Třetí, poslední, díl výpisků a komentářů ke Spinozovu životopisu

6. 10. 2026 / Boris Cvek

 

Existuje několik dobových definicí spinozismu. Jedna z nich, z produkce kalvínské církve, má sedmnáct bodů. Jiná obsahuje bodů jen šest (ale ono je to vlastně pořád dokola to samé): 1. Bůh a příroda jsou to samé, 2. neexistuje nic nadpřirozeného, ani peklo, andělé atd., 3. morální hodnota náboženství je všude stejná, 4. existují univerzální morální hodnoty, čistě sekulární, nezávislé na náboženství, občanské, konkrétně láska, pravda, štěstí, 5. svoboda myšlení a vyznání, 6. všechno poznání minulosti, zejména teologické a filozofické, je nesmysl.

Spinoza byl častován „lichotkami“ typu: ateista, kterého peklo vyzvracelo na zemský povrch. Někteří lidé mohli upřímně, veřejně bojovat proti Spinozovi, ale de facto podléhat jeho myšlenkám. Například lékař Bontekoe, který bojoval za radikální reformu medicíny v duchu moderního poznání, a způsobil tím velké společenské třenice. Odmítal pouštění žílou, ale – což ukazuje celkovou bídu tehdejší „vědy“ – jako lék na všechno nabízel jen čaj, v obrovských kvantech. K citaci jsem si vybral pasáž o tom, jak tento lékař útočil na Spinozu.

“Bontekoe picturesquely compared Cartesianism's rise since the 1640s to the Reformation, for Dutch Protestants the greatest moral, scholarly, and spiritual renewal since the early Christian times. With artful malice, the Devil (in which opponents suspected he did not believe), had deliberately brought Spinoza into play, suggested Bontekoe, to wreck mankind's “new reformation” and undermine the “good work of the Cartesians, just as at the time of the Reformation Devil brought… Anabaptist radicals into play.” Just as Luther, when asked “his view of all that crowd at Münster,” understood perfectly and “replied the Devil had brought them into play to render the Reformation suspect to many,” so likewise, Satan brought „Spinoza onto scene, disguised as a Cartesian, to betray the Cartesians, as the outcome has shown,” a fanciful parallel striking Voetian adversaries as the acme of effrontery. It was far from clear the aggressive, loud-mouthed Bontekoe was genuinely the loyal Cartesian and “Calvinist” he claimed to be – or even minimally a believer in Christianity (and Satan).”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1022-1023.

 

Van Balen byl původně teolog, kazatel, pastor, prošel několika duchovními krizemi, stal se lékařem i právníkem, a nakonec našel klid ve spinozismu. Jeho bratr, právník, také spinozista, napsal úvodní báseň ke knize humanistického učence, libertina a obhájce erotické svobody Beverlanda. Beverland sepsal spis De prostibulis veterum (1678), ve kterém se zabývá antickou erotikou. Působil, na rozdíl od van Balenů, veřejně, a byl souzen, uvězněn a vyhnán. Skončil v Anglii, kde bylo po Slavné revoluci (1688) už svobodněji než v Nizozemí. Van Balen se jako spinozista soustředil na logiku a spinozovskou změnu ve způsobu myšlení považoval za základ reformy všech věcí, celé společnosti. Mimo jiné věřil v karteziánskou reformu medicíny jako cestu k účinné léčbě, což byla ovšem naprostá iluze.

V letech 1703-1704 přišli do Holandska dva němečtí učenci instruováni k tomu, aby zjistili o Spinozovi co nejvíce z úst očitých svědků jeho života. Cílem bylo zajistit dost materiálu k tomu, aby se spinozismu dalo inteligentně čelit. Volnomyšlenkářům spinozovského ladění říkali „paradoxní lidé“. Mezi spinozisty patřili i lidé řemeslnických vrstev. Od roku 1675 probíhá v nizozemské republice, kterou ovládl Vilém Oranžský, kulturní válka v plném rozsahu. Z hlediska oficiální kalvínské církve šlo o další fázi reformace. Byl uzavřen mír s Anglií mimo jiné i na bázi dědičnosti oranžské dynastie. Anglický král s nelibostí nesl faktický debakl Anglie, zatímco Ludvík XIV. dále usiloval o kontinentální hegemonii. To přiblížilo Anglii Nizozemí, jehož námořní moc a ekonomika se postupně zotavovala. V souvislosti se zlepšením vztahů mezi republikou a Anglií došlo také k obnovení korespondence mezi Spinozou a Oldenburgem. Ten se odvážil Spinozovi napsat, že přes počáteční zděšení a odsouzení našel v jeho Traktátu i leccos dobrého – spíše šlo ovšem o komunikační strategii než o skutečné přesvědčení.

“Accordingly, he had moderated his view, he explained…after reflecting more closely on the matter and finding in the TTP “many things that convince me that you are so far from wanting to damage true religion and sound philosophy that, on the contrary, you seek to establish and commend nothing contrary to the true goal of the Christian religion, and sublimity and excellence of a fertile philosophy.” He asked Spinoza to resume corresponding with him regularly and especially to explain his plans, expressing hopes for a successful outcome to his life's project and promising on his sacred oath to divulge nothing Spinoza desired him to keep silent about to anyone. It must have cost Oldenburg considerable effort to write in this vein, professing now to recognize Spinoza's intentions as constructive and benevolent. Oldenburg bent over backwards to preserve an unusual, intriguing channel of information, but his seemingly accommodating attitude was hardly representative of his or the wider English reaction; and if Boyle knew of it, it was hardly likely to please him. Rather, in England a sudden drastic change for the worse in perceptions of Spinoza was prevalent all around.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1043.

