Válka, která neskončila

3. 5. 2015 / Daniel Veselý

Před padesáti lety přešel prezident Kennedy od podpory brutálního režimu v Saigonu k přímému bombardování Jižního Vietnamu napalmem a pumami. Výsledek? Tři země "zabombardované do doby kamenné."^[1] Asi čtyři miliony mrtvých a nespočet vysídlených. Bílý dům se za inferno spáchané v Indočíně dosud oficiálně neomluvil, ačkoliv se ve Vietnamu stále rodí znetvořené děti, jež má na svědomí chemická válka zahájená právě JFK.

Americký prezident Barack Obama nedávno přednesl projev^[2] , v němž se pokusil morálně očistit vietnamské inferno kupříkladu velebením rozsáhlé teroristické operace Rolling Thunder^[3] a za který by se nemusel stydět ani skalní stoupenec Tea Party. Je zjevné, že glorifikací vietnamské války chce šéf Bílého domu mimo jiné legitimizovat své války prováděné bezpilotními letouny a speciálními jednotkami všude po světě, a to s naprosto nepředvídatelnými následky.

Prefabrikovaná a skutečná historie

Navzdory západní mytologií vytvořenému obrazu komunistické agrese ve Vietnamu jako "domina, jež hrozilo pádem" jde o jednu z nejhorších tragédií druhé poloviny 20. století, během níž si nepoměrně silnější agresor snažil podmanit převážně rurální populaci, která z drtivé části stála za národním hnutím vedeným charismatickým lídrem Ho Či Minem. Je záhodno se zbavit historického balastu, nahlížíme-li na konflikt v Indočíně studenoválečnickou optikou, podle níž šlo o ideologickou válku mezi demokratickými Spojenými státy a zlým komunistickým Sovětským svazem - byť je sovětská a čínská podpora režimu sídlícího v Hanoji a partyzánů neoddiskutovatelná. Stejně tak nelze zamlčovat a hájit jejich často kruté zločiny na civilním obyvatelstvu, jež je ale nutno chápat v kontextu konfliktu, který nezahájili. Tato skutečnost samozřejmě nemůže umenšit jednoznačný zločin agresora, jehož se dopustil na téměř bezbranné oběti. Násilnosti páchané obětí byly reflexivní reakcí na nepoměrně závažnější zločiny; v žádném konfliktu nikdo nezůstane sněhobíle čistý. Je třeba se rovněž vyhnout prefabrikovaným "faktům" obestírajícím vietnamskou genocidu, jako je údajný Tonkinský incident, pokládaný za zahájení vietnamské války v roce 1964, a podobně.

O angažování vlád Spojených států amerických v konfliktu v jihovýchodní Asii v letech 1945 až 1967 se můžeme dočíst v detailní studii o 7 000 stránkách, v takzvaných Pentagon Papers^[4] , které na veřejnost v roce 1971 "propašoval" bývalý vojenský analytik Daniel Ellsberg a které dodnes představují jeden z nejsolidnějších zdrojů k tématu. Jde v podstatě o pohled amerických politických a vojenských špiček na uskutečňování konkrétních politických a vojenských rozhodnutí. Vydání tohoto dokumentu zvýšilo povědomí Američanů o reálném průběhu války, který se diametrálně lišil od jeho prezentace oficiálními kruhy. Lze tudíž konstatovat, že publikace Pentagon Papers nezanedbatelným dílem přispěla k ukončení americké vojenské přítomnosti v Indočíně.

