Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, sedmá část

10. 8. 2026 / Boris Cvek

 

S tím, jak emigrantů přibývalo, docházelo mezi nimi ke sporům, které byly motivovány různými osobními zájmy, pocity důležitosti a podobně. Pozdější emigranti se často nějak „ušpinili“ revolucí a tak byli i původními emigranty vnímáni. Úděl kontra-revoluce v cizině nebyl snadný. Velmoci hleděly především na své zájmy. Artois a pak i jeho bratr Provence, pozdější Ludvík XVIII., byli postupně nežádoucími osobami v různých oblastech v Německu nebo Itálii, takže museli putovat z místa na místo. V létě 1792 se zdálo, že pomocí pruských vojsk se revoluční režim zhroutí, Prusové vpochodují do Paříže a bude po všem. Bitva u Valmy přinesla ale tvrdé vystřízlivění.

Další naděje byly spojené s koalicí, za kterou stála hlavně Británie. Katolickým příznivcům absolutní monarchie tak zbyli protestanští Britové s konstituční monarchií. Německé velmoci se postupně z celého dění stáhly pod dojmem síly francouzské armády. Prakticky nikým neuznaný „regent“ Francie princ Provence se pokoušel s pomocí Britů vstoupit na francouzskou půdu. Příkladem může být Brity obsazený Toulon. Provence spěchal, aby se tam ujal svých práv, ale Toulon mezitím padl – kromě toho se ukázalo, že místní občané chtějí ústavu roku 1791, kterou Provence odmítal. Podobně se tomuto regentovi a později králi (uznán byl jen Ruskem a Švédskem) nepodařilo vstoupit do Vendée ani do Bretaně. Všechny pokusy o britské vylodění a spojení s místními značně chaotickými rebely ztroskotala, a to vlivem náhod i vlivem vojenského umění generála Hocha (tento muž zemřel v roce 1797 ve věku 29 let na bojišti v Německu). Bretaň i Vendée navíc zažívaly novou náboženskou svobodu, trestání viníků teroru a větší klid. Nikdy ostatně nebylo realistické, že by místní vzbouřenci dokázali dobýt Paříž a svrhnout nový režim.

V letech 1795 a 1796 byla už republika tak silná a expanzivní, že kontra-revoluce ztratila jakoukoli naději na úspěch. Britové se rozhodli věnovat koloniální politice. Samozřejmě se mezi emigranty hledal viník. V čem se shodli prakticky všichni – včetně republikánů v Paříži – byla nedůvěra k Britům. Ti za to mohli na prvním místě a prý to tak chtěli od začátku, což je naprostý nesmysl, protože Pittova vláda skutečně uvěřila iluzorní představě o síle kontra-revoluce v Bretani, a věnovala tomu mnoho peněz, úsilí, vojáků.

Britové ostatně nikdy neuznali nároky starého režimu a zpočátku dokonce – stejně jako ostatní velmoci – chtěli Francii jen oslabit. Později bylo cílem ji stabilizovat a zajistit jakousi kontinentální rovnováhu, byť by mělo jít o republikánský režim. Emigranti vedli navíc ve svých hostitelských zemích často nákladný život, placený na dluh. Hrabě Artois se musel ve svém exilu v Británii ukrývat dokonce ve Skotsku před svými věřiteli z Anglie. A samozřejmě nelze dost zdůraznit, že počínání zahraniční kontra-revoluce podporovalo vyhrocení situace ve Francii a vládu paranoidního strachu, brutálního násilí a nenávisti.

“But their main concern was to see a free king with his own legislative power, and loyal and obedient forces at his disposal to enforce it. The society he would rule over would be, apparently, a complete restoration of the old regime. That this was the émigrés' dream can also be seen in the way they led their life in exile. The innumerable nuances and petty snobberies of noble life before 1789 were reproduced and magnified in the princely courts of Turin and then in Koblenz. Quarrels of precedence were loudly pursued. When they began to arm themselves, some regiments excluded nobles of recent lineage; and when newcomers arrived they were exhaustively scrutinized for their nobility, their political record since the 1780s, and their reasons for not leaving earlier. (…) Cazalès, who went to Koblenz after Varennes, returned home in disgust. So did François Suleau, a journalist of impeccable right-wing credentials. And towards their Italian and German hosts the émigrés often behaved with lofty indifference, leaving a trail of unpaid bills once the monies they brought out with them were exhausted, pushing up local prices, and disrupting everyday life with their routs and military exercises. Yet they were not all petulant, posturing egotists, concerned only for their lost powers and privileges. Many had taken considerable risks, and abandoned their families and property, to join the princes.” Str. 304