 

Spinoza v roce 1675 vážně uvažoval o tom, že nechá publikovat svou dokončenu Etiku. Vydal se kvůli tomu v létě na pár týdnů do Amsterdamu. Situace ale nebyla příznivá. Ačkoli nový oranžisticko-kalvínský režim nebyl zdaleka tak tuhý a úspěšný (a to hlavně kvůli ekonomickým problémům), jak čekali zastánci „nové reformace“, utužení poměrů bylo citelné. O Spinozově Etice se vědělo, byla považována za ještě nebezpečnější spis než Traktát a bylo činěno ze strany oficiální církve vše pro to, aby bylo zabráněno jejímu vydání. Dokonce ani starý spojenec Spinozův Hudde, který stále seděl ve vedení Amsterdamu, nechtěl žádné problémy s novými vládci a hledal žitelný kompromis. Karteziáni byli v defenzivě a hlavní zášť oficiálních kalvinistů mířila na katolíky (tam si ale moc nemohli dovolovat, protože princ Oranžský potřeboval katolické spojence proti Francii) a na popírače Trojice (sociniány), kteří byli typicky mezi novokřtěnci (ti byli tlačeni k tomu, aby se drželi své víry) a arminiány. Zrovna v té době byla ovšem slavnostně – a ty slavnosti trvaly mnoho dní – otevřena velká, asi v té době vůbec největší na světě, synagoga v Amsterdamu. Židovská víra asi novému režimu tolik nevadila. Huygens dává z Paříže, kde je mocným členem Akademie, poslat Spinozovi své sympatie a ocenění. Citace níže ukazuje, jak na jednoho vlivného arminiána, Van Limborcha, přesvědčeného odpůrce Spinozy, působilo náhodné setkání s ním u příležitosti nějaké společenské večeře v Amsterdamu.

“Very likely it was also during this stay in Amsterdam that Spinoza, out one evening at a dinner with friends and acquaintances, encountered another guest, the Remonstrant theologian and, later, friend of John Locke, Van Limborch, among the leading intellectual lights of Amsterdam, who, when discussing Spinoza later… focused chiefly on his denial of miracles. Less than half a year younger than Spinoza, he would outlive him by three and half decades. Four years before his main theological work was published in January 1682, Van Limborch wrote to his ally… recalling that evening “some years ago” when, unaware Spinoza would be there, he and Spinoza had attended the same supper. He described Spinoza to his younger ally as a dangerous chameleon, a devious man conducting himself in very different ways in different situations, a “Proteus” (in Greek mythology, the god of sea beasts renowned for his ability to change shape) seeking to inculcate harmful notions into imprudent minds without ever openly declaring himself, “masking his poison by revealing his ideas only in mutilated and truncated form”.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1057.

 

Spinoza odložil snahy o publikování Etiky na neurčito a místo toho se soustředil na napsání dodatků k Traktátu. O tom si psal právě s Oldenburgem. Pro oficiální kalvinisty bylo nepřijatelné tvrzení některých karteziánů, že v Bibli se mluví o přírodě v obrazech obyčejných lidí. Konkrétně šlo o spor o Koperníka. Jeden z učených konzervativců napsal na toto téma spis vlivný mezi kalvinisty ještě v 19. století. Přistoupit na heliocentrismus bylo podle tohoto postoje kapitulací teologie před filozofií, ztráta postavení církve a jejího poznání. Jak tedy vlastně chápat Písmo? Spinoza chce od Oldenburga vědět, co jemu a jeho vzdělaným přátelům v Anglii připadá v Traktátu jako překážka pro křesťanskou ctnost. Oldenburg se ale místo toho ptá na jeho pojetí Boha, zázraků a Krista ve snaze dosáhnout nějakého změkčení. V tom se ale pletl. Bůh je podle Spinozy příroda, ale ne prostý souhrn všech věcí – tady myslím, že Spinoza přece jen má nějaký skutečně náboženský rozměr a panteismus je lepší označení než ateismus. Zázraky jsou ovšem pověry a víra na nich nemůže stát. Kristus nemohl být Bohem, stejně jako kruh nemůže být trojúhelníkem. Tyto odpovědi Oldenburga nemohly potěšit, ale ve svém snažení vytrval.

Odpověděl konečně na tu otázku po ctnosti: není možné, aby bylo vše předurčené, a zároveň měla ctnost nějaký smysl. Navíce se mu zdá – a tady, myslím, střílí do černého – že Spinoza podřizuje všechno poznání lidského rozumu. Spinoza reaguje tím, že všechno, co se děje, je nutné, ale přesto existuje dobro a zlo. Cestou k dobru je rozum proti nezvladatelným emocím. Pokud jde o rozum, zázrak, vtělení a vzkříšení, jde podle něj o poetický jazyk, orientální způsob mluvy. Oldenburg trvá na doslovném chápání vzkříšení. Jenže tady se ptám: co to je? To je přece událost, která se nedá nijak „doslovně“ formulovat, jako by se vůbec něco dalo doslovně formulovat.

Další paradox: Oldenburgovi vadí, že lidi jsou trestáni, aniž by mohli mít vinu, když je všechno předem dané, ale to je paradoxně základní východisko ortodoxního, tvrdého kalvinismu. Klíčové je, že pokud má být v Písmu Duch svatý, tak Spinoza a Oldenburg narazili na jejich přístupem neřešitelný problém. Pro Spinozu jde o alegorie – alegorický výklad Písma je ve starověku zcela běžný, tzv. alexandrijská cesta – a  vzkříšení z mrtvých znamená osvobození člověka pravým poznáním. Mezi muslimem, křesťanem atd. není rozdílu, pokud jde o spásu, protože ta vždy a pro všechny je totéž osvobození, aniž by museli vědět o Kristu. Pro Oldeburga je Kristovo reálné vzkříšení základním pilířem naděje a smyslu. Ani jeden z nich nepředpokládá, zdá se, že by Duch svatý mohl působit skrze poezii a citová hnutí – jako byl pohnut třeba Samaritán. Samaritán pocítil soucit až do hloubi střev. Co když tohle je právě Duch svatý? Otázka doslovnosti vs. alegoričnosti se pak ztrácí v tom, co se vlastně děje v nás pod vlivem té poetiky Písma. Není to „jen“ poezie a nemůže to být ani fyzikální popis reality. Jde o to, v jakém příběhu, v jaké dynamice se děje náš vnitřní život.

I kdybych se chtěl sebevíce stavět na Oldenburgovu stranu a trvat na tom, že Kristus vstal z mrtvých – a to bych chtěl – prostě nevím, co to znamená. Nevím a nemohu vědět. Vím jen to, jak to žije v mém nitru. Oldenburg se doslovnosti vzdát nechce právě kvůli svému nitru, ne proto, že by věděl, co vzkříšení znamená. Možná právě vnitřní život Spinozy a Oldenburga je dost podobný, jen jinak formulovaný, jinak zamotaný do jejich představ o světě, do jejich životopisu atd.

