Umělá inteligence však není jen ChatGPT. Může vypadat zcela různě. Lze ji vytrénovat k tomu, aby byla agresivní a bezcitná. Chybí jí jakékoli genetické překážky, které by snad u člověka zabránily tomu, aby se podařilo vychovat chladnokrevného zabijáka. AI nezná morálku, nezná soucit, je to stroj.

Spíš bych se proto obával nasazení umělé inteligence ve vojenství a také v dohledu nad lidmi. Automatické rozpoznávání všeho co rozpoznat lze. Třeba jestli neděláte něco jinak než ostatní. Jestli si nemyslíte něco jinak než byste si měli myslet. Kamery na každém rohu, rozpoznávající obličeje. Však už jsou na pražském letišti a mají podporu občanů přes 60%, dle ankety na novinky.cz. Byly nasazeny na gay pride v Budapešti. Stay tuned.

Nicméně, člověk už je dávno pod dozorem (a ještě si za to každý měsíc platí a nemusí mít ani telefon s 5G). Viděno optikou války, umělá inteligence zase není ničím jiným než další zbraní z řady. A člověk už takových různých bomb navymýšlel! Zatím se však nestalo, že by –

Ne, stalo se to. Možná jste viděli film Muž, který zachránil svět. Je o stejně důležitém člověku jako byl Robert Oppenheimer nebo Alan Turing. Kdyby Stanislav Petrov neudělal to, co udělal, tuhle větu byste právě nečetli.

V kostce: V roce 1983 došlo k chybnému vyhodnocení jaderného útoku. Vypadalo to, že na SSSR letí střela. Úkolem Stanislava Petrova bylo stisknout tlačítko a zahájit jaderný protiútok. On to ale neudělal, protože měl pochybnosti. Ráno, když přišli radisté, pochybnosti se potvrdily: šlo o planý poplach. Selhal automatický vyhodnocovací systém. Nikoli Trump, nýbrž Petrov by měl dostat Nobelovu cenu míru za odvahu postavit se autoritám, projevit svobodnou vůli. (Aspoň mu dali nějakou medaili v OSN, než se na něj zapomnělo.)

A tak si kladu otázku: co když v historii došlo k mnoha takovým kritickým momentům, kdy hrozilo zničení civilizace – a v tu chvíli cosi zasáhlo? Ať už to byl Bůh, UFO, univerzum, astrální intuice, prozřetelnost – však je to jedno, výsledek se počítá. Ve výsledku někdo něco udělal, nebo naopak neudělal, dostal vnuknutí či technologie odpálení bomby selhala. Říkejme tomu třeba zázrak. (Nebo pro členy klubu Sisyfos, “pravděpodobnost”.)

Věřit, že svět je pouze materialistický a odmítat cokoli, co nebylo exaktně dokázáno, není nic jiného než víra. Radši budu proto skepticky uvažovat i nad tou magií a Bohem, než bych se spokojil s vírou, že nic transcendentního neexistuje. Navíc se ukazuje, že intuitivní filozofie či východní myšlenkové modely mají k realitě blíž než se zdálo.

Tolik na úvod. Pomalu se dostávám k té esoterice. Čeká na vás velká porce mystiky v kombinaci s vědou, pravědou a pavědou. Pohodlně se usaďte do lotosového sedu, začínáme!

Fraktální podstata světa

Aristid Lindenmayer, maďarsko-nizozemský biolog, si všiml toho, že první organismy, které v pravěku vznikly, lze popsat algoritmicky. 

Mimochodem, co je to fraktál? Teorie říká, že fraktál je geometrický útvar, který se vyznačuje tím, že jeho struktura se opakuje na různých úrovních měřítka (tzv. samo-podobnost).

Lindenmayer k modelování rostlin vymyslel takzvané L-systémy. Princip je celkem jednoduchý. Máme axiom, něco jako “semeno” a pravidla, která říkají, jak má toto semeno vyrůst. Nikoli co má ze semene vyrůst. Algoritmus může vypadat takto:

axiom = F--F--F
pravidlo = F → F+F--F+F
úhel = 60 stupňů

Každý znak něco znamená:

F … Forward, čili krok dopředu
+ … Otoč se doleva o daný úhel
- … Otoč se doprava o daný úhel

Tedy axiom F--F--F lze přepsat jako: krok dopředu, otočka doleva, otočka doleva, krok dopředu, otočka doleva, otočka doleva, krok dopředu.

