Potíže "kapitalismu pozornosti" jsou nové, ale lék prastarý
2. 4. 2025
Pozor, prosím! Ztrácíme svobodu ovládat vlastní mysl. A vzdělávání musí být restrukturalizováno, aby se s touto výzvou vypořádalo, píše J. Walter Sterling.
Na Facebooku kdejaký „vrah o morálce káže“. Jak je možné, že úspěšně?
7. 8. 2025 / Bohumil Kartous
čas čtení
15 minut
„Na rohu ulice vrah o morálce káže,“ smutně poznamenává v textu písně Veličenstvo Kat Karel Kryl (1969). Píseň reaguje na brutální vojenské potlačení Pražského jara a ochotu normalizačních komunistů podrobit zemi tvrdé sovětské diktatuře. V době normalizace a rané demokracie 90. let byl Karel Kryl poměrně jednoznačným hodnotovým kompasem pro mnoho z těch, kteří vnímali zrůdnost totality a charakteristiky těch, kteří se rozhodli totalitě sloužit. Kryl dokázal ve svých písních dobu totality, nesvobody a útlaku, její podstatu a její aktéry dobře vystihnout.
Za více než 30 let od smrti Karla Kryla se ale mnoho změnilo. Důkazem může být samotný Karel Kryl, který se postupně, přes prznění vlastní tvorby ze strany někdejšího skinheadského pomatence Daniela Landy (Landa několik Krylových písní „adaptoval“ ke zvýšení vlastní popularity) až po zneužití ze strany různých společenských parazitů, jako je například Jindřich Rajchl, stal prázdnou schránkou, do které v podstatě každý, kdo nese jakýkoliv protest, ať už skutečný, nebo jen předstíraný a vykalkulovaný, vkládá své vlastní „poselství“. Bránit sám se nemůže a protesty pozůstalých se v digitální džungli ztratí a rychle zapadnou.
Kryl je viditelný, ale zdaleka ne výjimečný případ relativizace hodnot. Rozvrat základních etických a intelektuálních měřítek je jedním z nejviditelnějších dopadů proměny informačního prostoru na společenskou diskusi. Zejména v podobě sociálních sítí a jejich efektivní okupace veřejné diskuse.
Od přelomu tisíciletí dochází vlivem rozvoje internetu k transformaci nejprve mediálního, dnes již mnohem více multi-informačního prostředí, v němž původní gate-keepers a agenda-setters (ti, kdo určují, jaké informace a v jaké podobě se objeví v médiích) ztrácejí svůj vliv a kontrolu nad šířením informací a jejich „primingem“ (upřednostňováním).
Původně poměrně demokratizační proces, který umožňoval nereprezentovaným nebo málo reprezentovaným postojům proniknout do informačního prostoru, zdegeneroval v prostředí sociálních sítí pod vlivem algoritmů, které vytvářejí tzv. komory ozvěn (echo chambers), tedy dlouhodobě přetrvávající situace, v nichž se účastník prostřednictvím algoritmu obklopuje převážně dalšími uživateli sociálních sítí, kteří sdílejí jeho postoje a názory. Toho zneužívají řízené manipulace, které dokáží pracovat s nespokojeností, naivitou a principy sociálně podmíněného formování reality.
Jak jsou algoritmy sociálních sítí snadno manipulovatelné ukazuje právě příklad českého populisty a dezinformátora Rajchla a statistik z jeho účtu na sociální síti Facebook. Tyto statistiky indikují zcela nereálný počet interakcí, které se pod Rajchlovými příspěvky kumulují a tím pádem zvyšují jejich organický dosah k ostatním (skutečným) uživatelům. Jde o manipulaci prostřednictvím zaplacených služeb, které na bázi lidského „klikání“ nebo na bázi speciálně přizpůsobeného software uměle interagují pod příspěvky toho, kdo si takovou službu zaplatí, čímž masivně zvyšují jeho viditelnost a nadreprezentují ho v obsahu příspěvků, které se zobrazují reálným uživatelům sociální sítě (v tomto případě Facebooku).