“The Resurrection alone he construed allegorically...; commenting on this later, Leibniz noted that Spinoza expresses himself here ironically. „I do indeed admit… that this is related by the Evangelists with such a detail that the Evangelists undoubtedly believed the body of Christ rose again and ascended to heaven… Still, without injury to the teaching of the Gospels, the latter could easily have been deceived, as was clearly the case with other Prophets, examples of which I cited in my last letter. Paul, to whom Christ also “appeared” later, rejoices in knowing Christ not after the flesh but after the spirit. Oldenburg had yielded as far as he could but would go no further. „It seems very cruel… that God should deliver men up to eternal, or at least dreadful temporary torments for sins which they could in no way avoid…” Again, he rejects Spinoza's equating belief in miracles with “ignorance”. “Your assertion that Christ's passion, death and burial, is to be believed literally but his resurrection allegorically… is not supported by any argument that I can see. In the Gospels, Christ's resurrection seems to be narrated as literally as the rest – and on this article, the Resurrection, stands the entire Christian religion and its truth, and with its removal, the mission of Christ Jesus and his heavenly teaching collapse.” That of course was precisely Spinoza's point.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1072.

 

Hebrejština byla odborníky považována v té době za jazyk Adamův, případně za jazyk blízký původnímu jazyku lidstva. Spinoza je ve svém chápání jazyka velmi moderní: jazyk se vyvíjí, na hebrejštině není nic posvátného. Dokonce jde podle něj o jazyk ve srovnání s jinými retardovaný, a to od konce židovské samostatnosti. Samozřejmě on používá znalosti hebrejštiny – a biblická, ne pozdější, hebrejština byla jedním z hlavních předmětů jeho celoživotního studia – k destrukci Bible. Podle něj původní význam Bible byl během staletí falšován. Dokonce i Nový zákon chápe jako původně hebrejský. V jeho snaze najít původní význam Bible je patrné, že chce najít to, co považuje za „pravé náboženství“, tedy „pouhou“ sekulární etiku lásky k bližnímu. Spinoza jako mnozí jiní v jeho době věřil, že pokud najde v Bibli pravdu, otevře dveře k jednotě. Navíc hledat pravdu, jak to dělal on, tedy na základě toho, že původní význam jednotlivých slov v běžném jazyce je sekulární, je naprostá pitomost. Jako by pověry byly implantovány lidem až církevníky z mocenských důvodů, zatímco prostí lidé ve starověku v nic jako démony atd. nevěřili.

Velmi zajímavý mi přišel jeho výklad – a k tomu dám citaci – Kristova učení o tom, že pokud tě někdo uhodí do jedné tváře, nastav druhou. Spinoza to chápe v logice celého svého výkladu biblického zákona jako něco platného pro danou situaci: když byli židé pod vládou Římanů, nemělo smysl se bránit a trestat viníky, jakmile ale vládne svoboda, Kristova slova neplatí (podobně Mojžíšův zákon podle Spinozy přestal platit, jakmile skončil židovský stát). Co by ale třeba řekl na to, že člověk si má vytrhnout oko, pokud se dívá chtivě na objekt své sexuální touhy? Samozřejmě Spinoza nečte evangelium jako zprávu o tom, jak nás Kristus spasil, podle mě ale právě tyhle pasáže ukazují napětí mezi zákonem a spásou. Kristus tyhle věci říká proto, aby ukázal, že člověk nemůže ospravedlnit sám sebe, musel by jednat tak dokonale, jak jednat nemůže. Nehledě na to, že ta dokonalost je prostě zrůdná, on ji záměrně tak podává. Je to kontrast mezi milostí, odpuštěním, přijetím, láskou na jedné straně a lhaním si o dodržování zákona a cestě k dokonalosti na druhé straně.

Spinoza věří, že existuje jeden univerzální zákon, poznatelný rozumem, platný pro všechny lidi bez ohledu na náboženskou konfesi, totiž zákon sekulární etiky lásky k bližnímu. Podle mě tohle je náboženský postoj, ne ateistický. Opravdu bych řadil Spinozu spíše do panteismu než ateismu, jakkoli se dnes tento staletí trvající spor o Spinozu kloní spíše k ateismu.

“More specific teachings of Christ that are not part of the universal law that reason teaches may perhaps have genuinely been uttered by Christ but lack universal validity, having originated in particular contexts for local reasons, being in this respect no different from teachings of Old Testament prophets operating in the same post-Hebrew commonwealth context. The classic example is Christ's saying to him who strikes you on your cheek, turn to him also the other.” Such a command is valid only under severe oppression where society is without law and justice: of proclaimed in the time of the Hebrew Republic, Christ “would have destroyed the Law of Moses by this edict”. But exactly the same doctrine that Christ taught, when foreseeing Jerusalem's subsequent destruction, “we see Jeremiah also expounded, at the time of the first destruction of the city.” The prophets, and Christ along with them, advanced this teaching exclusively where oppression leaves the people otherwise defenseless: “it is nowhere promulgated as a law.” Abject submission to impious men „is appropriate only where justice is negated and in times of oppression.“ Wherever justice is respected, wrongs should be properly and fully redressed.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1089-1090.

 

Leibniz měl obrovský zájem o intelektuální vyvrácení Spinozova díla. Ve skutečnosti nebyl asi úplně přesvědčený o křesťanských dogmatech, byť navenek působil naopak. Se Spinozou se osobně setkal v Holandsku v listopadu 1676, tedy necelý rok přes Spinozovou smrtí. Bylo to součástí Leibnizova cestování po Evropě. V Paříži byl dokonce několik let: 1672-1676. A tam potkal německého učence Tschirnhause. Ten měl se sebou Spinozovu Etiku, kterou nesměl nikomu ukazovat bez výslovného svolení Spinozy. Spinoza a Tschirnhaus se předtím sblížili, když Slezan nastoupil jako sedmnáctiletý na univerzitu v Holandsku studovat práva, ale zjistil, že má zájem o matematiku a filozofii. Napsal Spinozovi, pak se i setkali. Tschirnhaus cestoval s Etikou nejprve do Anglie, kde se setkal i s Boylem a Newtonem, kteří měli hrůzu z Traktátu. Zdá se, že tam Tschirnhaus hájil v debatách Spinozu. Naopak Huygens v Paříži (byl prominentní člen Akademie věd) měl o Traktátu dobré mínění, ba i o Spinozovi, a když zjistil, jaké má Tschirnhaus matematické nadání, doporučil ho jako učitele matematiky. Leibniz byl s Tschirnhausem v blízkém přátelském styku, což bylo dáno zřejmě tím, že chtěl vědět co nejvíce o Spinozovi. Tschirnhaus byl v té době kromě Spinozy samotného asi ten, kdo nejvíce věděl o Spinozově filozofii v užším smyslu, tedy mimo politiku a kritiku náboženství.