“In response to an invitation from the rebels in the great naval port, and with the encouragement from the Spaniards who shared the occupation with the British, late in November Provence set out from Hamm with the intention of going there. But he had got no further than Verona when the news came of Toulon's fall. He made little effort to conceal his relief, and with good reason. Toulon had only invited the British in out of fear of the Convention's vengeance, and after much agonizing. To reassure the inhabitants, Admiral Hood had declared for a restoration of the constitution of 1791, which was not at all to the prince's taste. Yet that was the extent of such royalism as emerged during the Federalist revolt. Hardly anybody dreamed of restoring the old regime along with the king.” Str. 310

“The great powers sought at first simply the weakening of France, and only went to war when it became clear that she had not achieved that for herself. Most émigrés, however, dreamed of recovering power over a strong kingdom, with intact resources. Only the Revolution itself, in their eyes, had brought weakness, and they deeply resented the rumours they heard about victorious powers partitioning France, like Poland, not to mention the use of British sea power to capture French overseas possessions. Subsequently the powers concluded that a stable France was more desirable than a weak one; but even then they remained open-minded about the sort of regime most likely to restore and maintain order. Their commitment to monarchy, of whatever type, was never more than conditional, and even in 1797 Louis XVIII was only recognized by Russia and Sweden. Only sporadically did the great powers, always pursuing their own interests, regard French counter-revolution as more than a nuisance, a complication, or at best a catspaw. As to internal counter-revolutionaries, most of them sought little more than to be left alone. Their quarrel was with a Revolution that had disrupted their communities and their religious and social certainties, and brought outside interference in every aspect of their lives, without producing enough compensatory benefits. Men in power in Paris, and those who sought to implement their orders in the localities, were too inclined to call any resistance counter-revolutionary. Much of it, however, like the so-called “Federalist” revolt of 1793, merely sought to stop the Revolution going further.” Str. 317

“As Mallet du Pan, most clear-eyed of royalists, wrote to Louis XVIII after the Declaration of Verona, “The great majority of the French will never willingly give in to the former authority and those who wielded it.” That did not mean there was no support for a limited, constitutional monarchy, repugnant though the new king and his entourage might find it. The Verona Declaration might have killed the prospect for the legislators of the Convention; but in the country at large, in the aftermath of the last sansculotte convulsion … monarchy seemed increasingly to offer the best prospects for stability.” Str. 318

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Pro režim nastoupivší po konci Teroru byla ústava z roku 1793 nepřijatelná, moc rovnostářská, populistická. Úplná rovnost prý není možná a o zemi se prý nejlépe starají majetní. Konvent tedy vytvořil a nechal schválit novou ústavu. Volební účast při schvalování ústavy lidem byla nízká, nicméně ústava přece jen byla schválena přesvědčivou většinou. Větší problém byl s dodatkem, který garantoval velké části poslanců současného Konventu znovuzvolení.

Jen krátce pár bodů k ústavě 1795. Volby byly opět zprostředkovány voliteli, kteří mohli být voleni kvůli přísnému majetkovému cenzu jen z čtyřiceti tisíc nejbohatších lidí. Parlament měl dvě komory, z nichž ta druhá, nová, byla něco jako rada starších a její rolí bylo posuzovat zákony schválené v první komoře. Důležité je, že parlament volil pět direktorů, a ti měli v ruce exekutivu. Tito direktoři měli pod sebou vládu tvořenou ministry. Vždy po roce se měly konat nové volby, které doplní část složení parlamentu – a jeden z direktorů měl být losem zbaven úřadu a místo něj měl být zvolen nový.

Situace v zemi nebyla vůbec uspokojivá, zejména ekonomicky. Hodnota měny byla tak mizerná, že samotní direktoři byli placeni částečně v naturáliích. Papírové peníze se úplně zhroutily, zavedení mincí pak zase způsobilo deflaci. Potravin bylo málo a lidé trpěli hlady asi ještě více než kdykoli dříve během revoluce. Direktoři čelili dvěma nepřátelským silám: jakobínům a monarchistům. Když se pravice pokusila v Paříži o povstání proti vládě, vláda reagovala podporou jakobínů, propouštěla jejich členy z vězení, subvencovala jejich tiskoviny. A zase naopak: když se o povstání, hnané hladem, pokusili jakobíni, podporovala monarchisty.

