Demokracie a lidská práva jsou výhonky civilizace, o které je třeba pečovat.
2. 11. 2026 / Petr Vařeka
čas čtení
8 minut
Bestseller Útěk z tábora číslo 14 amerického autora Blaine Gardena popisuje příběh Šin Tong-hjoka, člověka, který se narodil a vyrůstal v severokorejském pracovním táboře.
Jedna z věcí, která při četbě asi nejvíce zaráží, je proměna samotného vnímání mezilidských vztahů v prostředí, kde je pouhé přežití na prvním místě.
Šin například prozradí dozorcům, že jeho matka a bratr připravují útěk.
Neudělá to z nějaké ideologické horlivosti. Chce získat lepší zacházení a více jídla.
Ve strukturovaném kastovním žebříčku KLDR, kdy se postavení člověka odvíjí od jeho loajality k režimu, představuje i udání rodičů příležitost k společenskému vzestupu.
Z pohledu člověka vyrůstajícího v běžné společnosti je takové jednání téměř nepochopitelné.
Jenže Šin se narodil do světa, v němž rodina neposkytuje bezpečí, důvěra může být nebezpečná a solidarita představuje luxus, který si člověk nemůže dovolit. Naučil se pravidlům prostředí, které ho formovalo.
Podobně si počínají mláďata i některých dravců, která se v hnízdě snaží zbavit mladších sourozenců, aby na ně zbylo více potravy. Nejde o morální rozhodnutí v lidském smyslu. Jde o chování, které může být v podmínkách nedostatku výhodné z hlediska přežití.
Když se Šinovi podaří uprchnout a dostat se do prostředí, v němž jsou důvěra a vzájemná pomoc běžnou součástí života, je šokován nejen odlišností tohoto světa. Postupně si uvědomuje také to, jakým člověkem se v táboře stal.
Jeho příběh vyvolává otázku: Nakolik je naše morálka skutečně naší vlastní vlastností a nakolik je produktem prostředí, v němž jsme vyrůstali?
Rádi si představujeme, že máme nějaké pevné vnitřní morální jádro, které nám umožňuje rozlišovat dobro a zlo nezávisle na okolnostech.
Jenže možná je naše morální samozřejmost mnohem více závislá na podmínkách, které nám dovolují důvěřovat druhým, než si připouštíme.
Neznamená to, že dobro a zlo přestávají existovat nebo že lze každé jednání omluvit okolnostmi. Znamená to však, že při posuzování člověka bychom měli brát vážně i prostředí, které ho vytvořilo.
A právě tady se dostáváme k demokracii a lidským právům.
Také ony jsou do značné míry produktem prostředí, v němž se mohly rozvinout.
Nejsou samozřejmým a automatickým výdobytkem lidské společnosti.
Jejich kořeny sahají do staletí filozofického, náboženského a politického úsilí, do zápasů o svobodu a důstojnost jednotlivce.
A jejich poválečné rozšíření v západním světě bylo nepochybně spojeno také s nebývalým hospodářským a technologickým rozvojem.
Průmyslová výroba, nové zdroje energie, automatizace, rozvoj zemědělství, medicíny a dopravy vytvořily materiální podmínky, které předchozí generace neznaly.
Rozšířilo se vzdělání, zdravotní péče, sociální zabezpečení a životní úroveň. Velká část obyvatelstva získala možnost věnovat se něčemu jinému než každodennímu boji o přežití.
Demokracie samozřejmě nevznikla jen z blahobytu a lidská práva nejsou jen jeho pouhým vedlejším produktem. Ale materiální jistota poskytla příznivější půdu pro jejich rozvinutí.
Ten, kdo se nemusí každé ráno obávat, zda bude mít co jíst, má zpravidla větší prostor zabývat se právy druhých, veřejnými záležitostmi a dlouhodobými cíli společnosti.
Má také větší možnost přijmout, že jeho soused může mít jiné názory, jinou životní cestu a jiné představy o uspořádání světa.
Demokracie totiž vyžaduje určitou míru důvěry a sebeomezení.