Běžný uživatel Facebooku si toho nevšimne, naopak je utvrzován množstvím lajků a sdílení v tom, že jde o atraktivní obsah, který se líbí mnoha dalším uživatelům. Vůbec většinou netuší, že jde o uměle naklikané nebo boticky vytvořené interakce.
V takových podmínkách je pak možné dosahovat cílů, o kterých se dřívějším generacím propagandy a dezinformací ani nesnilo. V době, kdy byl tok informací ovlivněn gate-keepingem a agenda-settingem médií (tisk, rozhlas, televize) nebylo možné jednoduše rozmělnit společenskou diskusi do stavu postojové a hodnotové relativizace, ani takovou diskusi polarizovat a radikalizovat. V době sociálních sítí to naopak možné je. Je možné dosáhnout stavu, kdy je třeba Rusko, prokazatelně kriminální státní struktura ohrožující své okolí a udržující vlastní obyvatele propagandou a útlakem v pozici pasivní podřízenosti, vnímáno částí demokratické společnosti jako hodnotově srovnatelné s demokratickým Západem. Nebo lze, v ještě větším množství případů, dosáhnout stavu, v němž je smazán jakýkoliv rozdíl mezi Ruskem a Západem, přičemž obě entity jsou považovány za rovnocenně nedůvěryhodné (podobných příkladů existuje celá řada).
Jedním z důležitých oken příležitostí, které se v této hodnotové difuzi (rozptylu hodnotové orientace) doširoka otevírají, je rehabilitace lidí, kteří by se za jiných okolností těžko mohli stát morálně přijatelnými. Protože dezinformační a populistická scéna potřebuje lidské „kádry“, jakýkoliv morálně deklasovaný jedinec je potenciálním kandidátem politické kariéry, nebo nějaké podpůrné pozice v informační struktuře.
Takovým případem je i Ota Klempíř, který se prezentuje jako „básník a rapper“, což odvozuje ze svého působení v funkové kapele J.A.R.
Ota Klempíř v 80. letech 20. století aktivně spolupracoval s StB a zjevně ochotně udával kamarády a známé z undergroundového prostředí. Nepopírá to, svazek je dostupný a ze záznamů vyplývá, že během spolupráce byl agilní a nechal si za to zaplatit. Tento člověk se - nějak - živí politickým marketingem a nechal se najmout krajně populistickým, prokremelským uskupením Motoristé sobě, vedeným tajemníkem Institut Václava Klause Petrem Macinkou. Ve svých mediálních vystoupeních měl Klempíř tuto stranu podporovat (což dělal minimálně ve vystoupení na nízkoprofilové zpravodajské TV stanici Prima News, která ho z neznámých důvodů zvala jako “politického komentátora”).
Prokremelská strana Václava Klause nedávno oznámila, že Ota Klempíř bude lídrem její kandidátky v Plzeňském kraji. Po tomto oznámení bylo Klempířovo účinkování v kapele J.A.R. ukončeno, její členové s ním nadále nechtějí koncertovat. Členové kapely byli zjevně ochotni omluvit selhání způsobené tlakem StB, ne svobodné rozhodnutí spolčit se s parazitním politickým uskupením, které kopíruje dezinformační teze a jehož dosavadní jediní političtí zástupci v Evropském parlamentu pravidelně hlasují ve prospěch ruských zájmů.
Klempíř se rozhodl, jakkoliv si musí být vědom svého dalšího selhání, že se bude divit, jakou „morální křivdu“ utrpěl. Má k tomu nepochybně vzory, jako je jiný spolupracovník StB Jaromír Nohavica. Cesta morální „očisty“ prostřednictvím fanouškovské báze souznějící s určitou politickou orientací už byla v minulosti narýsována: Nohavica se rozhodl podporovat v minulosti krajně populistické politické uskupení SPD, případně další prokremelskou političku, senátorku Zwyrtek Hamplovou. Klempíř rovnou za programově velmi podobnou stranu přímo kandiduje. Může si být tím pádem jist, že politický spolek založený kolem Institutu Václava Klause bude ve vlastním zájmu činit vše pro to, aby pozici „morální oběti“ maximálně vytěžil (už se tak děje).