Leibniz nicméně chtěl začít veřejným vyřízením Traktátu a podporoval v tom eminentního znalce antické a starověké historie Hueta. Problém je, že Huet karteziány, nota bene Spinozou, pohrdal. Dokonce i Leibniz viděl v kartezianismu kořen celkové intelektuální a duchovní krize. Huet měl podporu vlivného biskupa Bossueta (hlavní postava galikanismu) a krále Ludvíka XIV., na jehož dvoře musel čelit libertinskému pohrdání. Problém s Huetem byl zjevně v tom, i když Leibnizovi to asi nevadilo, že nepochopil hloubku karteziánské / spinozovské hrozby a prostě odmítl matematiku jako cestu k jistotě a místo toho postuloval jistotu písemných pramenů z minulosti. Vybudoval na tom systém, který tvrdil, že nejenže Mojžíš byl autorem zákonů mu připisovaných – samozřejmě pod přímým vedením Boha – ale na Mojžíšovi stojí celá řecká (včetně Platóna) a starověká (egyptská, mezopotámská) vzdělanost. Huet přímo polemizoval se Spinozovou historickou kritikou Bible, byť Spinozu nejmenoval. Je jasné, že proti Spinozovi byl Huet blábolil ze starých dob. Divím se, že to Leibniz neviděl, nebo možná vidět nechtěl – nic lepšího asi k dispozici nebylo. K citaci jsem si zvolil jádro Huetova přístupu k Bibli.

Ale ještě k Leibnizově cestování v Holandsku: dal si práci, aby se setkal s člověkem, který poprvé pozoroval mikrosvět – Leeuwenhoekem. Tento člověk byl učenci pohrdaný jako pouhý obchodník bez akademického vzdělání, přesto právě Leibniz nebo Huygens v tom, co udělal, rozpoznali epochální událost. Ukazuje to, jak na velké události musíte mít velké lidi a také jak byl Leibniz ve skutečnosti intelektuálně zvídavý a otevřený. On nechtěl návrat před vědecké objevy, naopak je chtěl integrovat do politicky a nábožensky přijatelné, inovativní a opravdu inteligentní, originální filozofie. Ale zpět k Huetovi, který byl pravým opakem. Za zmínku stojí snad i to, že Huet vycházel z hluboké osobní frustrace, že se mu nedařilo přesvědčit židovské učence, včetně během setkání v amsterdamské synagoze, o tom, že Starý zákon předpovídá Krista.

“Huet envisaged his grand project as a vast offensive to defend the core teaching of all churches, Catholic and Protestant, by overwhelming “atheistic” irreligious philosophy bundled together with Judaism and the rest of “infidelity” in one vast bloc of irreligion, a campaign partly shaped by Bossuet's and Leibniz's encouragement and input. Leibniz was not wrong to view his high-status friend's assault on the TTP as a pivotal development in the war of ideas surrounding the personage the Demonstratio left unmentioned with his philosophy now incipiently gripping France as well as Holland, Germany, and England. The most certain knowledge humans can attain, contends Huet, derives from ancient sources and texts. Demonstrating his historical and antiquarian method's superiority in uncovering truth shaped his entire undertaking. The biblical prophecies' factual reality Huet “proved” by citing ancient sources, showing when and how events prophets predicted and described occurred, with particular emphasis on Old Testament prophecies triumphantly proclaiming the coming of Christ. By „proving“ the prophets really predicted future events which only God could know beforehand, and listing numerous allusions and fulfilments in the Scriptures “proving” direct links between the two testaments, Huet felt he had successfully substantiated the accuracy and divine character of those prophecies. The Pentateuch's Mosaic authorship Huet anchored by relying on the hypothesis (about which Leibniz remained uneasy) that Moses was so towering a prophet as to become a universally pervasive presence everywhere in antiquity, the inspirer of the earliest legal codes, ordinances, and the rites of many ancient peoples. Prisca theologia (ancient theology), averred Huet, confirms that truth emanated directly from Moses and diffused in all directions, especially via the ancient Phoenicians acting as intermediaries between ancient Israelites and the religious and ethical traditions of Mesopotamia, Egypt, and other civilizations, despite these later becoming corrupted by an overly of polytheistic myth and practices.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1105-1106.

 

Leibnizův vztah ke Spinozovi byl v zásadě daný obdivem k jeho filozofickému (ale ne matematickému) výkonu a hrůzou z důsledků pro náboženství a společnost. Obsah jejich setkání v listopadu 1676 v Haagu není znám, nicméně zdá se, že to byly dlouhé a intenzivní debaty. Leibniz nepředal Spinozovi dopis z Anglie od Oldenburga. Patrně proto, že šlo o dopis doporučující, tedy Oldenburg, aby Leibnize doporučil Spinozovi, v něm psal o tom, jak si Leibniz Spinozy vysoce cení, a to Leibniz nechtěl dát z rukou jako nebezpečný obsah jej kompromitující. Na druhou stranu svému katolickému pánovi v Hannoveru se chlubil, že má kontakty s lidmi jako Huygens nebo Boyle – nebo Spinoza. Leibniz nechtěl ateisty zavírat ani upalovat, ačkoli uznával jako problém, když ateista šíří své myšlenky, resp. dokonce buduje subverzivní sektu. Klíčový nástroj v boji s ateismem měla být intelektuální protiofenzíva, což byl jeho filozofický projekt. Na konci života Leibniz v jednom dopise napsal, že jeho filozofický systém monád je jedinou skutečnou odpovědí na Spinozu, a pokud monády nejsou pravda, pravdu má Spinoza.

V Anglii se proti Spinozovi zaměřil cambridgeský profesor More. Vymyslel proti Descartovi vlastní verzi dualismu, který byl ve skutečnosti neoplatónským monismem. Jeho polemika se Spinozou byla emocionálně vypjatá, obsahovala osobní urážky, ale musela kapitulovat před tím, že Spinozův ideál lásky skutečně vrhá hrozné světlo na vzájemnou nenávist mezi křesťanskými církvemi, aby nakonec – More – zaútočil na katolickou víru v přeměnění chleba a víno v tělo a krev Krista (transsubstanciace).

