Neodborné plošné testování žáků za Stalina a dnes

7. 6. 2012 / Karel Plocek

čas čtení 9 minut

"Zdá se, že Češi se trvale nejsou s to poučit ani z vlastních, ani cizích chyb. Sovětská pedologie 30. let a nedávná americká testovací reforma ve školství mají mnoho společného, mezi jiným i to, že nás neminuly."

>

Nedlouho po "vítězném Únoru" jsme začali otrocky napodobovat sovětskou vědu, školství a kulturu. A protože v SSSR patřily v té době například psychologie, genetika a další vědy mezi "pavědy", málem u nás došlo k dočasnému zániku těchto oborů. V SSSR byla ve třicátých letech, stejně jako v tehdejším Československu, rozvíjena takzvaná pedologie nikoli jako věda o půdě, jak je pedologie definována dnes, ale jako věda o dítěti, která zkoumala dítě po stránce somatické, psychické a sociální.

Její psychologická část (psychologie jako společenská profesní kategorie byla tehdy ve stádiu svého zrodu!) se nespokojila s kritickým shromažďováním poznatkové základny, ale odvážně se pustila do hromadného "psychologického testování" dětí školního věku a dospívajících. U první skupiny šlo vposledku o závažná rozhodnutí o studijní perspektivě, u druhé skupiny o rozhodnutí o volbě povolání. Na základě pouhých testových výsledků (většinou šlo o testy nestandardizované v rámci komplexního psychologického vyšetření) pak docházelo ke třídění dětí ve školách. Neprováděli je ani odborní psychologové (psychologická diagnostika, která je syntézou znalostí celého oboru, stejně jako je jí lékařská diagnostika, tehdy neexistovala), ale naprostí laici. A tak se zaměnilo psychologické vyšetření, které je při legitimním provádění stejně složité jako vyšetření medicínské, za pouhé testování.

Psychometrie sama není ještě psychologická diagnostika, podobně jako v medicíně není ještě provedení laboratorního biochemického vyšetření nebo provedení CT či elektroencefalografu interní, ortopedickou nebo neurologickou diagnostikou. Naučím-li někoho měřit tonometrem krevní tlak, neznamená to ještě, že je kompetentní dělat depistáž, diagnózu, léčbu a prognózu hypertenzní choroby. Stejně je tomu s psychologickou diagnostikou. Naučit provádět "psychologické testy" -- tedy zadávat, administrovat, zapisovat výsledky a spočítat je -- lze kohokoli gramotného, asi jako počítat krvinky v krevním obraze. Ale jako to druhé není hematologická či interní diagnostika, tak v prvním případě nejde o psychologickou diagnostiku. Tyto nástroje v rukou laiků mohou být velmi nebezpečné. A tak se v třicátých letech nadělalo praktikováním těchto psychologických testů, tehdy považovaných za "vědecké", dosti neviditelných škod, které si někteří jedinci nesli s sebou po celý život.

Tuto nebezpečnost rozpoznal i takový geniální paranoik, jako byl J. V. Stalin, a testově praktikovanou pedologii v SSSR zakázal. My v současnosti kopírujeme vývoj amerického vzdělávání (dá-li se vůbec o vzdělávání hovořit) včetně jeho průvodního jevu, jímž je rovněž takzvané testování. O americké realitě pojednala přístupným způsobem na základě vlastní pedagogické i rodičovské zkušenosti Jana Bradley 21. listopadu 2011 na Britských listech v článku Systém standardizovaných testů navrhovaný ministrem Dobešem se v americkém školství naprosto neosvědčil. Autorka rekapituluje vývoj, k němuž spějeme i my:

div class="papcn">

V 80. letech 20. století se začalo hovořit o krizi amerického vzdělání. Začaly se projevovat důsledky reforem z 60. a 70. let, které postupně měnily vzdělávací klima. Cílem reforem bylo vytvořit školní prostředí, které je příjemné, kde se žáci cítí dobře a sami rozhodují o tom, co se chtějí učit, kde učebnice nejsou důležité, stejně jako autorita učitele nebo jakákoliv pravidla. Žáci byli osvobozeni od nudného nabývání vědomostí a nudného matematického a gramatického drilu a přestal se klást důraz na výuku formování písmen a psaní. (...) Když se zjistilo, že v maturitních testech každý rok selhává stále více studentů a že narůstá funkční negramotnost populace, byla vypracována odborná zpráva o národu v ohrožení (A Nation At Risk) a začalo se mluvit o nutnosti nápravy školství. Na začátku 21. století se prezident Bush rozhodl, že americké školství musí být reformováno a podepsal klíčový zákon No Child Left Behind (Žádné dítě nesmí zůstat pozadu), který nařizuje povinné plošné testování všech žáků 3.--8.tříd. Původním účelem reformy bylo standardizovanou formou porovnávat školy, sledovat úroveň gramotnosti a nabytých vědomostí všech žáků.