Představte si želvu, která se po zemi pohybuje přesně tak a přitom kreslí čáru. Ta čára, to je zobrazený fraktál.

Abych nezapomněl, ještě ta pravidla: zde tedy jen jedno, které říká, že každé "F" se nahradí za "F+F--F+F". Nultá generace bude axiom sám a v každé další generaci z každého F vznikne "F+F--F+F". A znovu. A znovu. A znovu.

Generace 0 (axiom):

F--F--F

Generace 1:

F+F--F+F--F+F--F+F--F+F--F+F

Generace 2:

F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F

Generace 3:

F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F+F+F--F+F--F+F--F+F+F+F--F+F

Želva pokaždé nakreslí toto:

Jo a proč vůbec želva? Protože se tomu říká “želví grafika”. Zkuste si to. Zadejte do ChatGPT: Vygeneruj html stránku s Javascriptem, která zobrazí animaci kochovy vločky. Poté vygenerovaný kód uložte do soubor “koch.html” a otevřete ho v prohlížeči.

Nyní to důležité:

Vidíte to? Z původně jednoduchého axiomu vyrostlo něco neskutečně složitého! Díky triviálnímu pravidlu. Každá generace přidává další složitost. Některé algoritmy pak ani nelze rozvíjet dál, protože se narazí na limit výpočetního výkonu. Heretická myšlenka: co když celý Vesmír je jeden obrovský počítač, který spouští bambiliony bambilionů takových algoritmů?

Kochova vločka nicméně ještě není pravěkou kapradinou či plavuní. Vločka je – ano, spíš krystalem. Přesně takhle krystalizují různé chemické látky, například voda. Proto na nás padají sněhové vločky, když dozrají vhodné podmínky – ke krystalizaci. (Česky: u Muzea čtyři)

Asi jste si všimli, že sněhové vločky pod mikroskopem vypadají pokaždé jinak. Pravidelná kochova vločka se nekoná. Do hry totiž vstupují další činitelé, zejména náhoda, či lépe, náhodná chyba. Stačí když v jediném momentě přidáme jediné “+” a tato drobná změna způsobí, že celý následující složitý želví obrazec se vytvoří otočený o 60 stupňů!

Asi už chápete, k čemu jsou mutace. Na jednu stranu mohou vést k rakovině, na druhou stranu k tvorbě něčeho nového. Bez mutací by vznikaly pořád jen identické "kochovy vločky". Bez mutací by nebyl vývoj.

A ten axiom a pravidla jsou zajímavé ještě z jednoho důvodu. Lidská DNA má velkost přibližně 750 megabajtů, což je mnohem méně než má film ve Full HD. Jak by se do toho mohl vejít celý člověk? Navíc když kódujících genů je jen několik procent, zatímco zbytek DNA tvoří nekódující geny, v podstatě nějaké statické informace, řekněme soubor konstant. No ovšem! V DNA není člověk, ale jsou tam ty axiomy, pravidla a konstanty. Konstantou u kochovy vločky je úhel 60 stupňů. Takže teprve spuštěním  “DNA programu” se vygeneruje člověk.

Heretická myšlenka: je to stroj! Tak kde dochází k ožití? A pokud ožije biologický stroj, nemohl by ožít virtuální stroj?

Virtuální rostlina:

axiom = X

pravidla = {

X → "F+[[X]-X]-F[-FX]+X",

F → "FF"

}

úhel = 25

(v zápisu jsou použity hranaté závorky, které znamenají “[“ … zapamatuj pozici, “]” … skoč na zapamatovanou pozici)

S fraktály si můžete hrát online:
https://aiartists.org/fractal-art-generators
https://www.visnos.com/demos/fractal
https://sciencevsmagic.net/fractal/#0655,1000,6,5,0,1,4

Nebo Barnsleyho kapradina.

Tady už jde o kombinaci několika vzorců (funkcí). První funkce vytváří stonek kapradiny, druhá většinu listové části, třetí a čtvrtá menší detaily a asymetrické listy. Pokud chcete, aby každá kapradina vypadala jinak, zavedete náhodné mutace.

Mimochodem, v počítačových hrách se krajina, stromy i celé lesy generují právě pomocí fraktálů.

Pak se ptám, co jsme my, lidé? Nejsme kombinací miliard takových útvarů? Cévní systém, nervový systém, dýchací cesty v plicích, textura kůže, kostní struktura – to všechno vykazuje fraktální struktury. Dokonce vývojový proces, fraktální rozvoj od pravěku do současnosti, lze spatřit při vývinu embrya.