“Even so, embarrassing though it was to admit, More could not deny that Spinoza was right about one thing: “rightly, however, this atheist blames the disappearance of charity and justice from the Christian world; though we profess the Christian doctrine, whose flower and quintessence is justice and charity, we nevertheless hate in turn those whom our religion opposes.” To More, it was extremely exasperating that the Christians' undeniable bigotry, divisions, and ceaseless feuding had become “the chief triumph and exultation of the atheists against those who profess Christian religion.” It was a highly unpleasant truth that had to be faced: „nothing confirms an atheist so much“ in his atheism „than these barbarities“ together with the Catholic doctrine of transubstantiation, “that particular absurdity and contradiction.””

Jonathan I. Israel: Spinoza. Oxford University Press 2023, str. 1124.

 

Lady Conway, významná filozofka, která vypracovala zvláštní systém založený mimo jiné i na kabale, a tento systém byl stejně jako Spinozův monistický. Stejně jako Spinoza odmítala filozofické systémy minulosti jako nesmysl. Odmítala také trojičníA učení jako podvod (podobně jako Newton). Ale samozřejmě jako všichni ostatní považovala Spinozovo učení za strašné zlo, jenže podobně jako ostatní nebyla schopná proti němu efektivně argumentovat. Pocit myšlenkové bezmoci proti Spinozovi převládal vlastně všude. Nic inovativního, silného nebylo po ruce. Na konci 17. století převažovala strategie nezmiňovat ani v polemikách Spinozovo jméno na veřejnosti, byť s ním snad každý skutečně vzdělaný člověk zápolil už od 70. let neveřejně. Mělo to paradoxní následky, které pomohly šířit Spinozovo učení. Příkladem je prodej obrovské knihovny jednoho aristokrata, který měl mimo jiné po Oldenburgovi v držení i Spinozovy spisy. Zatímco Hobbesův Leviathan byl okamžitě z aukce stažen jako zakázané dílo, Spinoza byl veřejně prodán.

Ve Francii celková strategie namířená proti Spinozovi také počítala spíše se zákazy než s účinnou polemikou. Jak už jsem psal dříve, Huetovo vyvracející dílo bylo slabé. Dokonce se objevovaly názory, že pokud si někdo nedokáže poradit s útoky na rozpornost Bible v Traktátu, je lépe nereagovat vůbec. Traktát se mezitím ve Francii šířil v latinském originálu i francouzském překladu. Těch překladů bylo několik s různými fiktivními autory. Ani vysoce vzdělaný, chytrý, v té době ještě konvenčně zbožný (kalvinisticky) Bayle si dlouho nebyl vědom, že to, co se šíří Francií a vyvolává takový poprask a hrůzu, je překlad latinského originálu Spinozova Traktátu. Dokonce ani když sám francouzský překlad četl, neuvědomil si, že to je Spinozův Traktát, který už četl v latině. Bayle se stával Spinozou stále více fascinován. Připomenu, že v jeho slavném Slovníku, jednom z vůbec nejdůležitějších děl francouzské vzdělanosti, je nejdelší heslo věnováno právě Spinozovi.

“Down to 1680, even Bayle did not realize that the illicit French work suddenly causing uproar in 1678-1679, copies of which would be repeatedly seized by royal officers during the 1680s, was actually the TTP. Then still a pious Protestant Christian (he changed later), Bayle, in 1678-9, was among those who read the French version of the TTP after reading the Latin, initially not realizing that it was simply a French translation of Spinoza's book. Meanwhile, the first, most widely expected and prestigious French reply to the TTP was nearing completion surrounded by fanfares but also, among France's most erudite with considerable concern. Just four days before Spinoza died, in February 1677, Justel wrote to Leibniz from Paris, alerting him that Huet's magnum opus “on the truth of the Christian religion” was about to go to the press but, unfortunately, despite its author's massive erudition, it was being doubted that it offered “convincing arguments”. This was worrying, for… Huet had to refute the Tractatus Theologicp-Politicus of Spinosa” and “reconcile passages which seem to contradict each other”; without that, summed up Justel, „it is useless to attempt an apology of the Christian religion which must be defended strongly or not at all…“ (…) The entirety of Spinoza's work, not just the TTP, Bayle by 1679 was beginning to realize, formed a system of surpassing impiety. Deeply shocked but also, like Leibniz, greatly intrigued, he evinced a keen interest that rapidly deepened already that year during which… he acquired Spinoza's book on Descartes' philosophy as well as his Opera Posthuma “which consists of a large treatise on ethics, some letters and a Hebrew grammar.” By the close of 1679, Bayle studied everything available by Spinoza, though, like Leibniz until 1677, he remained for the moment chiefly preoccupied with his Bible criticism. Also like Leibniz… by 1679 Bale felt increasingly exasperated by what seemed to him too the monumental slowness and inadequacy of the entire scholarly world's collective rebuttal thus far of Spinoza's uniquely disturbing “recherches rabbiniques.””

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1133-1334 &1135-1136.

 

Ve Francii nelze nezmínit tři velká jména: Arnauld, Bossuet a Simon. Všichni tři chtěli Spinozu vyvrátit. Nejlépe na tom byl Simon, mnohem erudovanější než Spinoza sám. Arnaul jako hlava jansenismu skončil nakonec ve vyhnanství v Nizozemí, kde svou polemiku se Spinozou ztratil. Bossuet, asi nejmocnější církevník ve Francii té doby, napsal bláboly typu, že největší zázrak, a tedy i důkaz působení Boha, který tvoří dějiny podle své vůle, je úspěch katolické církve. Je pak jasné, že když Simon napsal dílo zásadní pro dějiny solidní biblistiky, bylo toto dílo oficiální mocí zakázáno. Téměř celé vydání bylo zničeno. Simon udělal navíc tu chybu, že v předmluvě zmínil Spinozu jako cíl polemiky. Jeho dílo, které mohlo Spinozovi opravdu účinně čelit, bylo vnímáno jako spinozistické na základě toho, že uznával, že v době babylonského zajetí byl židovský kánon prakticky zničen. Na rozdíl od Spinozy ale tvrdil, že jeho obnovení bylo v zásadě autentické. Vynikající biblisté Simon a Le Clerc si vzali poučení, že musejí nejprve pracovat vůbec na definování základních metod biblistiky jako solidního zkoumání. Spinoza ve Francii a vlastně i jinde měl obrovský vliv především jako kritik Bible – a takto jej chápali libertini, zejména šlechtici, z nichž mnozí působili přímo na Ludvíkově dvoře.

