Universum se může zbláznit
10. 8. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
O pravidelnosti světa, Humovi a nejistotě našeho vlastního života
Když se desetkrát dotkneme horké plotny a desetkrát se spálíme, při jedenáctém doteku očekáváme totéž.
Je to natolik samozřejmé, že by nás snad ani nenapadlo formulovat otázku: „Jaká je pravděpodobnost, že se tentokrát nespálím?"
A přesto taková možnost z hlediska čisté logiky existuje.
Z dosavadní zkušenosti totiž neplyne logická nutnost budoucí zkušenosti.
To je jeden z nejpodivnějších a zároveň nejzásadnějších důsledků Humovy kritiky indukce.
To, že se určitá událost desetkrát odehrála stejně, není logickým důkazem, že se tak odehraje i po jedenácté.
Samozřejmě
že se o plotnu znovu nespálíme jen tehdy, pokud se změnily podmínky:
teplota plotny, doba dotyku, naše kůže nebo něco jiného.
Jenže
právě tím se dostáváme k fyzikálním zákonům. Předpokládáme, že za
stejných relevantních podmínek bude probíhat stejný fyzikální děj.
Ale proč tomu vlastně věříme?
Protože to bylo dosud vždycky tak.
Tím se vracíme k Humovi.
Naše
očekávání je založeno na opakující se zkušenosti. Vytvořili jsme si
představu pravidelnosti a na jejím základě očekáváme další průběh
skutečnosti. Nemáme však žádný čistě logický důkaz, že příroda musí
pokračovat právě tímto způsobem.
Můžeme
samozřejmě říci, že fyzikální zákony tuto kontinuitu zaručují. Jenže tím
jsme problém pouze přejmenovali. Fyzikální zákon je totiž sám
zobecněním pravidelností, které jsme v přírodě odpozorovali.
Nemáme zákon, který by přírodu nutil zákon poslouchat.
Máme zkušenost s tím, že se příroda dosud chovala zákonitě.
A proto můžeme říci něco, co zní banálně, ale při bližším pohledu je velmi zvláštní:
Nemáme žádnou jistotu, že se universum zítra nezblázní.
Nemusí se samozřejmě „zbláznit" v žádném psychologickém smyslu.
Stačí si představit, že by se přestaly projevovat některé pravidelnosti, na něž jsme zvyklí.
Že
by se změnily vlastnosti časoprostoru, že by některá konstanta přestala
být konstantní nebo že by se za stejných podmínek začaly odehrávat jiné
děje než dosud.
Logicky bychom nemohli říci, že je to nemožné jen proto, že se to nikdy předtím nestalo.
To ovšem neznamená, že máme důvod očekávat, že se to stane zítra.
Naše dosavadní zkušenost je nesmírně silným důvodem očekávat pokračování dosavadních pravidelností.
Pouze z ní nemáme absolutní jistotu.
A právě zde je třeba rozlišovat mezi pravděpodobností a nutností.
Můžeme mít nesmírně vysokou důvěru v určitou předpověď, aniž bychom měli logickou jistotu, že se předpověď uskuteční.
Věda
ostatně pracuje právě tímto způsobem. Neříká přírodě, jak se má chovat.
Pokouší se nalézat pravidelnosti, které umožňují vytvářet stále
přesnější předpovědi. Když se objeví nové skutečnosti, které se do
dosavadního obrazu nevejdou, nemusíme prohlásit skutečnost za
nesprávnou. Musíme změnit svůj obraz skutečnosti.
To je možná jeden z největších rozdílů mezi vědou a dogmatem.
Fyzikální
zákon není příkaz, který musí universum poslouchat. Je to naše nejlepší
dosavadní formulace pravidelností, které jsme v universu nalezli.
A
možná ani nepotřebujeme předpokládat nějakou „věc o sobě", která by
byla ukryta za světem jevů a která by tyto pravidelnosti metafyzicky
garantovala.
Vidíme svět, pozorujeme v něm opakující se vztahy a z nich vytváříme pojmy, zákony a modely.
To, co nazýváme zákonem přírody, je tedy především stabilita v pravidelností.