Americký historik Howard Zinn v kapitole věnované konfliktu v Indočíně své stěžejní knihy A People`s History of the United States^[5] uvádí, že Ho Či Min v letech 1945 až 1946 napsal prezidentovi Trumanovi osm dopisů, v nichž mu připomněl jeho sliby, které se týkaly práva Vietnamců na sebeurčení. Truman tyto vzkazy ovšem ignoroval. V roce 1948 byl Washington již dostatečně srozuměn s tím, že s ním chtěl Ho Či Minův Vietminh navázat spolupráci, avšak nikoliv v roli vazala. To mu projít prostě nemohlo.^[6] Američtí plánovači se rovněž obávali, že vietnamská nezávislost by mohla vyvolat protizápadní sentiment, což by v regionu narušilo vztahy mezi místním obyvatelstvem a velmocemi. V tomto případě šlo o Francii a její rozpadající se koloniální panství v Indočíně, čemuž se marně snažila zabránit silou. Z tajného memoranda americké Rady národní bezpečnosti (NSC) z roku 1952 se dozvídáme, že v očích plánovačů v Bílém domě jihovýchodní Asie představovala "hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu... producenta ropy a dalších strategicky důležitých komodit", jak dále uvádí Howard Zinn. Není potom divu, že bubák národněosvobozeneckých hnutí a komunismu představoval pro impérium a "jeho nerostné bohatství a strategickou polohu" smrtelnou hrozbu. Rozbila by se tak vize takzvané "Grand Area Strategy", podle níž měly USA po 2. světové válce de facto kontrolu nad polovinou přírodního potenciálu planety, již si hodlaly za každou cenu uchovat, jak píše třeba vlivný americký diplomat, prezidentský poradce a historik George Kennan.^{[7 ]}

Francouzsko-americká válka proti Vietnamcům

Na podzim roku 1946 začali Francouzi bombardovat přístav Haiphong v severní části Vietnamu a zahájili tak osmiletou válku s Vietminhem, která v roce 1954 skončila jejich porážkou. Ačkoliv se američtí vojáci do přímé agrese proti Vietnamu plně zapojili až v 60. letech, Pentagon zásoboval Francii velkým množstvím zbraní již od roku roku 1949.^[8] První američtí vojenští poradci vstoupili na vietnamskou půdu o dva roky později. Když bylo francouzské vojsko v roce 1954 Vietnamci poraženo, země byla rozdělena na dvě poloviny podél 17. rovnoběžky. V bojích přišlo o život téměř půl milionu Vietnamců.^[9] Vietnamci navíc vinili Japonce, Francouze a Američany z toho, že koloniální politika a bombardování infrastruktury vedly na přelomu let 1944--45 k hladomoru, kterému podlehly až dva miliony Vietnamců.^{[10 ]}

Rozdělení země

V roce 1956, kdy se ze severu stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly podle Ženevských dohod konat volby rozhodující o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam, který se v roce 1955 stal republikou, ale odmítly smlouvu podepsat. Tehdejší americký prezident Eisenhower při této příležitosti prohlásil, že všichni věděli, že by Ho Či Min ve volbách získal hlasy asi 80 % voličů.^[11] Z tohoto důvodu muselo být celonárodním volbám zabráněno (jako tolikrát, když hrozilo, že vyhraje "špatná strana"). Příliš demokracie, jak známo, zájmům velmocí škodí. Vietnam byl následně rozdělen na komunistický sever, kde vládl Ho Či Min, a "demokratický" jih -- de facto protektorát Bílého domu, jak se můžeme dočíst v Pentagon Papers.

Spojené státy po zmanipulovaných volbách v Jižním Vietnamu v letech 1955 až 1963 držely u moci prezidenta Ngo Dinh Ziema^[12], který v zemi rozpoutal teror proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Ziem dal během krátké doby uvěznit 100 000 osob, především komunisty a socialisty, dále pak novináře, členy odborů i děti. Cílem násilí katolického prezidenta se stali také buddhisté, z nichž se několik na protest proti jeho režimu upálilo^[13] (šest let před Janem Palachem). Diktátor Ziem nechal celkem zavraždit přes 80 000 osob a nakonec byl sám usmrcen během puče podporovaného Washingtonem tři týdny předtím, než byl zavražděn prezident Kennedy.