Spinoza zemřel náhle a nečekaně na plicní nemoc, udusil se. Autor to označuje jako poklidnou smrt, tedy v tom smyslu, že Spinoza na konci života neprožíval žádné vnitřní drama. Spinoza si na konci života byl vědom nedokončenosti svého systému (zejména otevřené otázky, jak by z jedné vše zahrnující substance mohla vzniknout rozmanitost) a nejistého osudu Etiky. Na samém konci života měl u sebe Tacita a používal jej pro svůj nedokončený politický spis o přednosti svobodné republikánské vlády před monarchií, oligarchií a vládou davu.

Desítky let trval spor o to, zda Spinoza před smrtí konvertoval. Tohle téma považuji za mimořádně odporné, i když dokonce sám Bayle věnoval pozornost tomu, kdo jak umíral a jak se při tom ukázal jeho údajný charakter. Naopak Boccaccio se tomu v Decameronu brutálně vysmívá (příběh Ciappelletta). V každém případě předsmrtná slabost a biologické změny v člověku prostě nemají nic společného s pravdou a charakterem jeho života. Možná vlastně ještě odpornější je chápání Boha jako někoho, kdo na smrtelném loži zasahuje. Skoro jako Boha, který se zjevuje při mučení tím, že mučený vyzná, co chce mučitel. Tak jako tak je jisté, že Spinoza měl „klidnou“ smrt, nekonvertoval, neplazil se po kolenou atd.

“The issue contemporaries were mostly interested in was whether, in his final moments, the chief of “atheists was (as many confidently reported), or was not, convulsed with sudden overwhelming terror, forced to his knees by divine wrath, and reduced to craven submission and repentance, abjectly beseeching forgiveness before one and all. Reports circulated assuring the public that this was indeed the case, and this was what most contemporaries wished to hear. But at the same time, equally vigorous reports circulated… asserting the contrary, that this “famous atheist” expired peacefully, in equanimity, without repenting in the least. (…) Conflicting stories about Spinoza's end… continued circulating for many years, leaving an entire generation dealing with a mass of bafflingly conflicting reports of Spinoza's demise. Readers at the time evinced enormous fascination in deathbed scenes relating to famous men of all kinds, while avidly searching for signs vindicating their own and the surrounding society's religious convictions. Convinced of this question's importance, the hones Colerus decided to investigate this topic so deeply fascinating to his age, and it was precisely because controversy surrounding Spinoza's supposed final humbling before God was so widely disputed that, after arriving in The Hague in 1693, and renting the same rooms Spinoza had rented before moving to his last lodgings, he set out to discover, by painstaking investigation, whatever reliable facts could be gathered about Spinoza's last days. He assigned more attention to this question than any other aspect of Spinoza's life. After researching the matter as thoroughly as he could, Colerus expressed utter amazement at the stupendous amount of myth and nonsense “confirming” this atheist's cringing before Christ and final abject submission, circulating on every side through the quarter of a century since Spinoza's death.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1152-1153.

 

Pohřeb proběhl skromně, v druhém největším kostele v Haagu. Hned po smrti byly jeho spisy tajně transportovány do Amsterdamu, takže oficiální seznam majetku určený k dědění a vypořádání závazků je neobsahoval. Kromě oblečení a běžných věcí tam byly věci související s jeho řemeslem a knihovna. Knihovna obsahovala 160 knih, většinu v latině, Machiavelliho měl ale prý v italštině. Ve španělštině měl Cervantese, není ale zmíněno, co to konkrétně bylo. V portugalštině, svém rodném jazyce, nic. Jeho příbuzní se po jeho smrti ucházeli o jeho dědictví, ale když zjistili, že dluhy jsou větší než to, co by z toho mohlo být, dědění se vzdali. Jeho rodina skončila v Karibiku. Dražby jeho knih se účastnili asi mnozí významní vzdělanci.

Etika, Tractatus Politicus, korespondence atd. byly však už v rukou amsterdamského kroužku, který během roku 1677 usilovně a samozřejmě tajně pracoval na vydání jednoho velkého svazku pod názvem Opera Posthuma, který byl zároveň překládán do nizozemštiny. Vyšlo tedy latinské i nizozemské vydání. Kdyby se úřady dostaly k informaci, kde jsou ty spisy fyzicky přítomny, nechaly by je zlikvidovat. Steno v Itálii apeluje na římskou inkvizici, aby spisy vypátrala a zničila. Steno o tom mluvil s Leibnizem, který znal některé detaily, ale Stenovi je neřekl. Obecně se mezi vzdělanými lidmi vědělo, že se chystá něco velkého. Steno měl právě rukopis Etiky k dispozici a pod tíhou náboženské povinnosti reagovat na takovou hrůzu – už byl katolickým knězem – šel dát udání na inkvizici.

Práce spiklenců v Nizozemí se dařila svižně a na konci roku 1677, tedy roku, kdy Spinoza zemřel, bylo hotovo. Opera Posthuma byla vydána jako dílo B.d.S. (Benedictus de Spinoza), nicméně v předmluvě je jasně řečeno, kdo je autorem, a proč není jeho plné jméno na spisu: Spinoza prý chtěl upozadit svůj význam. Spiklenci si taky dali záležet na tom, aby ho vydávali za muže, který se celý život v ústraní věnoval filozofii bez jakékoli snahy šířit své myšlenky, organizovat lidi a politicky působit (což byla samozřejmě lež). Opera Posthuma bylo dílo navíc pojaté velmi útočně, politicky, za zmínku stojí rejstřík: např. farizeové jsou předchůdci katolické církve, duše a tělo jedno jsou, ateista je ten, kdo chce pocty a bohatství atd.

“Revealingly, they did this in a deliberately combative, slanted, and provocative manner highly illustrative of their group ideology. Thus, under “mind” the Index states “mens et corpus idem sunt (mind and body are the same thing)” and under „justice“ and „injustice“ that these are non-existent in the “state of nature”. “Pharisees are designated “predecessors of the Roman Church,” and Francis Bacon as “Bacon of Verulamium, his philosophical errors noted.” The term “atheist” appears with a distinctly Spinozist twist, as person who “seek honours and wealth…” Among subheadings under Christ, the Index designates Christ's „resurrection“ something to be understood only “allegorically”, a point repeated further down under “resurrectio Christi,” while Christ's nature is “where justice and charity are, there Christ is…””

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1169-1170.

