Lidé si dovedou poradit na celém světě podobným způsobem

14. 12. 2011 / Miloš Kaláb

Pod titulkem Toto nebude, Rovere, vůbec bolet přetiskl kanadský týdeník Maclean's zprávu z britských novin Daily Mail. Nyní ji překládám pro Britské listy a mám pocit, že si hraji na "tichou poštu". Co vyjde na konci? Kdo a jak tuto zprávu přetiskne a jak si ji přizpůsobí svým záměrům?

V nynějších nesnadných hospodářských časech prý lidé dělají všechno možné, aby se dostali k penězům. To je samozřejmě vynikající, bystří si tím mozek a plní peněženky. O jaké vynálezy se tedy jedná v Británii? Hledím na text s hrůzou. Lidé prý zabíjejí svoje domácí miláčky. Je to možné, že by je hlad nutil jíst Alíky, Rexy, Micky a Mourky? Ne, tak daleko to nedošlo. Daily Mail píše, že lidé své miláčky třeba ani nezabíjejí, jen zraňují - aby dostali od pojišťovny finanční odškodné. Domácí mazlíčci jsou prý nejrychleji rostoucím segmentem pojišťovnictví. Údaje od organizace Association of British Insurers upozorňují, že podvody s pojištěním domácích mazlíčků jen v minulém roce 2010 převýšily hodnotu 3 milionů dolarů. Toto je více než dvojnásobné zvýšení nároků na odškodné předložených v r. 2009, tedy za jediný rok.

Jak se páchá pojišťovací podvod? Oficiální zdroje tvrdí, že se podvodné nároky podobají případům "nehod za peníze v hotovosti". Majitelé mazlíčků inscenují nehodu a zranění zvířete s úmyslem, aby jim pojišťovna vyplatila náhradu. Kromě toho někteří lidé požadují peníze za pojištěné mazlíčky, kteří ve skutečnosti nikdy neexistovali.

Tak třeba dva právníci řešili případ, kdy majitel psa požadoval od pojišťovny 24,000 liber (£) na úhradu vydání, která měl s chirurgickými operacemi za 14 měsíců. Když přijel veterinář pojišťovny psa vyšetřit, jeho majitel mu řekl, že ten byl tak nemocný, že jej předal do útulku RSPCA. Jenže tam o něm nebyla žádná zpráva, takže právníci pochybují, že ten pes vůbec existoval.

Association of British Insurers začala shromažďovat údaje v r. 2009. Rostoucí účty od veterinářů jsou jednou z příčin, proč lidé požadují od pojišťoven velké částky peněz. Podle průzkumu firmy Sainsbury's Finance vydávají majitelé psů a koček průměrně 17 tisíc £ za dobu jejich života. Průměrné roční náklady jsou 1183 £ na jednoho psa a 1028 £ na jednu kočku. Žrádlo pro psa stojí ročně 399 £ a pro kočku 418 £. Veterinární poplatky jsou za psa 177 £ a za kočku 133 £, ale ty rostou každý rok o 15%. Dalším problémem jsou ceny léků. Často používané antibiotikum Amoxicillin stojí v levné verzi 17.99 £ ale více než dvojnásobek v původní verzi. Na rozdíl od praktických lékařů, kteří léči lidi, nemusí veterináři předepisovat nejlevnější léky. Volí raději dražší léky, zejména když slyší, že je zvíře pojištěno.

Odhlédneme-li od neexistujících mazlíčků, bylo loni pojištěno v Británii 2,300,000 skutečných zvířat - psů a koček. Toto číslo nezahrnuje jiné druhy zvířat, s nimiž se lidé mazlí. Jedna pojišťovna - Exotic Direct - nabízí svým zákazníkům pojištění nejen pro psy a kočky nýbrž i pro želvy, ještěry, hady, papoušky i dravé ptáky.

Pojišťovny varují případné podvodníky, aby si dobře rozmysleli následky než začnou uplatňovat své podvodné požadavky. Aby zabránila podvodům, sestavuje Asociace britských pojišťoven databázi, která bude obsahovat údaje o všech pojištěných zvířatech včetně zpráv veterinářů. Celkové pojišťovací podvody (nejen za psy a kočky) poškozují britské pojišťovny takovým způsobem, že na jejich kompenzaci doplácejí všichni pojištěnci roční částkou 44 £, o kterou se zdražuje pojištění. Průměrná roční cena pojišťění psa či kočky je 220 £.