Poté, co jihovietnamský prezident Ziem odmítl uspořádat celonárodní volby, chtěl Ho Či Min dosáhnout sjednocení země také vojenskou cestou. Hanoj zpočátku proti režimu v Saigonu prosazovala nenásilný odpor, ale nakonec se ukázalo, že je nutné oplácet stejnou mincí, tedy i terorismem. V roce 1960 proto s pomocí severovietnamské armády (PAVN) partyzánské hnutí Vietkong zformovalo Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu (NLF)^[14], v jejíchž řadách působilo více než tucet politických a náboženských skupin včetně bývalých členů Vietminhu. Ačkoliv šéf Vietkongu, saigonský advokát Hua Tho, nebyl marxista, komunisté v hnutí převládali. Vietkong na začátku roku 1961 vydal politický program^[15], v němž požadoval demisi nepopulární Ziemovy vlády a ustanovení kabinetu, který by reprezentoval "veškeré sociální třídy a náboženství" a jenž by "v posledku nebyl komunistický, ale nacionalistický".^[16] Předáci NLF požadovali dále svobodu slova, tisku a víry či rozdělení půdy bohatých vlastníků mezi nemajetné rolníky. V průběhu války s Francií Vietminh zabíral půdu bohatým latifundistům a rozděloval ji mezi drobné rolníky. Ziem vesničany později přinutil, aby za přidělenou půdu zaplatili. Tímto populistickým slibem si partyzáni z NLF na svou stranu naklonili většinu populace, která byla již tak postižená Ziemovými represáliemi, uskutečňovanými s podporou Pentagonu. Partyzáni z Vietkongu rovněž přistoupili k fyzické likvidaci Ziemových politických kádrů a nižších představitelů.

Eskalace konfliktu J. F. Kennedym

Dodnes přetrvává liberální mýtus o tom, že prezident Kennedy vystupoval proti vojenské angažovanosti USA ve Vietnamu, a proto musel být zlikvidován CIA, mafií či vysokými představiteli vojensko-průmyslového komplexu. Tato báchorka byla mezi širokou veřejností navíc šířena hollywoodskou produkcí, především snímkem JFK režiséra Olivera Stonea.^[17]

Prezident John F. Kennedy přitom v roce 1962 přešel od podpory nepopulárního Ziemova režimu k přímé vojenské akci proti Jižnímu Vietnamu. Tvrzení, že Kennedy byl politikem, který se snažil předejít válce v jihovýchodní Asii, je tudíž nesmyslné, jak v publikaci Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War, and U. S. Political Culture^[18] přesvědčivě dokazuje Noam Chomsky rozsáhlou citací výroků JFK, členů jeho administrativy nebo osobního přítele a historika Arthura Schlesingera jr., autora publikace A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House.^[19] Kennedy byl agresivním jestřábem, jenž vietnamský horor zahájil a mínil se stáhnout teprve až po dosažení vítězství. Co toto vítězství znamenalo? Válečný korespondent a specialista na dějiny Indočíny Bernard Fall v roce 1969 varoval, že "Vietnam coby kulturní a historický útvar je ohrožen vyhlazením". Není od věci zmínit, že Fall tato slova pronesl, přestože sám stál na "správné straně" ideologické barikády.

Když se prezident Kennedy na začátku roku 1961 ujal úřadu, vystupňoval konflikt ve Vietnamu nasazením bitevních letounů a tří set helikoptér, použitím napalmu a defoliantů a plošnou destrukcí úrody místních rolníků. Americké bitevní letouny a vrtulníky početně převážily nad francouzskými leteckými silami, jež byly nasazeny v první válce v Indočíně. Také americký vojenský personál byl povážlivě navýšen. Američtí vojáci (16 700 za JFK) zprvu působili jako poradci pro jihovietnamskou armádu (ARVN), ale jejich pravomoci se brzy rozšířily. V březnu 1962 se už představitelé Bílého domu netajili tím, že američtí piloti podstupují bojové mise a bombardují základny povstalců.^[20] Ve stejné době prováděly americké bojové jednotky sabotáže v Severním Vietnamu.

Bombardování a intenzivní bojové operace na vietnamském venkově v roce 1962 vháněly nevinné a vystrašené civilisty přímo do náruče Vietkongu. Kennedyho poradce Roger Hillsman ve spolupráci s jihovietnamskou vládou a CIA vytvořili projekt nazvaný Strategic Hamlet Program. Cílem projektu bylo vytvořit koncentrační tábory, obehnané palisádami a ostnatými dráty, jež měly být hlídány ozbrojenými strážemi a psy. Sem byly nahnány miliony vietnamských rolníků (v létě roku 1963 to bylo až osm a půl milionu lidí v 7 205 vesnicích). Místní populace měla být v rámci tohoto programu separována od "pokušitelského" Vietcongu, který se nadále těšil její velké podpoře, přestože na některé osady útočil. Řada vesničanů odmítala opustit své domovy; docházelo k situacím, kdy jihovietnamská armáda zapalovala domy těch, kteří se vzepřeli "přesídlení", nebo je bez prodlení popravovala. Americký list The Dallas Morning dokonce 1. června 1963 otiskl hrůznou zprávu^[21] o tom, že v jedné provincii vojáci sedmi vesničanům vyřízli žaludek a játra. Tucet matek bylo před svými nejbližšími popraveno, nastávajícím matkám rozřízli břicho a z něj vyrvali nenarozené děti... Projekt nakonec selhal -- naopak rekrutace obyčejných Vietnamců do řad NLF zesílila.

