„Přišla jsem o své děti a bojím se, že zase přijdu o své miminko“: den ze života těhotné ženy v Gazeišla jsem o své děti a bojím se, že zase přijdu o své miminko“: den ze života těhotné ženy v Gaze

22. 9. 2026

 

Svítání

Ráno mě probouzí bzučení much uvnitř stanu a hluk našich sousedů.

Soukromí ve stanech neexistuje, stejně jako bezpečnost. Každý tady slyší tajemství ostatních. Slyšíme lidi, když jdou na toaletu. Slyšíme je dokonce i dýchat. Okno mého stanu směřuje přímo na žlutou linii. Odtud jsou vidět pozice izraelské armády a někdy na nás střílejí.

Alaa vaří čaj na otevřeném ohni, protože v Gaze je nedostatek plynu na vaření

S manželem rádi pijeme ráno čaj, ale jeho příprava se stala problémem, protože Izrael zabránil dovozu plynu do Gazy a ten je zde extrémně vzácný. Na vaření a přípravu horkých nápojů se stále spoléháme na dříví a otevřený oheň. Sbírání dřeva a rozdělávání ohně mě úplně vyčerpává.

Po vypití čaje uklidím stan a snažím se vařit co nejdříve, než slunce začne příliš pálit. Ručně také peru oblečení svého manžela i své vlastní, což je fyzicky vyčerpávající, teď, když jsem v osmém měsíci těhotenství*.

Ráno

Alaa otevírá okno – plachtovou klopu na boku stanu. Otvor ven na čerstvý vzduch. Jakmile si její oči zvyknou na jas, je jasné, že vše, kam až oko dohlédne, je zničeno. Krajina je jen hromada rozbitého betonu a zkroucené oceli. Dnes mám prenatální prohlídku, abych zkontrolovala, jak se dítě vyvíjí.

Je to daleko a jdu tam pěšky – obvykle není žádné vozidlo, které by mě svezlo. Je 34 °C a procházet se v poledním horku po vybombardovaných ulicích plných sutin a hmyzu je nesmírně těžké. Místo, kde mi poskytují prenatální péči, je stan, nikoli řádné zdravotnické zařízení.

Lékaři mi předepsali výživové doplňky pro těhotenství. Už jsem byla těhotná a poznám, že toto těhotenství je jiné: ať se snažím sebevíc vyrovnat nutriční nedostatky a nedostatek jídla, které jsem zažila během války, moje tělo zůstává vyčerpané. Jídla je málo. Manžel mi kupuje ovoce a zeleninu a sám je odmítá jíst, protože si může dovolit koupit jen malé množství.

Když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, prožívala jsem dva zcela protichůdné pocity. Byla jsem šťastná, že budu mít dítě, ale zároveň jsem neustále plakala, protože mi chyběly mé děti – Waseem, Mohannad a Khawla. Všechno mi je připomíná. Když mám chuť na určité jídlo, vzpomenu si na Waseema, protože jsem ta jídla milovala, když jsem s ním byla těhotná.

Sestrám v klinice o své situaci a o svých zemřelých dětech neříkám, protože i zdravotníci jsou emocionálně vyčerpaní. Nejsou schopni nabídnout útěchu ani psychologickou podporu. Můj příběh není v Gaze nijak výjimečný. Mnoho žen zde přišlo o své děti.

Po schůzce s výživovou poradkyní mám domluvenou schůzku také s porodní psycholožkou. Říkají mi, abych se soustředila na dýchání: zhluboka se nadechnout, zadržet dech a pomalu vydechnout.

Pak jdu pěšky domů.

Odpoledne

Alaa se znovu pouští do schodů a vytahuje do stanu modrý batoh. Obsahuje část oblečení jejích zemřelých dětí, které, jak doufá, by nové miminko mohlo jednoho dne nosit. Mnohé kousky byly poškozeny výbuchem bomby – jsou roztrhané, mají ohořelé okraje, ale stále se dají nosit. Opatrně rozbalí tričko se Snoopym a čepici se dvěma chlupatými bambulkami, vytáhne šálu klubu Castleview AFC – malého fotbalového klubu v Corku –, které si její syn Waseem velmi vážil. „Nosil ji pořád, dokonce i v létě. Říkala jsem mu: ‚Waseeme, je moc horko, sundej si to!‘ A on na to: ‚Ne, mám ji rád.‘“ Odpoledne trávím s bratrem a snažíme se rozhodnout, jak uschovat oblečení pro nové miminko.

Navrhuje pevnou kartonovou nebo dřevěnou krabici. To, co nás trápí, jsou krysy: krysy jsou všude. Slyšíme je každou noc a vždy si najdou cestu do stanu. Zašila jsem místo, kudy se dostávaly dovnitř, a ony si prokousaly novou cestu – dnes jsme našli další díru v boku stanu.

Alaa prochází oblečení, které patřilo jejím třem dětem, které zahynuly při izraelském útoku

Přemýšlím, jestli bychom nemohli použít jed na krysy, ale můj bratr se obává, že by pak krysy uhynuly tady ve stanu a šířily nemoci.

Pro miminko, které se narodí, si přeji jen jedno: bezpečné místo, kam se krysy nedostanou. Bude tak malé a já se o něj strašně bojím. Ráda bych pro něj měla pořádnou postýlku, ale v Gaze se teď těžko shánějí a ve stanu je už tak přeplněno.

Přeju si, aby svět mimo Gazu pochopil, jak ponižující život ve stanu ve skutečnosti je. Je to těžké, ponižující a naprosto nelidské. Smrt nás stále obklopuje ze všech stran.

Večer

Jak se blíží pozdní odpoledne, Alaa listuje fotkami svých dětí. Smartphone, na kterém jsou uloženy, je, jako u mnoha lidí v Gaze, starý a má prasklý displej – po dlouhé blokádě se nyní dovážejí nové smartphony, ale jsou drahé a mnoho rodin si je nemůže dovolit. Z reproduktoru se ozývají tiché hlasy dětí. Khawla a její starší bratr si navzájem dobírají. „Mami, já jsem ta hodná!“ křičí Khawla. Mohannad se směje a odpovídá: „Ne – já jsem ten milý!“

Alaa sleduje videa svých tří dětí, které zahynuly při leteckém útoku.

O svých dětech mluvím opravdu jen s manželem. Je to jediný člověk, který prožívá stejnou bolest a skutečně rozumí tomu, co mám v srdci.

Když jsem slabá, dodává mi sílu. Když se potýká s těžkostmi, snažím se ho utěšit a emocionálně podpořit. Trávíme hodiny tím, že mluvíme o našich dětech – o jejich povahách, o věcech, které milovaly, a o tom, jak se chovaly. Dokonce spolu navštěvujeme jejich hroby.

Toto místo stále uchovává vzpomínky na mé děti. Připomíná mi náš krásný společný život, jaký jsme měli dřív. Když se dívám na tyhle trosky, vzpomínám si na své děti – na život, který jsem s nimi sdílela, na to, jak jsem je vychovávala, připravovala jim jídlo a učila je. Vše krásné zmizelo poté, co odešly.

Někdy mě ovládá strach, protože jsem přišla o své děti, a bojím se, že o své miminko zase přijdu. Doufám, že moje nové miminko bude mít lepší život než ten, jaký prožily jeho sourozenci, a že bude v bezpečí.

* Krátce poté, co byl tento příběh zveřejněn, porodila Alaa zdravého chlapečka. Pojmenovala ho Waseem, po jeho starším bratrovi.

Zdroj v angličtině ZDE