Testová reforma naprosto změnila podstatu státního amerického vzdělávání. Standardizované testy se staly měřítkem kvality školy -- a protože se testuje jen úroveň čtení a matematické vědomosti, žákům se nedostává skutečného vzdělání v ostatních předmětech. (...) Vzhledem k tomu, že úřady nejsou schopny vytvořit konkrétní osnovy k výuce samostatných předmětů, jsou standardizované testy čtení výhodným řešením ke zkoumání gramotnosti žáků, protože nároky na obecné vědomosti nejsou oficiálně dány a každý stát si vytváří vlastní vzdělávací osnovy, které jsou často jen velmi rétorické a obecné. Ve školách se učí především testová příprava, neučí se podrobně nebo do hloubky to, co se netestuje, tedy umění, literatura, vědecké předměty, případně tělesná výchova. (...) Vzhledem k absenci výuky předmětů a čítanek literatury mají děti chabou slovní zásobu, kterou se učí izolovaně. Protože úroveň slovní zásoby se testuje ve standardizovaných testech čtení, děti se učí definice neznámých slov, aniž by chápaly širší koncept a souvislosti...

Nezodpovědným prováděním testování, jež se mění z pouhého testování znalostí (které má určitou platnost z hlediska čistě didaktického a je doplňkem dalších způsobů zkoušení) na interpretaci kognitivních a dalších schopností žáků na školách (viz výklad o smyslu didaktických testů na stránkách Cermatu), se vrhá také těžký stín na psychologickou diagnostiku. Ta za posledního půlstoletí udělala sice velký pokrok, ale stále patří do rukou odborných psychologů a nelze ji provádět velkoplošně. U nás bohužel neexistuje zákon o psychologickém povolání, takže se psychologické diagnostické metody mohou dostávat do rukou odborně nedostatečně kvalifikovaným nebo i nekvalifikovaným lidem. Za toto neodpovědné zacházení s psychologickými metodami a na základě jejich výsledků pak za manipulaci s žáky či studenty nesou odpovědnost všichni, kdo se na něm podílejí.

Právní normy nejsou mravními normami, mohou tedy dokonce takovou manipulaci připustit. Ale důsledky této neodpovědnosti se dříve nebo později dostaví a dopadnou mimo jiné také na obor odborné psychologie. Laická veřejnost totiž nerozlišuje přesně mezi účelově konstruovanými didaktickými testy a psychologickými diagnostickými metodami, jež jsou rovněž jako testy nazývány. Proto je mi trapně při pohledu na akademické kolegy, kteří jsou ochotni se bez osobní i odborné odpovědnosti zapojit do těchto pseudovědeckých a pseudoodborných procesů ve školství. Činí-li tak psychologicky nevzdělaní pedagogové (pedagogika není vědou o psýché, je to normativní věda o cílech a metodách výchovy a vzdělávání), lze to vysvětlit jejich nedovzdělaností, nebo přímo odvážnou ignorancí. U lidí vydávajících se za psychology nelze najít pro tuto pokleslost žádnou omluvu.

Hypertrofované testování, které za obrovské sumy peněz nyní celoplošně a neosobně via internet realizuje Cermat pod vedením pana Pavla Zeleného, má nejen problematickou stránku odbornou (viz například články o nesprávném pojetí testování od odborníků: "Vysvědčení od Cermatu obsahuje chyby" Oldřicha Botlíka v MF Dnes ze 17. května tohoto roku či Přepísknutá maturita od Daniela Municha na jeho blogu na Aktuálně.cz ze dne 8. května, které jsou doplněny ministrovými omluvami za problematické testy), ale je pochybné i z hlediska psychologického. Neboť zjednodušeně řečeno -- proti "objektivním" testům stojí nepřehledná množina rozdílných jedinců (nikoli uniformních figurek), které odlišuje hned na začátku rozdílná psychická reakce na test (například intenzita trémy), nemluvě o dalších psychologických faktorech a osobnostních charakteristikách. Úhrnem řečeno: tato forma testování je jednou velkou a účelovou manipulací, která poškozuje naši mladou generaci a nemůže v podstatě nijak zásadně přispět k řešení problémů, před kterými se naše výchova a vzdělávání nachází.

Text, převzatý z tištěného vydání Kulturních novin 12/2012, vychází se svolením autora.

0
Vytisknout
11444

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2012