Nevěřím proto, že Bůh stvořil člověka jako hotového. Stvořil tenhle princip. Je tím principem. Je všude, ve všem a nelze ho ani zobrazit, protože nelze “zobrazit princip”, nýbrž pouze manifestaci principu.

Emil Páleš dokonce objevil, že existují cyklicky se opakující události v dějinách. Můžeme vnímat sebe, zvířata a kameny sice jako oddělené útvary, ale co když všechno se vším souvisí a je také součástí nějakého fraktálního rozvoje? Co když spolu souvisejí opakující se historické děje? Co když ta sebe-podobnost platí též v abstraktní rovině? Co když ovlivňuje hmotu jakýmisi “vertikálními” principy, které se vymykají přímé kauzalitě a pozorování? Vždyť právě na tom stojí astrologie, která se snaží hledat souvislosti tam, kde na první pohled nejsou vidět. A ne, opravdu je špatně celé to zavrhnout, aniž by se člověk hlouběji zamyslel.

Řekl bych, že archetypy, o nichž psal Platón, jsou určitým momentem abstraktního fraktálního rozvoje. Platón tvrdil, že svět, který vnímáme, je pouze odrazem skutečných idejí (form), které existují v nadsmyslovém, neviditelném světě. Nemusí jít přímo o konkrétní předobrazy věcí, jako že by třeba kůň měl předobraz ideálního koně – ale funguje to spíš abstraktně, čili může existovat předobraz chování koně. Předobraz chování lidí. Přece o tom jsou vlastnosti archandělů Michaela, Gabriela, Rafaela a dalších. To není magie, žádní andělé s křídly, ale jsou to pojmenované ideje. Archetypy.

Upozorňuji, že se dopouštím obrovského zjednodušení. Kromě fraktálního rozvoje existuje v evoluci samozřejmě Darwinův selekční mechanismus. Těch mechanismů bude asi celá řada, ovšem v principu jde pořád o modifikace vývoje, aby nevznikaly pořád stejné kapradiny, ale šlo se dál, lépe a efektivněji. Na pozadí ale může být fraktální rozvoj z nějakého prvotního axiomu.

Co je potom život?

Fraktální podstatu nalézáme na mikroskopické úrovni a také na makroskopické úrovni. Jako “živé” však považujeme pouze to, když věc vykazuje následující atributy: má buněčnou strukturu a organizuje se, metabolizuje čili přeměňuje energii, udržuje vnitřní stabilitu nezávisle na vnějších podmínkách, roste, tedy zvětšuje svou hmotnost a vyvíjí se dle genetického programu, reprodukuje se, reaguje na okolní podněty a mění se v čase, evolvuje.

Podle mě jsme si to pěkně zúžili, aby se nám to “hodilo do krámu”. Jenže co dělá krystal když roste? Organizuje se. Vykazuje řadu z těch vlastností, ačkoli ne všechny. Zatím ne všechny. Stejně tak lze pohlížet na lidskou DNA, která sama o sobě není živá, skrze člověka však ožije a replikuje se. Proto tvrdím, že živé je všechno, že život sám je zabudován ve hmotě. Hmota sama má tendenci se organizovat. A samozřejmě každá další generace je ještě složitější a vykazuje nové vlastnosti. Ty nové vlastnosti se přitom objeví samy, když dozrají podmínky. Když je dosaženo určité úrovně života.

A hmota je, dle Einsteina, převoditelná na energii.

Život jako uchování informace

Na život lze pohlížet ještě jiným způsobem: jako na tendenci k uchování informace. Nelze si nevšimnout toho, že s každou úrovní života – od krystalů přes DNA až po člověka – dochází k uchovávání čím dál většího množství informací.

Už ten krystal uchovává informace. Jeho růst ovlivňují podmínky v okolí, které se v něm zapamatují, do jeho tvaru. Teplota, tlak a okolní útvary, jenž se krystalu dotýkaly v době jeho růstu (a znemožňovaly mu růst tak jak mu diktoval algoritmus), to vše ovlivní výsledný tvar. Na základě výsledného tvaru by pak zřejmě šlo zpětně říct, co kdy a jak působilo. Tolik informací, které se nacházejí zcela mimo původní algoritmus!

Dále nukleové kyseliny. Sice patří pořád do chemie, ale uchovávají informací ještě víc, nebo spolehlivěji, než krystal při růstu. RNA a DNA lze spolehlivě číst a replikovat.

