Konec řečí o elitářství!

5. 10. 2026

Možná že elitářství nevydrží větší pozornost. Uvidíme.

Elitářství samozřejmě vychází z představy elity, ale přesto mají "elita" a "elitářství" odlišné historie i odlišné sémantické rejstříky.

Moderní pojem elity má jasný původ. Byl vyvinut takzvanou "italskou školou" liberálních/konzervativních sociologů (Mosca, Pareto, Michels) v první polovině 20. století. Odtud se stal ústředním pilířem amerického politického myšlení jak na levici, tak na pravici.

Nejprve přišlo v roce 1943 americké vydání úvodu do italské školy: The Machievellians: Defenders of Freedom od Jamese Burnhama, bývalého trockistického dědečka dnešní alt-right. Pak, asi o deset let později, přišla nesmírně úspěšná kniha C. Wrighta Millse The Power Elite napsaná z perspektivy radikální levice. Ačkoliv čerpala z analýzy italské školy, The Power Elite obrátila význam tohoto termínu.

S Millsem se elity staly prostě špatnou věcí. To stačilo k tomu, aby se slovo brzy stalo běžným tématem (a cestou ztratilo ostrý přízvuk na prvním "e").

Italská škola tvrdila, že všechny formy vlády, včetně demokratických, jsou hierarchické. Hierarchie je zakotvena v každé sociální organizaci, nelze jí uniknout. Elity jsou jednoduše ti, kteří jsou na vrcholu určité hierarchie. Nemusí to být oligarchové nebo aristokraté. Všechny formy kolektivního života produkují elity: sport, umění, erudice, byrokracie, byznys a v neposlední řadě vzdělání.

Elity z těchto různých oblastí, některé více meritokratické než jiné, mohou mezi sebou bojovat a soutěžit. Když dynamická meritokratická elita nahradí zakořeněnou aristokratickou elitu, může být skutečně silou společenské obnovy. Ale tato obnova nemůže překonat samotnou hierarchizaci.

Proti tomuto modelu Wright Mills tvrdil, že malá, zaměnitelná, společensky propojená skupina, jejíž členové sdílejí podobné zázemí, řídí politiku, podnikání a armádu v Americe. Jejich a jen jejich síla je skutečnou mocí. Právě tato skupina—elita—činí rozhodnutí, na kterých záleží. My ostatní, ať už to víme nebo ne, jsme bezmocní, pasivní. Živeni masovými médii vytváříme masovou společnost pod falešným dojmem, že náš demokratický veřejný život znamená něco podstatného.

V té době mohlo slovo "elite" v lidovém jazyku stále ukazovat dvěma směry: jedním dobrým, druhým špatným. Do jisté míry to stále platí: elitní sportovec je stále hoden obdivu, arogantní akademická elita stále nenáviděná.

Ale slovo/pojem "elitářství" funguje jinak. Elitářství je vždy špatná věc.

Ačkoliv jsem na toto téma nenašel žádnou odbornou studii, je jasné, že termín "elitářství" vznikl později než "elita". Začal se šířit až koncem 60. let, zpočátku ne příliš široce v oběhu. Od začátku byl vágnější než jeho mateřský termín. Odkazoval stejně tak na kulturu jako na politiku a byznys. A jak říkám, neměl žádné pozitivní konotace.

V 60. a 70. letech hrálo odsouzení elitářství klíčovou roli v popularizaci stále širšího chápání nové levice ohledně toho, jak elity řídí společnost. Jak to viděla nová levice (v akademické sféře díky pracem Althussera a Bourdieua), kontrola shora proniká do všech společenských hodnot. To, co nám je prezentováno jako univerzální, normální nebo neutrální, je ve skutečnosti nakloněno ve prospěch zájmů elit a jejich světových názorů. Elitní vkus a hodnoty, kterým jsme všichni pod tlakem se podřídit, nakonec pracují na odlišení elity od ostatních lidí, aby si udržela elitní status a moc.

Zatím vše v pořádku. Ale takové myšlení vás zavede na zvláštní místo. V tomto způsobu myšlení mít elitní vkus a zájmy, tedy vkus a zájmy, které je potřeba získat úsilím a tréninkem (a obvykle za peníze) – například chuť na pozdní romány Henryho Jamese, Hegelovu filozofii nebo na umění Cyho Twombleyho – má stejný status jako být miliardářem. Pokud se to zdá přehnané, nelze popřít, že v tomto způsobu uvažování (což nebylo ani u Millse, ani u italské školy) mají obě tyto věci – kultivovaný vkus a spousta peněz – společnou vlastnost. Patří elitě a pracují pro ni. Jsou elitářští.

To je tedy problém pojmu elitářství – není to jen vágní slovo, z nějž se stalo klišé, ale co je důležitější, zakrývá zásadní rozdíly.

Abych uvedl pár dalších příkladů: ve skutečnosti je oligarchie jedna věc, ale věřit v hodnotu literárního kánonu je něco úplně jiného. Ve skutečnosti je dědičný třídní rozdíl jedna věc, ale podpora akademické humanitní vědy něco úplně jiného. A tak dále. Pojmový rámec "elitářství" nás povzbuzuje k tomu, abychom takové rozdíly ignorovali.

A jsou to rozdíly, na kterých záleží. Když je ignorujeme, riskujeme, že spolu s vaničkou vylijeme dítě. Když spojujeme naše (myslím správné) opovržení vůči oligarchii, pod kterou nyní žijeme, s vkusy a chápáním, které k získání vyžadují úsilí a peníze (a instituce k udržení), nepodporujeme kulturu v jejích nejjemnějších a nejdalekosáhlejších podobách.

Jak poznamenal Mills, oligarchie utlačuje a infantalizuje. Proti tomu nám vysoká kultura a vědecké poznatky pomáhají plně a citlivě poznat a vnímat náš svět. Nenechme se zmást myšlenkou elitářství a spojovat tyto dvě věci.

Tak proč slovo neopustit a nepřemýšlet konkrétněji o tom, jak hierarchie na jedné straně a přístup k tomu, co je dobré na druhé, skutečně fungují v naší společnosti?

Zdroj v angličtině: ZDE