Čeští režiséři vyrobili další dva filmy o nemožných mužích

5. 7. 2012 / Jan Čulík

Dlouho samozřejmě netrvá, než dojde k nehodě. Igor se při jednom takovém bezhlavém závodě městem střetne s automobilem, je vážně zraněn, ochrnut a skončí na kolečkovém křesle. Petra z poslíčkovské práce vyhodí, protože je nespolehlivý. Najde si novou, ale vyhodí ho i odtamtud. Své dívce nedokáže poskytnout uspokojivý partnerský vztah, chce po ní v podstatě jen sex. Netrvá tedy dlouho, kdy ho dívka opustí a začne se starat o invalidu Igora, kterého Petr nedokáže navštívit ani v nemocnici, ani po návratu domů - Petr má prostě problémy, jak čelit skutečnosti. Igor, slovy dívky, "mě alespoň potřebuje".

Když ho podruhé vyhodí z práce, začne Petr po Brně krást jízdní kola a prodává je jednomu majiteli cyklistického obchodu, ten ani nemrkne, že jsou kradená, zjevně má na tom založenou živnost. Zlodějna je jaksi nereflektovaně normální součástí společnosti. Petr se postupně sblíží s jinou dívkou, ale než se všechno může vyvinout k happy endu, u domovních dveří mu zazvoní policisté. Jdou zkontrolovat důsledky rutinní krádeže v činžáku, kde Petr bydlí, Petr se ovšem domnívá, že ho jdou zatknout za jeho krádeže kol, uprchne oknem bytu na střechu, kde často pobývá, a ve snaze utéci policistům, ze střechy spadne a zabije se - tím film končí.

Režisér Michálek prokázal především pozoruhodným a jemným filmem O rodičích a dětech, natočených podle románu Emila Hakla za pomoci scénáristy Jiřího Křižana, že dokáže natočit dobrou analýzu mezilidských vztahů. V porovnání s Rodiči a dětmi se mi zdá Posel určitým krokem zpět. Chybí zde především rukopis Emila Hakla, který jeho filmu dodal hrabalovskou grotesknost a mimo jiné i humour, který udržel pozornost a poháněl diváka dál. Ve filmu Posel toto všechno chybí: je to neúprosná studie pokleslé lidské aktivity, mladého člověka, který z blíže neurčených důvodů nedokáže ve společnosti řádně fungovat a končí naprosto nesmyslnou smrtí - přehnaným činem na základě dětinského impulsu uniknout.

Jiným filmem o zoufalci je docela dobře natočený hodinový studentský snímek Tambylles režiséra Michala Hogenauera. Film vznikl jako studentské cvičení na FAMU, avšak i když nese známky této skutečnosti, zejména výběrem poněkud umělého tématu, film jako struktura je zpracován velmi dobře. Je zajímavý především proto, že je záměrně natočený dokumentárním stylem, jenže postupně si divák uvědomuje, že to dokumentární film nemůže být a je to film hraný. Režisérovi se však přesto podařilo vytvořit přesvědčivý dojem dokumentární syrovosti a realističnosti. Že jde o hrané scény si uvědomíme teprve v důsledku skutečnosti, že film zahrnuje situace, mimo jiné intimní situace, k jejichž natáčení by žádný subjekt dokumentárního filmu nemohl dát svolení.

Poněkud umělým námětem míním to, že hlavním hrdinou je asi dvacetiletý chlapec po návratu z vězení, kde si odpykal trest za blíže neurčený hrozný trestný čin, zjevně ubodal třináctiletou dívku, kterou se asi pokusil předtím znásilnit. Problém je, že zločin je tak strašný, že je velmi obtížné pochopit chlapcovu motivaci, a film ji ani nijak nevysvětluje. Film líčí chlapcovu situaci po návratu z vězení v rodném městě, kde ho obyvatelstvo považuje za naprostého netvora a ostrakizuje i jeho rodinu. Chlapec se odstěhuje jinam, kde dostane práci jako kuchař a začne se sbližovat s jednou dívkou. Ve filmu také vystupují "dokumentaristé", kteří o chlapci natáčejí film. Chlapec s nimi ze začátku spolupracuje, pak jejich přítomnost odmítá. Závěrem filmu se pokusí navázat kontakt s otcem usmrcené dívky, který ho ubije železnou tyčí.