 

Kardinál Barberini na Stenův podnět skutečně na podzim 1677 pověřil šéfa katolíků v Nizozemí, biskupa Neercassela, aby začal po rukopisu Etiky pátrat. Vznikl speciální tým ve službách inkvizice, v němž byli také žid a arminián. A dostali se opravdu až k hlavnímu organizátoru celé akce. Neercassel jej navštívil a zeptal se ho, zda neví, kde je ten rukopis. Dotyčný řekl, že o ničem takovém neví. Tím vyšetřování skončilo. Kardinál Barberini pak dostal nelegálně publikovanou Opera Posthuma. Leibniz byl po celou dobu velmi dobře informován, co se chystá, ale zjevně nikomu nic neřekl. Na konci ledna dostal tajným kanálem, přes jednoho žida, svou vlastní čerstvou kopii Opera Posthuma, kde ale ke svému znechucení našel své jméno na jednom dopise Spinozovi, kde jej chválí za jeho matematiku. Všechna ostatní jména byla vymazána, jen u Leibnize zasáhl šotek.

Pokud jde o rukopis Etiky, kterou dostal Steno ještě před vydáním, skončila v archívech inkvizice, kde byla objevena až v roce 2010. Srovnáním této Stenovy verze a konečného vydání lze doložit, že vydavatelé se drželi Spinozova původního textu. Samozřejmě katolická církev dala Spinozova díla poměrně rychle na index zakázaných knih.

Členové Spinozova kroužku se do dějin zapsali vydáním děl svého mistra, pak ale upadli do bezvýznamnosti a poměrně brzy také umírali (přirozenou cestou, ne pronásledováním). Ten, kdo ovládl Evropu, byl Spinoza, ne jeho učedníci. V Anglii se Spinoza prosazuje po Slavné revoluci. Ta měla v sobě dvě odlišné verze osvícenství: radikální, tedy republikánskou a antináboženskou, a umírněnou, tedy konstituční, tolerantní, a pro-náboženskou. Republikáni vycházeli ze Spinozy, i když jej veřejně nejmenovali. Překlad Traktátu do angličtiny vyšel anonymně, bez jména autora i překladatele i vydavatele. Boyle a Newton patřili na druhou stranu barikády. Boylovi šlo o to pěstovat ekumenismus namířený proti deismu / ateismu, tedy proti Spinozovi a republikánům. Na prvním místě šlo samozřejmě o politiku: kdyby se přistoupilo na destrukci Bible, je konec všeho řádu, vší mravnosti, vší společenské struktury. Proti Spinozovi však bylo nutno postavit něco intelektuálně, na základě vědy, a to byla velmi vlivná argumentace, že z vědy je jasné, že svět uspořádal inteligentní Tvůrce, tedy Bůh. Pozoruhodné je, že Newton byl tajný arián, čili do společné fronty církví proti Spinozovi ve skutečnosti tak úplně nepatřil, jenže on právě věřil, že v přírodě poznává Boha, ne toho Spinozova, ale toho biblického, byť ne-trojičního.

K destrukci tzv. přirozené teologie, tedy poznávání Boha z přírody, zejména tedy teleologickým argumentem či argumentem designu, došlo s Darwinem. Na druhou stranu pořád si myslím, i když to je v úplně protikladném smyslu k přírodní teologii, že Dekameron jako ukázka poznávání Boha z reality platí, čili že člověk musí brát v potaz realitu lidského těla, lidské společnosti, aby chápal, co Bůh po lidech vlastně chce.

“Furthermore, just as Boyle, Newton, More… all insisted, this divine order of nature is not only divinely ordained and orchestrated but always a tone with the Holy Scriptures. A few inconsistencies and errors may have crept into the text of Scripture here and there, but the element of corruption in the Biblical text is not very great.” Nor are the grounds for doubting Moses' authorship of the Pentateuch. (…) Science, insisted the Roya Society's second secretary, is the key to true understanding. Moreover, in one respect, he was unusually perceptive: few readers outside the radical deist underground fully appreciated that Spinoza challenges not just Christianity and all revealed religion but also monarchy and its veneration and the existing social order, that the TTP and TP firmly couple anti-Scripturalism with the radical republicanism. Although there was a deeply-rooted republican tradition in seventeenth- and eighteenth-century England, until the eighteenth century, the English tradition broadly failed to expand on the distinction between aristocratic and democratic republicanism, in this respect strikingly lagging behind Spinoza's republicanism… Grew rejected Spinoza no less on political grounds than for subverting revealed religion. True science, he claimed, proves monarchy too to be part of the “natural order” and hence also inherent in divine goodness, divine government of the world, and the divine rule for all humanity.””

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1193-1194.

Bayle, už zmíněný, byl francouzský kalvinista, který v roce 1697 publikoval Slovník, jedno z nejdůležitějších děl francouzské literatury vůbec. Ve Slovníku je heslo věnované Spinozovi nejdelší a nejpodrobnější. Bayle tento obrat udělal už v roce 1682, ve vyhnanství v Nizozemí, když publikoval spis o kometách. Vlastně není o kometách, ale o pověrách. Ten obrovský obrat je v tom, že tu vstupuje na scénu obraz ctnostného ateisty. Ateista může být ctnostný. Ateista může mít pravdu oproti většině, která věří v pověry. Bayle pak ve Slovníku dělá ze Spinozy hlavního představitele celých dějin ateismu. Bayle přitom nepřestal být věřícím kalvinistou, nicméně viděl jako důležité oddělit morálku od víry a víru hájil fideisticky, tedy ne na základě rozumu, nýbrž na základě přesvědčení, že rozum v těchto otázkách kolabuje.

V Nizozemí postupně spinozismus nahradil jako hlavní nepřítel křesťanství sociniány, tedy popírače Trojice. Příznivci Spinozy jsou nyní spíše libertinští ateisté / deisté (lze to doložit na pro-spinizovském románu Filopater, zejména druhém dílu, který popisuje studentské prostředí, jež se vlivem Spinozy povyšuje nad pověry většiny) než sociniáni, kteří Spinozu, pokud s ním souhlasili, spojovali s náboženskou vírou obsaženou v Bibli, ale striktně netrojiční. Na univerzitách se Spinoza nesměl zmiňovat, ale boj proti němu je paralyzován vzájemným podezíráním, kdo všechno z předních vzdělanců ve skutečnosti je spinozista.