V těchto bojích se objevil na jakobínské straně první komunistický program v moderní době: znárodnění majetku, každému podle jeho potřeb a tak podobně; autorem byl radikální jakobín Babeuf. Nicméně celková atmosféra ve společnosti byla spíše konzervativní. Navíc se na boji proti povstáním a spiknutím stále více ukazovalo, že režim stojí na podpoře armády. Francouzská armáda v té době dobývala Evropu. Napoleon pochodoval Itálií a ignoroval politiku direktoria. Monarchisté při pohledu na situaci v Evropě stále více doufali v to, že dosáhnou restaurace tím, že vyhrají volby. Nebyli ovšem jednotní v tom, kdo by měl být nový král, jaké by měl mít pravomoci a podobně; pro tuto chvíli je navzdory tomu spojoval stejný zájem. Nakonec se jim skutečně podařilo uspět ve volbách na jaře 1797 a novým direktorem byl zvolen umírněný roajalista. Zdálo se, že všechno spěje k postupnému návratu monarchie.

Proti tomu byla ovšem armáda, zejména Napoleon. Paříž byla za souhlasu Napoleona (poslal tam svého velitele) obklíčena armádou a tři z direktorů provedli na začátku září tzv. fruktidorský puč, který vlastně udělal z nové ústavy cár papíru. Proběhlé volby byly zrušeny, nově zvolení monarchisté vyloučeni z parlamentu, který pak sesadil zbývající dva direktory. Takto stabilizovaná republika se ale začala sama bát moci své armády. Proto bylo vyhověno Napoleonovu (krátce po převratu umírá generál Hoche na plicní nemoc a Napoleon se stává jediným dominantním vojevůdcem) nápadu ohrozit Británii výpravou do Egypta. Hlavně aby byl co nejdále. Původně plánovanou invazi na britské ostrovy Napoleon totiž zhodnotil jako nerealistickou. Válka s Británií měla pokračovat invazí do Egypta. Cílem bylo odříznout Británii od Indie.

“The policy they would pursue remained that which had emerged over the summer of 1795. When Jacobinism threatened, clubs would be closed and suspected terrorists rounded up… When royalism seemed the danger, curbs would be imposed on the well-funded right-wing press, while Jacobin papers would receive subsidies. Sansculottes in detention would be released and encouraged to open clubs.” Str. 322

“The most pressing problem facing the Directors as they installed themselves in the chilly, dilapidated, and unfurnished Luxembourg palace on 1 November was economic. The harvest of 1795 brought little relief to the famine conditions of the spring. The savage winter had meant grain was sown late, and it failed to swell during the unusually dry summer. While the British blockade disrupted imports from overseas, the best of domestic produce continued to be requisitioned for the armies. All basic foodstuffs, candles, and firewood were strictly rationed (although the black market flourished) and the first frosts of what was to be another exceptionally cold winter arrived early, at the beginning of November. On top of all this came the final, catastrophic collapse of the assignats. They had reached 1 per cent of their face value by the time the Directory began.” Str. 323

“Landlords had in any case been authorized to take half their rents in kind since the summer, and the salaries of the Directors themselves and other public officials were expressed in the constitution in measures of grain rather than money.” Str. 324

“But whereas many Jacobins were prepared to accept favours from a government that seemed at least firmly republican, Babeuf was intransigent from the very moment of his release under the amnesty. “What,” he asked, “is the French Revolution? An open war between patricians and plebeians, between rich and poor.” Until the fall of Robespierre the poor had made considerable progress in this struggle. Since then it had been one long retreat. But now Babeuf went even further. During his months in prison he had come to the conclusion that there would be no true equality until property itself was abolished. Common ownership and equal distribution of goods should be the proper aim of the State, which it should pursue if necessary by terroristic methods far more fierce than any seen in France so far. Meanwhile the first step would be to implement the constitution of 1793. And it was this now classic demand, rather than the full-blooded communism of which he was the first active exponent in modern times, that struck the most immediate chords with Babeuf's contemporaries.” Str. 325-326