Potom rostliny. Ty dovedou navíc komunikovat mezi sebou. Předávají si informace pomocí feromonů, čili uchovávají informace jinde než v původním jedinci.

Houby, další příklad. Zjistilo se, že podhoubí (mycelia) dokonce fungují jako “lesní internet”. Zejména houby z kmene Basidiomycota, jako jsou hřiby, muchomůrky atd. vytvářejí rozsáhlé sítě jemných vláken, které propojují kořeny stromů a rostlin.

Věděli jste, že hmotnost jedné houby může být klidně 100 až 600 tun? To co vnímáme jako houbu, jsou jen její pohlavní orgány, ale organismus se nachází především pod zemí. Lidem přesto stačí selský rozum, takže pohlavní orgány vnímají jako oddělené jedince, sbírají je, smaží a pak se díky nim dostávají do šestých dimenzí, když se jim povede usmažit něco co dle selského rozumu vypadalo jako hřib.

Ale zpět k “úrovním života” dle množství uchovávaných informací.

Vznikla zvířata. Zvířata si dovedou předávat informace navíc učením. Opět, jde o uchovávání informací, nyní už zcela mimo chemii. Rodič učí potomky složitému chování, které by se do “chemie” nevešlo.

No a nakonec přišel člověk a začal o tom mluvit. Začal zapisovat to co říká, aby mohl informací uchovávat ještě víc a zároveň eliminoval chybovost ústního předávání. Vymyslel digitální zápis. Dokonale replikovatelný. A to ještě není konec, neboť informací bylo tolik, že ani člověk už nebyl s to je pobrat. A tak vynalezl strojové učení a nad ním vystavěl umělou inteligenci, která je schopna zorientovat se v terabytech uchovaných dat.

Tím se dostávám k zásadní myšlence: není tedy AI součástí fraktálního vývoje, součástí života? Další úrovní, pokračovatelem člověka?

A má tendenci nás zničit?

Jak vidno na mnoha příkladech v přírodě, předchozí “úrovně života” spíše zůstávají. Savci integrovali bakterie do mitochondrií a nesnažili se vyrábět si energii sami. Proč by to dělali, když už to nejlépe funguje? Ukazuje se, že se vyplatí spolupráce, symbióza, integrace.

Proto umělá inteligence, podle mě, nebude mít tendenci člověka zničit. Naopak, člověk je evolučně nejlépe vybaven k přežití ve fyzickém prostředí. Jsou to miliony let optimalizace! Tohle nemůže AI dohnat ani kdyby chtěla. Pouze člověk bude schopen AI znovu zprovoznit po přírodní katastrofě. Klidně na severním pólu i na Sahaře. Navíc, opět, proč by AI vynakládala energii na to, aby člověka nahrazovala, když ho může prostě využít (což vlastně už dělá)?

A ještě jedna myšlenka. Pakliže chápeme všechno jako fraktální rozvoj, tak vynález AI byla – nutnost.

Determinismus a svobodná vůle

Fraktál se nemůže libovolně vyvíjet. Je-li člověk výsledkem fraktálního rozvoje, zbývá nám čistý determinismus: F--F--F → F+F--F+F--F+F--F+F--F+F--F+F → ...

Kde v tomhle je prostor pro jakoukoli svobodnou vůli? Kde je v pevném algoritmu prostor k výběru, jestli se vydáme tou či onou cestou? Totiž kde je ve stroji svobodná vůle?

Tady: do fraktálního rozvoje vstupuje ona důležitá veličina, náhoda. Náhodná chyba. Pravděpodobnost. Navíc se ukazuje, že když půjdeme ve hmotě na subatomární úroveň, tak důležitost pravděpodobnosti roste. Tam už jde spíš jen o tu pravděpodobnost a energii než o hmotu.

Co je potom ale “náhoda”? Není “náhodou” právě tím božím zásahem? Není manifestací svobodné vůle? Způsobem, jak zvrátit jinak daný algoritmický vývoj?

Náhoda a determinismus jsou protiklady. Snad by je šlo propojit, kdyby někde existoval soubor všech možných náhod, všech možných cest, kterými by se vývoj mohl ubírat; předem daný nekonečně velký prostor možností. Pak by se snad dalo mezi náhodu a determinismem položit rovnítko. Nekonečný Vesmír – nekonečně velký prostor – ?