Podle zakladatele Mezinárodního soudu pro válečné zločiny USA spáchané ve Vietnamu, filosofa Bertranda Russella, americká armáda jen v roce 1962 uskutečnila 50 000 leteckých útoků na vietnamské vesnice a na téměř celou rurální populaci žijící mimo tábory spadající pod Strategic Hamlet Program, zničila zemi chemikáliemi a napalmem. Útoky supervelmoci připravily o život 160 000 lidí a zmrzačily 700 000 dalších. Bylo uvězněno 350 000 osob. Americká vláda poskytovala jihovietnamské vládě a armádě pomoc ve výši půldruhého milionu dolarů denně.^[22] Tolik pouze pro ilustraci k téměř neznámé Kennedyho válce proti vietnamskému národu.

Chemická válka

Jelikož se vietnamští partyzáni skrývali v rozsáhlých pralesních porostech, prezident Kennedy v roce 1962 autorizoval chemickou válku prostřednictvím operace Ranch Hand, která byla ukončena až v roce 1971. Cílem operace bylo doslova "vykouřit partyzány" z lesů, zničit jejich úrodu a zásoby potravin. Během deseti let bylo tímto způsobem zničeno asi 20 000 čtverečních kilometrů lesů. V Jižním Vietnamu byla defolianty minimálně jednou zasypána asi pětina veškeré lesní plochy. Podle britského historika Johna Simkina bylo chemikálií Agent Blue v letech 1962 až 1969 zamořeno 688 000 akrů zemědělské půdy.^[23] Tato nemilosrdná kampaň postihla především nevinnou rurální populaci, jejíž rýžová políčka byla chemicky kontaminována.

V průběhu války bylo asi deset procent území Vietnamu intenzivně "kropeno" celkem osmdesáti miliony litrů chemikálií, z čehož dvě třetiny představoval neblaze proslulý Agent Orange. Samozřejmě, že si toto barbarství vyžádalo oběti především mezi civilisty. Ve zprávě publikované v roce 2003 se uvádí, že více než čtvrt století po stažení USA z Vietnamu asi 650 000 Vietnamců stále trpělo chronickými problémy způsobenými chemickou válkou. Vietnamský Červený kříž odhadl, že účinky Agentu Orange zmrzačily asi tři miliony Vietnamců. V současnosti trpí asi půl milionu dětí tělesnými postiženími, jako je třeba rozštěp páteře, kvůli tomu, že jejich rodiče byli vystaveni účinkům smrtících herbicidů.^[24] Celkově připravila americká chemická válka o život kolem půl milionu Vietnamců, tedy mnohem více lidí než chemické útoky Saddáma Husajna proti Kurdům v osmdesátých letech. Dodnes se v regionu rodí fyzicky znetvořené děti, půda a voda v řekách a jezerech jsou zamořeny. Hovoříme o nevýslovné ekologické katastrofě. Před deseti lety na konferenci v Yale přední výzkumníci prohlásili, že "Spojené státy ve Vietnamu vedly největší chemickou válku v dějinách".^[25]

Oficiální zahájení války ve Vietnamu: Tonkinský incident jako casus belli

Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson ve svém prvním vystoupení ke konfliktu ve Vietnamu, které se uskutečnilo čtyři dny po Kennedyho smrti, uvedl, že bude pokračovat ve válečném kurzu, jenž nastolil jeho předchůdce, jak se můžeme dočíst v Pentagon Papers.^[26] Slíbil také, že podpoří nový režim v Saigonu. Nálada v Bílém domě byla tehdy optimistická a přesvědčení, že válku vyhrají síly dobra, vysoké. V průběhu roku 1964 prezident vyměnil celé vedení americké armády v Saigonu. Hlavním velitelem amerických ozbrojených sil ve Vietnamu se stal generál William C. Westmoreland, který utužil styky se saigonským režimem, v jehož čele stanul prezident Khanh.