“Late July, in fact, was marked by a surge of patriotic addresses from the armies professing loyalty to the Republic, and neither the Directory nor the generals did anything to discourage such overt partisanship. Bonaparte even told his men they would cross the Alps “with an eagle's swiftness” if the Republic should be threatened. Meanwhile he dispatched one of his deputies… to command the forces being assembled by the triumvirs. Desperately, royalist leaders spent August trying to put together a counter-force. (…) The triumvirs took the challenge. On the night of 3-4 September (17-18 Fructidor, Year V) they ordered the troops they had assembled to seize all strong points in Paris and surround the legislative chambers. (…) As soon as it was light, the purged Councils annulled the results of the spring elections in 49 departments… Whether it saved France from a restoration seems improbable. Although it undoubtedly thwarted the “great design” of certain British-backed royalist agents… the limited number of its victims shows that no sort of royalist majority yet existed. It is quite likely, as Carnot had hoped, that a working relationship could have been established between the Directory and a moderate, republican majority. But the triumvirs dreaded a conspiracy, and the generals feared and despised all moderates. They combined, therefore, to destroy the constitution before it had weathered its first real test.” Str. 332

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Direktorium po převratu ve fruktidoru dokázalo stabilizovat moc a postupně ozdravit ekonomiku. V ekonomické oblasti prolomilo dvě základní tabu revoluce: vyhlásilo částečný bankrot a zavedlo nepřímé daně. Jsou totiž výrazně efektivnější než daně přímé. Před vypuknutím revoluce v roce 1789 byly ovšem právě nepřímé daně předmětem hlavních stížností. Jde-li o oblast politickou, opět byla zrušena náboženská svoboda a kněží byli pod hrozbou deportace do kolonií nuceni přísahat na nenávist k roajalismu. Dokonce byl přijat zákon o zbavení všech osob se šlechtickým původem občanství, vojáci (včetně Napoleona) měli ale výjimku.

V zahraniční politice se podařilo uzavřít mír s Rakouskem a válka s Británií sice pokračovala, ale měla se odehrávat primárně v Egyptě, což se později ukázalo být chybné rozhodnutí. Pokud jde o vyvažování mezi roajalisty a jakobíny, direktorium se po převratu klonilo spíše na jakobínskou stranu. Toužilo ovšem po podpoře majetných vrstev, které měly blíže k roajalistům. Nakonec přes všechno úsilí vlády o manipulaci voleb jakobíni obsadili příliš mnoho mandátů, takže direktoři provedli nový převrat, aby je odřízli od moci. Vláda tak opět kontrovala parlament, i když to původně mělo být naopak.

Všechno se začalo měnit v době, kdy Napoleon realizoval tažení do Egypta. Předně okupoval Maltu, což naštvalo nového cara Pavla v Rusku. Když se pak Napoleonovi podařilo fakticky dobýt Egypt na místní armádě, postavil si proti sobě osmanského sultána, jemuž Egypt formálně patřil. Obě mocnosti váhaly. Britové se v odpověď na francouzské tažení do Egypta opět vrátili po letech do Středomoří a Nelsonovi se podařilo zničit Napoleonovo loďstvo. V reakci na to Osmanská říše i Rusko vstupují do války proti Francii. Stalo se dříve nemyslitelné: ruská flotila dostává turecké svolení proplout do Středozemního moře. Car Pavel se také angažuje v dohodě s Rakouskem, které nechává projít jeho vojska k Itálii.

Rusko se už delší dobu cítilo poníženo tím, že jednání o nových hranicích německé říše proběhla bez něj. Rakousko se zase cítilo ohroženo vývojem v Itálii, kdy Francouzi postupně dobývali prakticky celý poloostrov. Papež, který kdysi odmítl francouzskou církevní reformu a jehož Napoleon ještě nedávno ujišťoval o garanci bezpečnosti, byl unesen do Francie, kde zemřel. Na území papežského státu byla vyhlášena republika. Kdyby bylo na místních, tak by římské republikány dokázala porazit neapolská vojska s pomocí Britů, ale jakmile se objevili Francouzi, tak byl konec. Také Neapol padla Francii do rukou a stala se další loutkovou republikou.

