky nemožným to, co bylo uplatňováno ještě v tereziánském a josefinském období, aby totiž panovník rozhodoval osobně ve všech, i těch méně podstatných otázkách. Později zcela převážila panovníkova vrozená nedůvěra, jeho intelektuální průměrnost, nepružnost a strnulost, a ačkoli bylo zřejmé, že státní aparát je zastaralý a nevýkonný, a že špatně placené nižší úřednictvo je nespolehlivé a náchylné ke korupci, nebyl František I. ochoten cokoliv měnit na zaběhaném chodu věcí… Jednání sekcí státní konference a dvorských úřadů obyčejně utonula v nekonečných, stereotypně se opakujících řečech a možnosti dalekosáhlých revolučních důsledků i každého nevinného návrhu na nějakou změnu. Návrh se na konci jednání obyčejně ukázal povážlivým – toto slovo bylo ve státní radě velmi oblíbeno – a skončil v registratuře. I důležité záležitosti vyžadující rychlé řešení končily v nekonečném instančním řízení, trvajícím i několik roků, až se věci vyřešil samy.“ Str. 193-194

A tohle vlastně taky stojí za citování:

„Pro pozdně osvícenskou epochu je vůbec charakteristické, že mnozí osvícenci-zednáři, vstoupivší do státních služeb a úřadů, se nyní obracejí proti svým někdejším ideovým souputníkům a stávají se ztělesněním opaku toho, co po velkou část života zastávali. Někdy je těžké posoudit, do jaké míry stála v pozadí jejich motivace vypočítavost a do jaké míry strach z perzekuce či pouhý oportunismus, který je kdysi přivedl i do řad osvícenců. Nelze ani vyloučit, že někteří považovali toto jednání za morálně odůvodnitelné a plně „kompatibilní“ se svými dřívějšími postoji a nepociťovali žádnou velkou diskontinuitu. Přimkli se zkrátka ke státnímu zájmu, což jistě také obsahovalo mocenské ztotožnění se s osvícenským rozumem a představovalo i lákavou možnost pokračovat ve střízlivém „osvěcování“ svého okolí, tentokrát prostřednictvím služby protiosvícenskému státu.“ Str. 187