Na začátku srpna 1964 měla americká válka díky podivným událostem v Tonkinském zálivu u pobřeží Severního Vietnamu potřebný casus belli. V únoru 1965 bylo zahájeno plošné bombardování Severního Vietnamu a vzápětí nasazeny první americké pozemní jednotky, aby se zabránilo "hrozícímu kolapsu jihovietnamské vlády, vojensky postupovalo proti Vietkongu a zabránilo severovietnamskému režimu v jeho podpoře," jak se píše v další části Pentagon Papers. Tomuto strategickému rozhodnutí Washingtonu předcházel takzvaný tonkinský incident.

Howard Zinn píše,^[27] že prezident Johnson a ministr obrany Robert McNamara lhali, když tvrdili: "Severovietnamci odpálili torpédo na americký torpédoborec Maddox, který plul v mezinárodních vodách." Později se ukázalo, že se nic takového neodehrálo. Ve skutečnosti CIA prováděla utajené teroristické útoky na severovietnamské pobřežní objekty, torpédoborec neplul mírumilovně v mezinárodních vodách, ale byl na špionážní misi, a to ve vietnamských pobřežních vodách. Ukázalo se, že na Maddox nebylo odpáleno žádné torpédo. Podle jiných zdrojů vycházejících z odtajněných magnetofonových pásků Bílého domu se tonkinský incident pravděpodobně vůbec neodehrál.^[28]

Každopádně schválení takzvané tonkinské rezoluce poskytlo Johnsonově administrativě potřebný "kouřící revolver" pro rozpoutání vzdušné a pozemní války proti Severnímu Vietnamu, podobně jako nacistům gliwický incident "ospravedlnil" útok na Polsko a rozpoutání druhé světové války.

Ačkoliv se řada lidí domnívá, že válka ve Vietnamu začala až bombardováním Severního Vietnamu a nasazením amerických vojáků do pole, americký novinář Bernard Fall konstatoval, že "největší rozhodnutí v průběhu konfliktu nepředstavovalo bombardování severu ani nasazení amerických vojáků do akce o několik měsíců později, ale rozhodnutí bombardovat jih v daleko větší míře než cokoliv jiného a rozbít ho napadrť".^[29] V lednu 1965 padla s rozhodnutím bombardovat Severní Vietnam také autorizace bombardování Jižního Vietnamu, a to s třikrát větší intenzitou než dosud.^[30]

Bombardování Severního Vietnamu a program Phoenix

V průběhu roku 1965 bylo do jihovýchodního Vietnamu posláno 200 000 amerických vojáků a během následujícího roku dalších 200 000. Na začátku roku 1968 už působilo ve Vietnamu více než půl milionu příslušníků americké armády. Obrovské oblasti Jižního Vietnamu byly prohlášeny za zóny, kde se mohlo beztrestně zabíjet; včetně dětí, žen a starců. Ti byli prohlášeni za nepřátele a bez milosti bombardováni.

Bílý dům v březnu 1965 zahájil masivní bombardování Severního Vietnamu v rámci operace Rolling Thunder, která byla ukončena v listopadu 1968. Cílem operace bylo zničit ekonomiku země, neutralizovat vládu v Hanoji a násilím ji přinutit, aby přestala podporovat partyzány z Vietkongu. V průběhu této masivní bombardovací kampaně uskutečnily americké letecké síly na Severní Vietnam 153 784 náletů, zatímco válečné loďstvo a námořnictvo provedly dalších 152 399 útoků. Dne 31. prosince 1967 americké ministerstvo obrany oznámilo, že v průběhu operace Rolling Thunder bylo dosud na Severní Vietnamce svrženo 864 000 tun bomb, tedy větší množství bomb než během korejské války a války v Tichomoří.^[31] O necelý rok později to bylo už milion tun bomb. Podle odhadů CIA teror z nebe každý týden připravil o život tisíc Severovietnamců, většinou civilistů.^[32] Celá operace dopadla fiaskem, když Washington nakonec zjistil, že se mu nepodařilo dosáhnout vytčených cílů, vyjma bezprecedentní destrukce a lidského utrpení. Skutečnost, že tato mohutná vlna státního terorismu je v současnosti americkým prezidentem veřejně chválena, je naprosto šokující.