A právě zde se fyzikální problém začíná dotýkat člověka.
I náš každodenní život je založen na předpokladu kontinuity.
Ráno se probudíme a předpokládáme, že svět bude přibližně stejný jako včera.
Naše
tělo bude fungovat, lidé, které známe, budou stále přítomni, naše
schopnosti zůstanou zachovány, věci budou mít své obvyklé vlastnosti a
budoucnost bude alespoň přibližně pokračováním minulosti.
Tento předpoklad je tak hluboko zabudován do našeho vědomí, že si jej většinou vůbec neuvědomujeme.
Dokud se nic zásadního neděje, nepotřebujeme o něm přemýšlet.
Jenže současně víme, že tento "status quo" nebude trvat věčně.
Nemusíme ani znát okamžik, kdy se změní. Víme pouze, že změna přijde.
Nemoc,
ztráta blízkého člověka, úraz, stárnutí, změna společenských poměrů
nebo prostě plynutí času mohou náš dosavadní svět změnit způsobem, který
jsme si nedokázali představit.
A zde vzniká zvláštní existenciální obdoba Humova problému.
Stejně
jako nemáme absolutní záruku, že se příroda bude zítra chovat stejně
jako dnes, nemáme ani záruku, že náš osobní svět bude zítra stejný jako
dnes.
Přesto na jeho kontinuitě stavíme celý svůj život.
Plánujeme,
milujeme, pracujeme, spoříme, stavíme domy, vychováváme děti a
vytváříme si představy o budoucnosti. To všechno předpokládá určitou
stabilitu světa.
A přitom hluboko uvnitř víme, že stabilita je pouze předpokládaná a tedy dočasná.
Možná proto není nejdůležitější otázkou, zda dokážeme budoucnost předvídat. Některé zásadní životní změny předvídat nedokážeme.
Důležitější otázkou je, co se s námi stane, když se naše představa světa ukáže jako neudržitelná.
Dokážeme přijmout skutečnost, která se odchýlí od našich očekávání?
Nebo jsme svou identitu vystavěli tak pevně na určité podobě světa, že její změna znamená zároveň zhroucení nás samých?
To je možná hlubší význam vnitřní odolnosti.
Neznamená
očekávat katastrofu. Neznamená přestat se radovat z toho, že je dnes
všechno v pořádku. A už vůbec neznamená rezignovat na snahu svůj život
utvářet.
Znamená pouze nepovažovat současný stav skutečnosti za něco, k čemu nám svět poskytl záruku.
Tento svět je můj současný svět.
Jeho pravidelnosti jsou dostatečně spolehlivé, abych na nich mohl stavět svůj život. Ale nejsou příslibem věčnosti.
Možná
právě zde spočívá určitá forma existenciální svobody: dokázat přijmout,
že skutečnost nám nikdy neslíbila, že zůstane taková, jakou jsme si ji
zvykli znát.
Můžeme milovat člověka, přestože víme, že jej jednou ztratíme.
Můžeme milovat svůj život, přestože víme, že skončí.
Můžeme důvěřovat světu, přestože víme, že nám neposkytuje absolutní jistotu.
A můžeme žít podle pravidelností, které jsme v něm objevili, aniž bychom si namlouvali, že jsme odhalili poslední nutnost bytí.
Možná tedy není nejhlubším problémem lidské existence její nejistota.
Možná je jím naše touha, aby skutečnost byla jistější, než ve skutečnosti je.
A
právě Humova skepse může být v tomto smyslu méně destruktivní, než se
na první pohled zdá. Bere nám absolutní záruku — ale nemusí nám brát
důvěru.
Učí nás pouze rozlišovat mezi tím, co víme, co důvodně očekáváme a co si pouze přejeme, aby bylo jisté.
A to může být užitečné nejen pro fyziku, ale i pro život.
Protože universum se možná nikdy nezblázní.
Ale náš malý kousek universa, kterému říkáme vlastní život, se čas od času nepochybně změní.
A otázkou není, zda tomu zabráníme.
Otázkou je, zda dokážeme zůstat sami sebou, i když se změní kulisy.
0
286
Diskuse