Předpokládá, že člověk dokáže přijmout volební porážku, respektovat práva menšiny a podřídit část svých okamžitých zájmů společným pravidlům.
To všechno se snáze daří ve společnosti, v níž lidé nemají pocit, že jejich vlastní přežití závisí na porážce někoho jiného.
Naskýtá se proto otázka, zda demokracie, lidská práva, solidarita a tolerance tak vlastně nejsou ovocem na stromu dostatku.
Ovocem, které může dozrát, jen když má strom dostatek vody, živin a světla. Ale které také může uschnout, pokud se tyto podmínky zásadně změní.
A právě zde se dostáváme k problému naší civilizace, který patří k nejvážnějším.
Náš technologický a hospodářský úspěch má svou odvrácenou stranu.
Způsob života společnosti, který nerespektuje konečnost zdrojů planety, který ve velkém čerpá z přírodních zdrojů, narušuje ekosystémy, mění klima a ohrožuje biologickou rozmanitost.
Civilizace, která dokázala překonat mnohé materiální limity minulosti, začíná podkopávat ekologické předpoklady vlastní existence.
Pokud se nám nepodaří tento vývoj změnit, můžeme se dostat do situace, kdy bude stále větší část úsilí věnována zvládání nedostatku a jeho důsledků.
Nedostatek vody, potravin a obyvatelného prostoru, migrační tlaky, energetické problémy a ekonomická nejistota mohou vytvářet prostředí, v němž se znovu prosadí politika strachu a soupeření.
A s ní i staré, zdánlivě překonané vzorce lidského chování.
Solidarita může ustupovat tribalismu, univerzalismus obraně vlastního kmene a demokratické procedury touze po silném vůdci, který slíbí obnovit ztracenou jistotu.
Lidská práva se mohou začít jevit jako překážka v boji o omezené zdroje. To, co jsme považovali za samozřejmý civilizační standard, se tak může stát předmětem zpochybňování.
Není to však nevyhnutelný scénář.
Nedostatek nemusí automaticky vést k autoritářství a společnosti mohou naopak reagovat větší spoluprací, spravedlivějším rozdělováním zdrojů a novými formami organizace.
Ale představa, že jednou dosažené civilizační výdobytky budou existovat nezávisle na podmínkách, které je umožnily, je nebezpečně naivní.
Je v tom vlastně paradox:
Člověk je produktem biosféry. Jeho schopnost vytvářet složité společnosti, rozvíjet vědu, technologie a kulturu vznikla v rámci evoluce života na Zemi.
Avšak právě tato schopnost mu umožnila vybudovat civilizaci, která začala překračovat ekologické meze prostředí, z něhož vzešla.
Jako bychom zapomněli, že nejsme nezávislými vlastníky planety, ale jednou z podob života, které se na ní vyvinuly.
Možná proto potřebujeme změnit i svůj základní civilizační příběh.
Opustit představu nekonečného růstu materiální spotřeby jako hlavního měřítka úspěchu a začít chápat lidský rozvoj v širších souvislostech.
Ne jako soupeření člověka s přírodou, ale jako hledání způsobu života, který respektuje ekologické předpoklady vlastní existence.
Nejde přitom o návrat do minulosti ani o odmítnutí technologií.
Právě věda a technologie nám mohou pomoci najít udržitelnější způsob života. Ale potřebujeme také pochopit, že jejich smyslem nemůže být pouze další zvyšování spotřeby.
Demokracie, lidská práva, solidarita a tolerance nejsou samozřejmostí, kterou jsme jednou provždy získali.
Jsou to kulturní výdobytky, o které je třeba pečovat. Jejich existence závisí nejen na zákonech a institucích, ale také na kvalitě mezilidských vztahů a na materiálních a ekologických podmínkách, v nichž žijeme.
Možná bychom si to měli uvědomit dříve, než nás k tomu okolnosti donutí.
Demokracie a lidská práva jsou výhonky civilizace, o které je třeba pečovat. A strom, na kterém rostou, má kořeny v biosféře.
302
Diskuse