CIA v roce 1965 na území Jižního Vietnamu autorizovala vražednou kampaň Phoenix Program,^[33] v jehož rámci bylo "zneutralizováno" přes 80 000 osob podezřelých ze sympatií s Vietkongem a usmrceno více než 26 000 dalších, většinou civilistů. Ve výslechových centrech v Saigonu a jinde byli vězni surově biti, nuceni setrvávat v mimořádně bolestivých pozicích, znásilňováni, mučeni elektrickým proudem, vyhladověni k smrti v klecích, a to v režii šéfa CIA v Saigonu Peera De Silvy.

Bomby nad Kambodžou a Laosem

Válka Spojených států proti Vietnamcům se, jak se dalo očekávat, začala dotýkat i sousedních zemí. Oficiální stanovisko Bílého domu v případě agrese proti Kambodži znělo, že je nutné eliminovat asi 40 000 vojáků Severního Vietnamu a Vietkongu, kteří se v Kambodži nacházeli. V roce 1969 americký prezident Nixon proti této zemi tajně autorizoval mohutné kobercové nálety, které byly ukončeny o čtyři roky později. Podle údajů CIA letecká kampaň představovala klíčový faktor k posílení moci Rudých Khmerů, kteří se v roce 1975 zmocnili Phnompenhu.^[34]

Před několika lety publikovala univerzita v Yale studii předních amerických specialistů na jihovýchodní Asii Taylora Owena a Bena Kiernana s názvem Bombs Over Cambodia^[35], v níž autoři uvádějí, že ve skutečnosti byly americké útoky na neutrální Kambodžu zahájeny již na podzim 1965 administrativou prezidenta Johnsona. Kobercové nálety ničily zemědělskou půdu, mrzačily a zabíjely farmáře v obrovském množství. "Slyšeli jsme příšerný hluk, který otřásal zemí; jako by se celá země zachvěla, zvedla se a otevřela přímo pod našima nohama. Ohromná exploze ozářila oblohu jako obrovské blesky -- byly to americké bombardéry B-52," líčí zkázu rozsévanou těmito "létajícími pevnostmi" neznámý svědek náletů.

Autoři studie uvádějí, že od října 1965 do srpna 1973 shodilo letectvo Spojených států na Kambodžu skoro pětkrát více bomb, než se původně předpokládalo -- téměř 2 757 000 tun při 231 000 náletech na 114 000 cílů (spojenci během druhé světové války svrhli dohromady dva miliony tun bomb včetně atomových pum na Hirošimu a Nagasaki). Jaký byl dopad této kampaně? Vyděšení civilisté hromadně plnili řady vzbouřenců, kteří u nich před zahájením útoků měli pouze nepatrnou podporu, vietnamská válka se rozšířila do centrální Kambodže a v roce 1970 došlo v zemi k převratu, kdy se k moci dostal proamerický generál Lon Nol. Demonstrace, jež následovaly, byly krvavě potlačeny -- stovkám lidí byla veřejně useknuta hlava, zatímco západní média psala o novém diktátorovi jako o "příteli svobodného světa". Je opět nutné podtrhnout skutečnost, že v průběhu první poloviny sedmdesátých let došlo díky nemilosrdné vzdušné kampani k rapidnímu nárůstu vlivu Rudých Khmerů -- a nakonec ke genocidě, jak autoři píší. Jestliže měly útoky zabránit vzestupu vietnamských a kambodžských komunistů, dosáhly pravého opaku.

Prezident Nixon a americký ministr zahraničí Henry Kissinger v roce 1969 útoky eskalovali. Kissinger přímo prohlásil: "Chci, aby vše, co létá, bombardovalo vše, co se pohybuje." Není toto výslovný pokyn k vykonání genocidy na převážně bezbranné venkovské populaci, jež neměla vůbec nic společného s bojem proti "komunistické hydře"?

Podle analýzy finské vlády s názvem Kampuchea: Decade of the Genocide (Third World Studies)^[36] měla kambodžská genocida dvě fáze. První fáze představovala americké kobercové nálety, které si podle různých údajů vyžádaly šest set až osm set tisíc životů, a druhá fáze proběhla v době, během níž Rudí Khmerové zavraždili 1,6 milionu lidí.^[37] Opět -- všichni víme, co se událo ve vražedných polích, existuje rozsáhlá literatura a filmografie; nicméně o americkém bombardování, které podmínilo a de facto umožnilo Rudým Khmerům tato zvěrstva páchat, nevíme skoro nic.