Některé projevy celkového rozpadu hodnotových hranic jdou daleko za hranice pochopitelné absurdity: spolek s prokazatelně prokremelským politickým chováním, jehož ideovým „vůdcem“ je Klaus, který otevřeně vyviňuje Moskvu z vyvolání agrese proti Ukrajině a snaží se vinu přenést na Západ, se odvolává na „brutalitu v Moskvě vycvičených estébáků“, kteří měli údajně Klempíře zlomit vydíráním a vyhrožováním. Jak je možné, že se součást Rusku loajálního, morálně deklasovaného prostředí zároveň stěžuje na "moskevskou brutalitu"? Jedině tak, že v prostředí hodnotové (i faktické) relativizace sociálních sítí, v rozptylu hodnotových ukazatelů, je možné pro určitou část společnosti tvrdit orwellovské „mír je válka“ (případně vice versa).
Klempířův svazek navíc o brutalitě a nátlaku nevypovídá, právě naopak hodnotí vztahy mezi příslušníky StB a Klempířem jako vstřícné a Klempíře samotného jako ochotného a spolehlivého udavače.
Mohli bychom oprávněně zpochybňovat záznamy komunistické tajné policie, kdyby nebylo dalších svědectví ze stejné doby a stejné pozice. Hudebník Petr Fiala, frontman kapely Mňága a Žďorp, na svém profilu na sociální síti publikoval vlastní svědectví z výslechů StB v roce 1984 a 1985 (přesně tytéž roky, v nichž klempíř s StB spolupracoval). Na rozdíl od Klempíře se Fiala ke spolupráci na udávání kolegů a kamarádů neupsal. Zároveň - cituje přímo ze spisu - uvádí, že při výsleších projevil svůj otevřený odpor ke spolupráci i k samotné StB. Dobrovolně pak odešel z vysoké školy, kde studoval, nicméně sám uvádí, že svobodná rozhodnutí byla možná i v roce 1984. A je nutno dodat, že Klempířova volba spolupracovat s prokremelským politickým odpadem v roce 2025 je pouze a jen svobodným rozhodnutím, které není nikým vynuceno a za které nese odpovědnost výhradně on sám.
Kde se vzala potřeba relativizovat hodnotové postoje? Relativizace čehokoliv, kterou Motoristé předvádějí, je běžným instrumentáriem kremelské propagandy a od ní se odvíjejících praktik dezinformační scény. V této disciplíně je možné - situačně - zmiňovat „moskevské brutální praktiky“ ze sovětských dob a zároveň aktivně podporovat moskevské zájmy současnosti, byť se současný režim v Rusku stále více přibližuje stalinistické formě diktatury. České populistické a dezinformační scéně jde nikoliv o to prosazovat za každou cenu zájmy Ruska, nýbrž udržovat hodnotovou difuzi (relativizaci postojů) v takovém stavu, aby kdokoliv, třeba i estébácký udavač ochotný spolupracovat s prokremelsky orientovanou politickou entitou, byl přijatelným kandidátem. On sám pak, pokud uspěje, rád naplní roli užitečného idiota.
Samotná zmínka o „moskevské škole brutality“ může být následně ze strany prokremelských politických hnutí, jako jsou Motoristé, vykládána tak, že přece existuje rozdíl mezi tehdejším Sovětským svazem a dnešním Ruskem, stejně jako dnešní Západ už není to, co býval. Ideologický „otec zakladatel“ v této pozici už dávno vězí, doloženo minimálně od roku 2014. Viníkem je Západ a Ukrajina je umělý stát, to jsou tvrzení ruské propagandy, která pronáší někdejší český prezident a dnes ideový vůdce Motoristů Václav Klaus.
Klempíř se také může spolehnout na to, že se mezi dalšími morálně či intelektuálně „těžce raněnými“ lidmi najde zastání. Nejde o nějakou ideovou přízeň, natož osobní. Jde o to ukázat, jak údajní „lepšolidé“, dříve „pražská kavárna“, nespravedlivě zacházejí s lidmi jiných názorů a postojů, ačkoliv oni jsou přece také součástí demokratického spektra. Fakt, že ochotně slouží nedemokratickým zájmům, samozřejmě taktně zamlčí, naopak se budou sami prezentovat jako reprezentanti skutečné demokracie.