Pro hrdé Brity vypadá tento článek jako pomluva. Možná se takto chovají přistěhovalci nebo vůbec cizinci. Který britský občan by se dopustil něčeho tak ostudného? Takový snad ani neexistuje, že? Je to podobná otázka, jakou položil v USA podle jednoho hodně dávného článku vzpomínaného časopisem Readers Digest židovský podnikatel původem z Polska. Otázal se, zdali by se mohli chovat Američani podobně jako Poláci těsně před druhou světovou válkou a hned si sám odpověděl, že to záleží víc na okolnostech než na tom, o jaké lidi se jedná. Uvedl, že vlaky jezdily se zpožděním, bylo v nich v létě horko a v zimě chladno, v noci nebyly dobře osvětlené, o čistotě se raději ani nezmiňoval, a v nich se bavili lidé, kteří se vzájemně neznali, jen aby jim cesta rychleji utíkala.

Potom vyprávěl, jak emigroval do USA a dlouho po skončení války nasedl jednoho zimního rána v New Yorku na Amtrak, aby se co nejdříve dostal do Montrealu. Ve vlaku bylo příjemně teplo a světlo a většina cestujících si četla. Tehdy ještě nebyl Internet ani mobilní telefony. Lidé, kteří nečetli, se dívali, jak venku hustě sněží nebo podřimovali. Každý byl ponořen sám do sebe - byla to situace naprosto odlišná od té, která mu vytanula na mysli, jak ve staré vlasti cestovával před válkou. Vlak rychle ujížděl na sever. Daleko od New Yorku nejdříve zpomalil a potom zastavil. Čtoucí cestující pokračovali ve čtení, podřimující v podřimování a z oken hledící se nadále dívali z oken, otevřeli si nějaký časopis nebo se dali do podřimování. Po hodině někdo prohodil k sousedovi, že vlak už nějak dlouho stojí. Soused potvrdil, že si toho také všimnul. Po dvou hodinách se bavila většina cestujících a někteří se začali obávat, že do Montrealu přijedou se zpožděním. Přibývalo obav, zdali vůbec do Montrealu vlak dojede, zdali je tam neodvezou autobusy, pokud je v závějích sněhu někdo najde. Potom někdo vytáhnul z náprsní kapsy plochou láhev s whisky, upil si a nabídnul ze slušnosti sousedovi. Takových lahví mělo víc cestujících, měli také sendviče zabalené v papíru, našel se i kus salámu, bonbony. Nejdříve si dali na kolena přečtené noviny, aby si neumazali kalhoty. Noviny potom spadly na zem. Někdo odhodil na podlahu sáček od sendviče nebo od bonbonů. Papírů na zemi přibývalo a lidé se začali bratřit. Někteří začali zpívat, asi vlivem whisky. V angličtině se nepozná, zdali vám někdo tyká, ale ve francouštině se tak dělo. Někteří lidé začali hubovat, že se Amtrak o své cestující nestará - ti že mohou ve sněhu zmrznout a ani pes neštěkne: "Bylo by nejlepší vyházet je z práce, darebáky jedny!" "Pořádně dát někomu do držky, aby věděl, co je jeho povinností, jinak tady všichni pochcípeme zimou a hladem..."

"Za čtyři hodiny čekání ve vlaku zadrženém sněhovými závějemi", vyprávěl cestující polského původu, "byla situace ve vlaku úplně stejná, jakou jsem zažíval ve své staré vlasti. Stačilo tedy jen navodit podobné podmínky a lidé se chovali úplně stejně, přestože mezi oběma místy ležela velká část Evropy, Atlantik a ještě kus státu New York.

Nepříznivá hospodářská situace nyní probudila vynalézavost u Britů. Díky Internetu a e-mailu se dá očekávat, že se budou podobně vynalézaví lidé snažit dostat k penězům i v jiných zemích.

A co já jako tlumočník těchto situací? Poznal jsem, že čím blíže k rovníku, tím jsou lidé horkokrevnější, ale základní reakce mají v podobném prostředí podobné. "V 90 případech ze sta s 95%ní pravděpodobností" - dodal by statistik.