USA musí pochopit: Příběh genocidy v Gaze nezačal 7. října

7. 8. 2025

čas čtení 6 minut

Když se ti, kdo se snaží pomoci vyřešit konflikt, nechají svázat definicemi a pohledem jedné strany, je to recept na pokračující napětí, a nakonec i na katastrofu.

Naše chápání významu historické události závisí na dvou faktorech. Prvním je to, co si zvolíme jako výchozí bod vedoucí k události. Druhým je úhel pohledu, kterým událost nahlížíme. To by mělo být zřejmé, ale bohužel není, a neuznání nebo nepochopení tohoto faktu má důsledky ve všech oblastech, od veřejné politiky až po osobní vztahy, míní na webu Common Dream James Zogby.

Tuto pravdu lze ignorovat z důvodu bezmyšlenkovitosti, slepoty vůči vlastním předsudkům nebo prostě z neznalosti. V některých případech může jít o zlovolný úmysl, včetně snahy záměrně skrýt to, co člověk ví o předchozích událostech, a to z politických nebo osobních důvodů.

Než se podíváme na problém, který mě vedl k napsání tohoto článku, rád bych uvedl jeden příklad. Komik Dick Gregory kdysi poznamenal, že navzdory tomu, co nás učili ve škole, „Kolumbus Ameriku neobjevil, protože nebyla ztracená“. Jeho argument se zdá být jednoduchý, ale při bližším zkoumání odhaluje hlubší pravdy.

„Kolumbus objevil Ameriku“ vymazává historii, civilizaci a přínos domorodých skupin, které obývaly země, které Evropané nazvali Novým světem. I samotný termín „Nový svět“ byl jen slabě maskovaným vyjádřením jejich imperiálního sebechápání a záměru. „Objevili jsme tyto země a patří nám, můžeme si je vzít, pojmenovat a využívat.“

Americká historie, kterou nás učili, byla prodloužením evropské historie. Začala Kolumbem. Poté přešla ke španělským, britským a francouzským kolonialistům a vyvrcholila revoluční válkou a zrodem Spojených států. Původní obyvatelé byli v tomto příběhu považováni za vedlejší postavy – někdy za poznámku pod čarou, jindy za nepohodlnou překážku.

Tento pohled na americkou historii je výsledkem volby Kolumba jako výchozího bodu a použití tak eurocentrické optiky, že domorodé obyvatelstvo, které tuto zemi obývalo, vnímá jako méněcenné, a tudíž méně hodné toho, aby si psalo vlastní historii nebo dokonce zůstalo na své zemi. Byli vyhnáni a masakrováni, jejich lidskost byla ignorována a jejich zacházení bylo ospravedlňováno tím, že měli menší hodnotu než Evropané, kteří je vyhnali.

K této úvaze mě vedl způsob, jakým je válka Izraele v Gaze nadále prezentována v tisku a diskutována v politických kruzích. Američtí reportéři se zdají být povinni do svých článků zařadit větu: „Nepokoje začaly 7. října 2023, kdy militanti Hamásu zaútočili na Izrael, zabili 1 200 lidí a zajali 250 rukojmí.“ Není náhoda, že tato věta (nebo něco velmi podobného) se objevuje téměř v každém americkém tištěném článku.

Všichni musíme souhlasit, že to, co se stalo 7. října, bylo pro Izraelce traumatizující. Bylo šokující, že byla porušena jejich bezpečnost a že Hamás a další, kteří se k útokům připojili, spáchali hrozná zvěrstva. Ale historie nezačala ani neskončila 7. října.

Vzpomeňme si, že jen několik týdnů před útokem Hamásu tehdejší poradce pro národní bezpečnost amerického prezidenta Joea Bidena poznamenal, že Blízký východ je nejklidnější za poslední roky. Toto prohlášení ignorovalo palestinskou realitu a jasně ukázalo, jak zaujatým pohledem se na region dívá. Ignoroval pokračující ekonomické dušení Gazy ze strany Izraele (které způsobilo, že Palestinci byli stále více závislí na Izraeli nebo Hamásu, pokud šlo o jejich živobytí) a rostoucí hrozbu násilí ze strany osadníků, rozšiřování osad a zabavování půdy na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě.

Několik týdnů po 7. říjnu jsem se setkal se stejnou osobou a vyslechl si, jak popisuje bolest a strach Izraelců a jak 7. říjen vyvolal traumata z jejich historie. Řekl jsem mu, že zcela chápu a souhlasím s tím, že Hamás byl za své činy oprávněně odsouzen. Varoval jsem ho však, aby nezapomínal na trauma Palestinců – jejich bolest a strach – a jejich historii vyvlastňování. Rozzlobil se a mé připomínky odbyl jako „co když“.

Jak týdny a měsíce ubíhaly, když jsem psal komentáře o rostoucím počtu palestinských civilních obětí, bombardování nemocnic, odepírání vody, jídla, léků a elektřiny, úmyslném zničení více než 70% budov v Gaze a opakovaném nuceném vyhnání rodin, dostával jsem vždy stejné odpovědi: „Hamás to začal“, „A co rukojmí?“ nebo ještě horší. Jinými slovy, jediné, na čem záleželo, byly životy Izraelců. A izraelská verze se stala jedinou přijatelnou. Jinými slovy, od začátku příběhu 7. října bylo vše, co následovalo, ospravedlnitelnou reakcí.

Schopnost Izraelců kontrolovat narativ dlouhodobě charakterizuje tento konflikt. Říkali: „Balfourova deklarace dala Izraeli zákonné právo na Palestinu“; nebo „V roce 1948 byl malý Izrael napaden všemi okolními arabskými armádami“; nebo „V roce 1967 se Izrael pouze bránil“. Všechny tyto Izraelci definované „výchozí body“ jsou fikce, které ignorují vše, co k nim vedlo, a příběhy, které vyprávějí, jsou viděny pouze skrze zaujaté brýle těch, kteří je vnucují.

Tento problém falešných narativů založených na zaujatých dějinách není problémem pouze Izraele nebo USA. Je bohužel až příliš běžný, zejména v konfliktních situacích. Když se ti, kteří se snaží pomoci vyřešit konflikt, stanou zajatci definic a perspektivy jedné strany, je to recept na pokračující napětí, a nakonec i katastrofu.

Mírové urovnání vyžaduje snahu povznést se nad falešné narativy, sobecké výchozí body a zaujaté vnímání jedné nebo druhé strany. To není „co kdyžismus“ – to je vedení. A toho se v USA velmi nedostává.

 

Celý text v angličtině ZDE

 

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
222

Diskuse

Obsah vydání | 7. 8. 2025