Do cca roku 1740 byl Spinoza na univerzitách a v kulturním životě tabu, jeho vliv byl omezen na debaty kolem výkladu Písma. Dodnes podle autora knihy filozofové a historici nedoceňují Spinozu jako politického myslitele a hybatele a dělají z něj uzavřeného metafyzika. Jakkoli byl Spinoza zásadním, možná nejdůležitějším myslitelem radikálního osvícenství – které pak vede k Diderotovi a Holbachovi a které odmítal Voltaire – ta celková proměna myšlení byla daná hlubokou krizí společnosti, pro kterou Spinozovo myšlení a důraz na tzv. rozum bylo jednou z hlavních odpovědí. Osvícenský rozum se rodí z krize náboženských válek a nového poznání světa, odporujícího staletí uznávaným pravdám.

“Profound tensions in society combined with recent breakthroughs in science were the essential cause and origin of the Radical Enlightenment, generating accumulating rejection of the social, religious, political, and educational status quo, mounting friction bound to be reflected in subsequent deep rifts in philosophy and social and political theory. The Enlightenment impulse to apply „reason“ to resolve society's difficulties resulted in large measure from mounting antipathy to the vast proliferation of sects and factions in the Netherlands, Britain, Ireland, and parts of Germany and endless deadlock of traditional confessional conflict… (…) Growing resistance to political tyranny and oppressive religious authority in the minds of the persecuted, generated an inevitable fundamental ideological collision with those promoting enlightened values clashing more and more with those striving to assert faith, church sway, and absolutism more stringently. Factions and groups demanding toleration, reconciliation of churches, and a loosening of theology's grip over education, morality, and society, were thus the primal motor all across Europe for questioning and reappraising the fundamental principles of society, religion, education and politics. This new tendency so fundamental to shaping modernity was driven also by recent advances in science from Galileo and Descartes through to Huygens, Locke, Leibniz, and Newton. Far from being the work of any one or even several thinkers, the brutal realities and stalled conflicts of the seventeenth century themselves were what effectively generated the motive force and determined the direction of the Western Enlightenment. No aspect of Spinoza's biography is more fundamentally consonant with the basic character of his age than his fierce condemnation of the endless warring, feuding, and “hatred” as he called it, of the everywhere furiously persecuting and intolerant churches, sects, and theologians. For all Christian (and Jewish) reformers and critics of whatever stripe, “reason” came increasingly into play in the 1660s, 1670s, and 1680s, and from then on, remained the prime justification and instrument for reform…”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1212.

 

Podle autora knihy (Israela) je propast mezi osvícenstvím v podání Locka, Newtona a Voltaira, které chtělo smířit nový věk rozumu se starými hierarchiemi, a mezi tím, co představoval Spinoza a pod jeho vlivem později Diderot, Holbach a další, nepřekročitelná. Mně se to zdá moc jednoduché dělení, ale budiž. Výzkum někdy z konce 60. let 20. století prokázal, jak byl Spinoza pro francouzské myšlení, ovšem to podzemní, centrální. Důkazem je i Voltaire na konci života, který proti stoupencům Spinozy vytahuje to, že Spinoza odmítal, že by ho mohli pochopit mnozí a že miloval Boha a z této lásky vyvodil své etické zásady. Vše ostatní je podle Voltaira na Spinozovi nepochopitelné, ani on sám, Spinoza, tomu prý nerozuměl.

První skutečná rehabilitace Spinozy, ba jeho veřejné povýšení z podivína na vzor, proběhla v Německu v druhé polovině 80. let 18. století. Šlo o slavný spor o Spinozův panteismus, vlastně o Lessinga. Jacobi totiž zveřejnil soukromou Lessingovu korespondenci, ze které vyplývalo, že Spinoza byl pro něj vzor, na což pak reaguje Mendelssohn ve snaze Lessinga očistit. Jacobi vnímal Spinozu jako hrozbu, Goethe byl v té době jeho přítel, ale Spinozu hájil. Bohužel německým sporům o Spinozu autor nevěnuje prakticky žádný prostor. Pro Schellinga a Hegela se stává Spinoza důležitým metafyzikem. Jeho politický projekt přehlíží dokonce ještě i Nietzsche. Velmi pomalu se Spinoza prosazuje ve Francii, i když v 19. století se objevil kvalifikovaný názor, že Francie se z voltairovské stala spinozovskou, a ještě pomaleji v Anglii. Na konci 19. století ale už v zásadě nebylo pochyb, že jde o velkého, unikátního filozofa celé západní tradice. V té samé domě v Nizozemí vyšla kniha, která plně otevčela jeho politickou perspektivu. Skutečný zájem o Spinozu v celé jeho plnosti přišel ale až v 60. letech 20. století.

“The myth Voltaire assailed as ridiculous was becoming more and more detached from genuine familiarity with Spinoza's actual texts and specific arguments. „What will particularly astonish the crowd of those who cry “Spinosa, Spinosa”, mocked Voltaire in the fourth volume of his Questions sur l'Encyclopédie, “but have never read him,” is his proclaiming, in Latin, “so as to be understood only by a very small number,” that he loves God and derives his ethical principles solidly and directly from that love. Beyond that, held Voltaire, the real Spinoza was impenetrably obscure and in no way deserving of the great renown he enjoyed in the circles cultivating clandestine philosophy. Even Bayle failed utterly to understand Spinoza correctly, urged Voltaire, owing to Spinoza's impenetrable obscurity. “I have always thought, indeed, that Spinoza often did not understand himself and that is the principal reason why he has not been understood.” Nevertheless, for all his proclaiming Spinoza irrelevant despite his philosophical opponents, the bolder Enlightenment esprits insisting otherwise, Voltaire betrayed what he really thought by devoting considerable space during the final phase of his writing, in the 1770s, to the world's unresolved “Spinoza” problem. Indeed, assailing “Spinozism” was the hub of his strategy for countering what he saw as the wrong kind of Enlightenment propagated by Diderot, d'Holbach, Helvétius, the young Condorcet and host of others. In this indirect fashion, Voltaire too conceded that Spinoza's positive achievement, however much under wraps, was indeed uniquely formidable.”

Jonathan I. Israel: Spinoza, Oxford University Press 2023, str. 1215.