A tak se mezi kazateli morální pravdy v prostředí hodnotové difuze sociálních sítí okamžitě vyskytne nevzdělaný digitální kverulant s nulovou kvalifikací, nebo otevřeně prokremelská politička domáhající se lidskoprávních standardů.
Tím prvním je Daniel Vávra, profesně „vývojář videoher“, jehož doložitelné vzdělání končí střední odbornou školou na zlomu komunistické totality. Jako vědecky zcela nevzdělaný člověk se často snaží na sociálních sítích polemizovat s vědeckými závěry, neomylně z pozice toho, kdo „ví lépe“. Naposledy Vávra „vyškolil“ vědeckého klimatologa, profesora Hrušku, ve věci změn klimatu, ačkoliv svá „data“ zasadil do zcela nesmyslné časové řady (pravděpodobně v kombinaci nedostatku vzdělání a potřeby manipulovat autoritou - grafem - ve prospěch svého pomateného postoje). Daniel Vávra je příznakem sociálních sítí a skutečnosti, že konglomerát méně vzdělaných lidí a falešných účtů na sociálních sítích vytváří zdánlivě dostatečně silný pouvoir k jakémukoliv ryze odbornému úsudku v jakémkoliv oboru vědeckého bádání. A právě Daniel Vávra je jedním z těch, kteří „požehnali“ udavači - Motoristovi Klempířovi, jelikož skrze svou vlastní veřejnou zpochybnitelnost inklinují k potřebě zastání dalších lidí, kteří následně mohou vytvořit loajální koalici vzájemně se podporujících příznivců.
Stejně tak učinila senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, archetypální politický parazit, který se neštítí prostřednictvím Ruskem placených propgandistických kanálů ochotně spolupracovat s kleptokratickým syndikátem Ruské federace, vraždícím v Ukrajině, a zároveň dokáže jakýmsi nepochopitelně zvráceným způsobem povyšovat vlastní ubohost na ctnost (jako třeba když na setkání české dezinformační a populistické scény neváhá prezentovat sebe sama jako “bojovnici za mír”) . Senátorka Zwyrtek Hamplová se také zastala dotčené „cti“ pana Klempíře a neváhala přirovnat jeho vyhození z kapely J.A.R. kvůli kandidatuře za prokremelskou partaj za „útok na základní lidská práva“. Připomeňme, že senátorka Zwyrtek Hamplová má formálně právnické vzdělání a je si tedy dobře vědoma, že šíří bludy. Ostatně na tom je postavena celá její politická kariéra, připomeňme jen její podíl na šíření nenávistného obsahu vůči Ukrajině (sdílela dezinformaci o šíření tuberkulózy ukrajinskými vojáky na Olomoucku) nebo metodou „dog whistle“ (zdánlivě nekonkrétní, ale pro určitou komunitu jednoznačný signál) spojovala úmrtí senátora Krause s očkováním (připomeňme, že Zwyrtek Hamplová čerpá část popularity z českého antivaxerského prostředí).
Je určitě řada dalších morálních kazatelů, kteří budou prostřednictvím snah o rehabilitaci udavače - Motoristy Klempíře přispívat k rehabilitaci sebe sama. Budou se s vysokou pravděpodobností rekrutovat z periferních politických a sociálních pozic a budou mít potřebu obviňovat ty, kteří hledí na Klempíře s despektem, z „bolševismu“ nebo je budou označovat za „lepšolidi“. Jsou to osvědčené figury, jak nejprve relativizovat oprávněný morální postoj a následně předložit Klempíře (rozuměj sebe sama) jako morálně přijatelný případ. A díky manipulaci „normalizujících“ algoritmů sociálních sítí to v současné kondici může dosáhnout kýženého statusu „pravdy“. Jako když Krylův vrah na rohu normalizační ulice o morálce kázal.
271
Diskuse