Laos, přes jehož území vedla legendární Ho Či Minova stezka, která sloužila k zásobování Vietkongu z Hanoje, byl intenzivně bombardován v letech 1964 až 1973. Během této doby byl zasypán 2,5 miliony tun pum, tedy více než Japonsko a Německo za druhé světové války.^[38] V té době žilo v Laosu pouze dva a půl milionu obyvatel, takže na každého z nich připadla jedna tuna bomb! Asi třicet procent bomb (osmdesát milionů kusů střeliva) nevybuchlo. Smrtící munice se stále nachází na třetině laoského území, kde nejenže zabíjí nevinné civilisty, ale navíc znemožňuje laoským farmářům obhospodařovat stovky tisíc hektarů jinak úrodné země. Reportér-veterán z listu Wall Street Journal Barry Wain specializující se na jihovýchodní Asii tvrdí, že každým rokem je kvůli nevybuchlé munici těžce zraněno 20 000 osob, z nichž více než polovina zemře.^[39] Oficiální statistiky uvádějí, že samotné bombardování připravilo o život asi 30 000 lidí.^[40]

Podle slov amerického novináře Malcolma Browna tehdy v Laosu neexistovalo ani oficiální platidlo. Zemi ovládal úplný chaos. Letci si kupovali v čínských obchodech Vientianu čtyřiadvacetikarátové zlaté náramky, které se používaly jako jediné platidlo v případě, že byli sestřeleni či zraněni. Bombardování a mocenská zvůle skončily až v roce 1973, kdy armáda Spojených států zahájila svůj "strategický ústup z Vietnamu".^[41]

Od ofenzivy Tet přes My Lai po vietnamizaci a konec války

S nástupem do funkce prezident Johnson válku podstatně rozšířil o další fronty (Laos, Kambodža). Ve stejné době se proti americké angažovanosti v jihovýchodní Asii začaly zvedat mohutné protesty na domácí půdě. Na začátku roku 1968 ale přišel klíčový zlom v celém konfliktu. Přestože bylo během podzimu 1967 Američany zabito téměř sto tisíc povstalců,^[42] dokázala NLF zorchestrovat masovou a koncentrovanou vojenskou akci. Poslední den roku 1968 -- na buddhistický svátek Tet -- zahájilo 70 000 příslušníků NLF bleskový útok na více než stovku vietnamských měst ve snaze rozpoutat celonárodní povstání proti okupantům a jejich chráněncům. Partyzánům se dokonce na přechodnou dobu podařilo obsadit americkou ambasádu v Saigonu a taktéž hlavní rádiovou stanici. V průběhu povstání komunističtí povstalci z Vietkongu zmasakrovali tisíce bezbranných civilistů ve městě Hue.

I když partyzáni utrpěli značné ztráty na životech a z vojenského hlediska celá akce naprosto ztroskotala, na politickém poli dosáhli značného úspěchu, který snad ani nezamýšleli. Ofenziva Tet představovala zásadní obrat v pohledu amerických politických a ekonomických elit i veřejnosti na celý konflikt v Indočíně. V březnu roku 1968 sdělil ministr obrany Robert McNamara prezidentu Johnsonovi, že podle jeho názoru Bílý dům válku vyhrát nemůže, a doporučil mu, aby z Vietnamu začal vojáky postupně stahovat. Ještě týž měsíc Lyndon Johnson veřejně oznámil, že hodlá redukovat letecké útoky proti Severnímu Vietnamu a prostřednictvím diplomacie dosáhnout příměří. Také prohlásil, že v dalším volebním období nebude usilovat o post prezidenta za Demokratickou stranu.

V březnu téhož roku se odehrála další tragická událost, jež protiválečné nálady ve Spojených státech ještě posílila. V jihovietnamské vesnici My Lai, která se podle zpráv amerického vojenského vedení nacházela v oblasti, kde operovali partyzáni z Vietkongu, zavraždili vojáci z 23. pěší divize v rámci mise "Search and Destroy" 347 až 504 civilistů. Některé oběti měly do hrudi noži vyříznutý "podpis" vrahů -- C Company, jak informovala BBC News.^[43] Jeden americký plukovník v souvislosti s tragédií v My Lai prohlásil, že každá jednotka nebo vojenský útvar ve Vietnamu někde obdobný masakr ukrývá před zraky veřejnosti.^[44] Řada vojáků dokonce soutěžila v tom, kdo usmrtí více lidí. Někteří vojenští velitelé své podřízené povzbuzovali, aby zabíjeli daleko více než v My Lai. Jeden z praporů dosáhl jednoho tisíce "zářezů" za měsíc.