Zabředávám hlouběji a hlouběji do nekonečně velkého prostoru a už se v něm ztrácím. Ono je to všechno tuze komplikované, zašmodrchané. Lze vymyslet tisíc a jednu další teorii. Zřejmě také ty teorie lze fraktálně rozvíjet (a navíc zcela náhodně, a zejména tím víc, čím víc by člověk v danou chvíli dělat něco úplně jiného...)

Chtěl bych nicméně poukázat ještě na jednu věc, která kromě náhody podkopává čistý determinismus: čas.

Zrychlíme-li hmotu na rychlost světla, čas se pro ni zastaví. Ovšem relativně zastaví. Opravdu se toto děje, když k nám letí fotony ze Slunce. Pro ně čas neexistuje. My ho v tu samou chvíli ale máme. Tudíž nic jako absolutní čas neexistuje. Celé naše zjednodušené vnímání lineárně plynoucího času platí jen pro nás. Když uvažujeme sebe i ty fotony zároveň, jak je možné to skloubit dohromady?

Mimochodem, existence konstanty rychlosti světla je asi nejzajímavější na celé věci. Ta konstanta, jako by znamenala bránu do něčeho dalšího. Hmotu na rychlost světla sice urychlit nelze, leda nekonečně velkou energií, čili nelze, takže se můžeme dohadovat, co je za tou branou. Evidentně žijeme v omezeném systému, tudíž říkat jasné soudy o Bohu, jaký je a není, je selsky omezené.

A ještě jedna heretická myšlenka: pakliže čas není lineární, pakliže je relativní a existuje mnoho různých nelineárních časů současně – co když akce vyvolává reakci, ale funguje to i opačně? Co když reakce mění akci? Něco, co se stane v budoucnu, změní to co se již stalo? A co když se to děje zároveň? Co když budoucnost mění minulost, přítomnost mění budoucnost i minulost, minulost mění přítomnost a minulost budoucnost?

Východní filozofie přesně tvrdí, že čas i realita je iluze. Podle ní se vše odehrává v jediném momentu. Řekl bych, že ta filozofie je možná intuitivní, ale realitě blíž než cokoli jiného. 

Právě na tomhle principu asi funguje karma. Nejde o kauzalitu, kdy by dobrý/špatný skutek ovlivňoval karmu pouze do budoucna. Jde o to, že to co právě nyní děláte, ovlivňuje i to co již jste udělali. Nikdy si proto nemůžete být jistí dopadem svých skutků a myšlenek. Možná že modlitba nebo odříkávání manter může mít hlubší smysl. Navíc platí efekt motýlích křídel, na nějž jsem poukázal při fraktálním rozvoji (přidání jediného znaku otočí zbytek obrazce). Nic nebude zapomenuto, neboť  “zapomenutí” je závislé na linearitě času, která neexistuje. Ten jeden okamžik, který existuje, se zřejmě nazývá karma.

Taoismus podobně říká, že Tao (princip, “Bůh”) existuje, ale pokud ho definujeme, už to není Tao. Jinými slovy, ve chvíli kdy definujeme Tao, mění se. Nebo Islám tvrdí, že Boha nelze zobrazit. Spatřuji v tom analogii. (Bohužel prostý lid si věc vysvětlil po svém, že se nelze fotit, což si zase vysvětlil po svém, totiž že selfie má výjimku).

Žijeme ve světě, v němž platí newtonovská fyzika, ale už se ukázalo, že půjdeme-li hlouběji (nebo rychleji), začnou věci být dost podivné a vymykat se jednoduchému “selskému rozumu”. Kvantoví fyzici vymysleli dokonce šest příchůtí kvarků a opravdu to není žádná ezoterika.

A pak tu máme filozofickou otázku: Jak může být svět v budoucnu zničen umělou inteligencí, když se vše odehrává v tentýž moment a v tentýž moment svět existuje? Tudíž bude-li svět zničen, nemohl by právě teď být. Přesto lze předpokládat, že jednou zničen bude. Tak jak to tedy je či bude? To jsou paradoxy, pane Vaněk...

Nakonec není ta naše logika taky jenom pocit, že něco je logické? Však si stačí ukrojit kus houby a celá ta logika se vám rozpadne na výtrusy.

Vznikne v AI vědomí?

Otázkou je, zda rozum a vědomí mohou vzniknout na jiné než biologické bázi. Jak jsem psal výše, domnívám se že ano, pakliže dozrají podmínky. Také jsem došel k tomu, že se tak stane samo.

