Levice, pravice a Babiš

3. 8. 2012

Vzpomeňme některé další strany, které se vyjadřovaly podobným způsobem ke své politické orientaci.

Radek John ze strany Věci veřejné před sněmovními volbami v roce 2010 prohlásil v České televizi: "I v parlamentu bychom chtěli podpořit dobré návrhy, ať jdou z leva nebo z prava..." a prohlašuje, že jsou stranou "středovou". V čem je toto tvrzení klam? Představíme-li si naše oblíbené pokrmy jako jeden celek na talíři, pravděpodobně nám takové jídlo nebude chutnat. Stejné je to s politickými kroky. Extrémně nízké daně jsou jistě příjemné, stejně jako fungující sociální stát. Obojí najednou ale mít nelze. Ivan Bartoš z Pirátské strany před volbami do sněmovny 2010 řekl: "My odmítáme dělení na levici a pravici.". Tomáš Vandas z Dělnické strany sociální spravedlnosti před posledními sněmovními volbami tvrdil v ČT o své straně: "A jestli to někdo označuje jako levici nebo pravici, to je mi v celku jedno". Z věty vyznívá, že jasně označit svou stranu nálepkou levice/pravice je naprosto nedůležité, přitom opak je pravdou. Politická historie Evropy je neustálé soupeření lib vs. lab a těžko můžeme věřit, že zde celou dobu leží jakýsi pomyslný bod, který tyto proudy usmíří a vnese spokojenost oběma křídlům. Zabrousíme-li za hranice na Slovensko, nalezneme stranu Slobodné Slovo podnikatelky a celebrity Nory Mojsejové, která říká: "Strana není ani levá, ani pravá, je to strana pro občany.". Škoda jen, že paní Mojsejová nezmiňuje, jakého že to občana má na mysli.

A proč tedy celé to jejich vyhýbání se odpovědi? Důvodů bude zřejmě několik. Je možné, že někteří z nich ani nerozumí dělení pravice/levice a proto je pro ně vyloučeno vůbec nad tím dumat. Mnozí jsou si jistě vědomi toho, že u některých voličů levice a u některých pravice mají punc čehosi odporného, proto své směřování strategicky neřeknou. Nebo si snad strany nechávají otevřená vrátka, aby se pak směle vrhly do koalice se silnější stranou či stranami?