Prezident Nixon ve své předvolební kampani slíbil americké veřejnosti, již děsily desítky tisíc mrtvých amerických vojáků bojujících kdesi na druhé straně zeměkoule, že nepopulární válku ukončí. Nixonova doktrína, takzvaná "vietnamizace", spočívala ve vojenské, finanční a logistické pomoci jihovietnamské armádě a zároveň ve snižování počtu amerických bojových sil v poli. Nixonovu údajnou protiválečnou rétoriku si můžeme poslechnout na vlastní uši, kdy v dubnu 1972 proběhla inspirativní debata mezi ním a Henrym Kissingerem. Nixon: "Myslím si, že bychom se měli pustit do přehrad. Utopí se nějací lidé?" Kissinger: "Utopilo by se asi dvě sta tisíc lidí." Nixon: "Ne, ne, ne, radši bych použil atomovku." Kissinger: "To by bylo asi příliš." Nixon: "Atomovka? To ti dělá problém?" Kissinger: "(není rozumět)" Nixon: "Sakra, Henry, chci, abys myslel ve velkým ."^[45]

Jestřábí duo Nixon-Kissinger ve skutečnosti podminovávalo mírové rozhovory se Severními Vietnamci již na začátku roku 1969. Válka tak mohla být ukončena o několik let dříve, píše v publikaci No Peace, No Honor: Nixon, Kissinger, and Betrayal in Vietnam profesor politických věd Larry Berman.^[46] Ve skutečnosti chtěli oba politici udržovat válečné běsnění v permanentním chodu a zájem o nastolení míru opravdu neměli. Vedle brutálního bombardování Kambodže a Laosu, které zahájila Johnsonova administrativa, pokračovalo šílené bombardování Vietnamu (Operace Linebacker I, II). Bílý dům prostřednictvím těchto vražedných operací zničil značnou část zbývající ekonomické a průmyslové kapacity Severního Vietnamu. Armáda USA a Jižního Vietnamu v březnu 1972 zahájila takzvanou velikonoční ofenzivu proti Hanoji, nicméně v tuto dobu bylo již jasné, že se konflikt v jihovýchodní Asii chýlí ke konci. Dohoda o ukončení bojů mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. Nicméně boje pokračovaly až do dubna 1975, kdy americké helikoptéry provedly evakuaci zbývajících diplomatů, vojáků a civilistů ze Saigonu.

Lekce z Vietnamu

Ačkoli byla americká válka proti vietnamskému národu neoficiálně zahájena již v roce 1962 prezidentem Johnem F. Kennedym, protesty proti ní, až na malé výjimky mezi západními intelektuály,^[47] vypukly až o pět let později. Spojené státy nakonec dosáhly monumentální destrukce tří zemí za cenu více než čtyř milionů mrtvých,^[48] včetně zhruba 58 000 amerických životů. Přesto nebyl "komunistický virus" v jihovýchodní Asii do kořene vyhlazen; ba přímo naopak. Vietnam byl násilně sjednocen pod komunistickým vedením a letecké operace proti Kambodžanům posílily Rudé Khmery natolik, že se zmocnili země a spáchali jednu z nejotřesnějších genocid všech dob. Domino se rozjelo. Na druhou stranu Spojené státy již od té doby nevedly tak barbarskou a vyhlazovací válku proti převážně bezbrannému obyvatelstvu, na čemž mají značnou zásluhu ztráty sympatií amerických politickoekonomických elit vůči vojenskému dobrodružství v Asii po ofenzivě Tet, obrovský odpor proti válce na domácí půdě či publikace Pentagon Papers. Ovšem nejtragičtější na celém konfliktu je skutečnost, že válka úplně neskončila; statisíce lidských bytostí nadále umírají a nevýslovně trpí.

(Vyšlo v Kulturních novinách)