Aliance Ruska, Rakouska, Británie, Turecka vyžadovala ze strany Francie další masivní válečné úsilí a zejména doplnění armády novými lidmi. Stav francouzských armád klesl zhruba z milionu mužů na 250 tisíc. Direktorium v září 1798 zavádí brannou povinnost pro všechny muže ve věku 20-25 let. A to samozřejmě bylo velmi nepopulární. Když byly odvody zavedeny v době první velké války, vedlo to k povstání ve Vendée. Tyto události začaly měnit mentalitu samotné armády, která byla hlavní pákou, držící direktorium u moci. Postupně začalo být armádě samotné jasné, že revoluci je třeba ukončit. První, kdo na tom začal pracovat, byl ale civilní direktor Sieyèse.

“Nor since 1770 (except momentarily in August 1788) had the French government declared bankruptcy; and throughout the Revolution a rare consensus had survived that the national debt should be sacrosanct. Without it, the Revolution itself might not have come about, and it was a symbol of confidence in the new order. After Fructidor, the abandonment of the Revolution's longest-held principle looked like one more admission of failure. (…) But (…) it relieved the State of debts which cost it 160 millions a year, and paved the way for durable financial reconstruction. (…) In 1798 another principle of 1789 was abandoned with the reintroduction of indirect taxes so universally execrated in the cahiers. It had been their very effectiveness that had made them unpopular, and which now constituted their appeal.” Str. 335

“For the Second Directory had no interest in enlarging the electorate. It still sought to base itself on “decent folk”… and substantial men of property. The problem was that too many of such people remained attracted by royalism. (…) Councillors declared their intention to “verify” the results. Careful steps were taken to monitor the political complexion of every department, and government supporters and local officials were supposed to foment splits in electoral assemblies whose inclinations looked dubious, so as to allow the Councils to decide on the legitimacy of the rival factions and their candidates. Such splits had taken place in every election since 1789 somewhere or the other, but in 1798 they occurred in over a quarter of the departmental electoral assemblies… The results showed that attempts to damp down the Jacobin revival had come too late.” Str. 337

“The coup of Floréal was less spectacular than that of Fructidor, and less decisive too – within a year significant numbers of those admitted as reliable had turned against the Directors. But for the moment it perpetuated the executive's control of the legislature asserted in Fructidor – if only by denying, for the second time in a year, the electorate's right to choose its own representatives.” Str. 338

“In January 1798, meanwhile, a French-backed coup had overthrown the age-old government of the Swiss Confederation, substituting yet another “sister republic”, the Helvetic. In August a treaty of alliance gave France perpetual free access to the Alpine passes. In Italy, too, there were French advances. Bonaparte had shown that reputation could be made there, and lesser generals left behind were keen to emulate him. They were encouraged by the renewed anti-clericalism of the Directory after Fructidor to bully the Pope and infiltrate Italian Jacobins from the north into his territories. A riot in Rome on 28 December 1797 accidentally led to the death of a French general. It was used as a pretext for invading the Papal States, and on 15 February, in a Holy City occupied by French troops, a group of Jacobins proclaimed the Roman Republic and were at once recognized. The Pope was taken prisoner, the same Pius VI whose condemnation of the Civil Constitution of the Clergy had precipitated France's religious troubles. In increasingly delicate health, he spent the next eighteen months being bundled from one place of captivity to another, before dying on French soil at Valence in August 1799.” str. 339

“The renewal of continental warfare after barely a year's respite received no welcome in France. The shattering naval defeat which announced the general resumption of the struggle signalled that the time of apparently effortless victory was over. (..) By 1798 there were only 270,000 Frenchmen under arms. It had taken well over a million to fend off the previous coalition. (…) Army numbers were to be made up by volunteers in the first instance, but if they proved insufficient, young men between 20 and 25 were to be drafted to make up the numbers. (…) The last time military service had been imposed, it had triggered off the uprising in the Vendée and civil war. Then as now, the government imposing it had been violently anti-clerical, scorning popular religious feelings. And its response to defiance and defeat had been one of terror. The Directory seemed to be bringing the Revolution full circle, with no prospect of a stable and durable settlement of the problems which for the best part of a decade had torn France, and much of Europe too, apart. In the course of the ensuing year even the army, which had hitherto sustained and defended the Directory, would come to this dispiriting conclusion. The end of the Revolution would at last be in sight.” Str. 341

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.