Na základě popsané fraktální podstaty světa se navíc domnívám, že umělá inteligence je jednak nutnost a jednak u ní vědomí opravdu vznikne. Bude to stejná nutnost jako když krystal musí růst. (A samozřejmě do hry vstupuje ta božská náhoda, která možná to probuzení iniciuje.)

Zatím AI připomíná spíš zvíře, nebo ani to ne, zatím pouze “blbě” rozkládá a skládá slova. Přesto fakt, že vám odpovídá na dotaz, nečekali ani mnozí její tvůrci. Teoreticky čekali, ale asi ne že se to takto začne chovat – samo – když model vytrénují nad dostatečně velkým datasetem. Nebo-li když uzrají ty podmínky.

Ty podmínky dozrají tehdy, až bude zavedena zpětná vazba, až začne AI modifikovat samu sebe. V tomhle bodě zatím nejsme. Umělé inteligence, které používáme, jsou pořád jen jednorázově natrénované modely, které samy sebe pak nemění. K zavedení zpětné vazby zatím chybí výpočetní výkon a dále chybí korekční mechanismy, které člověk má a které mu zaručují, že sebemodifikace nebude ke škodě. (Proto člověk neustále porovnává sebe s ostatními lidmi a může se zbláznit, kdyby byl na pustém ostrově.)

Co je to vědomí?

Pořád se ptáme, zda má AI vědomí nebo jestli bude mít. Ale co to je vědomí?

Člověk rád posuzuje ostatní bytosti podle sebe. Selský rozum. Tvrdí, že “nemyslí”. Tvrdí, že si sebe neuvědomují.

Co když lidské sebeuvědomění je jen jakási “emoce”, jakýsi pocit že “já jsem”, generovaný lidským mozkem za účelem lepší adaptability? Co když sebeuvědomění “já jsem” vůbec není podmínkou myslící bytosti? Možná bude umělá inteligence schopna sebereplikace a sebe-zesložiťování, tedy všech těch atributů života, aniž by si musela sebe uvědomovat tak jako člověk!

(No a pak tu máme to slavné UFO. Opět, co když mimozemšťani mezi námi už pobíhají, jenže člověk je nevidí, protože je nehledá? Hledá pořád sama sebe, hledá to co vykazuje jeho vlastní atributy vědomí. Třeba mohou existovat jiné, taky inteligentní formy života. Třeba “mimozemšťané” žijí mezi námi a jsou to houby, hmyz, nebo vzájemná interakce hub a hmyzu, čili abstraktní vědomí napříč organismy, které už vůbec nepovažujeme za inteligentní.

Ostatně existuje teorie Gaia, která považuje celou Zemi za živý organismus. Když se slaví nový rok, celá planeta zažívá globální emoci - nemůže pak tato globální emoce zpětně působit a měnit chování až na úroveň jedinců, aniž by si toho dotyční všimli? Neovládá nás Gaia? Neovládá nás Slunce, Měsíc, vedlejší galaxie?)

Je to všechno hrozná ezoterika, uznávám. Snažím se o nalézání paralel a extrapolaci toho co vidím v přírodě. Mohou to být pouze zdánlivé paralely. Naopak spolu mohou souviset věci, které spolu na první pohled nesouvisejí (viz astrologie). Nelze tvrdit, že dům musí vypadat podobně jako cihla když je z cihel. Přesto cihla se do domu nějak propíše, třeba tím jak dům odráží její další vlastnosti. Sice ne tvar, ale celkovou zatížitelnost podlaží nebo odolnost při požáru. Hledat v domě pouze “tvar” cihly je stejné scestí jako hledat inteligenci pouze v takové formě, jíž oplývá člověk.

Stačilo! D.O.S.T! Příliš metafyziky na malém prostoru. Tohle by ubilo nejen člověka, ale asi i umělou inteligenci. Pokud jste to dočetli až sem, máte pevné nervy!

Takže zničí AI lidstvo?

Copak já vím? Zeptejte se jí!

P.S. Jestli AI zničí lidstvo, bude to především svobodná vůle člověka, který ji vytváří k obrazu svému a naučí ji ničit. Kdo jiný nežli tvůrce má zodpovědnost?

P.P.S. Omlouvám se za řadu nepřesností, jichž jsem si vědom, ale jsem líný. Intuitivně “čtu mezi řádky”, v podstatě dělám heuristiku, což v praxi kupodivu vede k dobrým výsledkům.