
Maják Dana Přibáně pro Čechy
5. 8. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
12 minut
Dan
Přibáň, nepravděpodobný morální komentátor – známý spíše tím, že
rachotícím žlutým trabantem projel pouště a stepi – bije na poplach.
Jeho upřímný a výstižný tweet se dostal do Britských listů. V krátkém,
ostrém eseji obviňuje české elity, že se staly „oběťmi lží a
dezinformací“, vedenými nikoli demagogy z okrajů společnosti, ale
samotnými politiky, novináři a kulturními postavami, kteří se přitom
hlásí k obraně pravdy a lidských práv.
Přibáň je nejznámější díky svým
cestám trabantem. Pro mě osobně je to brilantní novinář, kterého jsem
potkal, když jsem se stal generálním ředitelem společnosti Mladá fronta,
a.s., kde Dan šéfoval časopisu Věda a technika mládeži. Měl oranžové
auto a výjimečnou osobnost, byl pragmatický a přímý, disponoval
obrovským rozhledem, který sahal od vědy až po samotný život. Je to
opravdový renesanční člověk.
Praha už dlouho zápasí
se svým vlastním obrazem – jako majáku lidských práv, vykovaného v ohni
útlaku. Morální kompas Václava Havla stále visí nad Vltavou jako
kadidlový dým ve staré katedrále. A přesto dnes, kdy v Sydney a
Melbourne pochodují desetitisíce lidí proti pokračujícím hrůzám v Gaze,
drtivě velká část české veřejnosti zůstává zvláštně ztichlá, dokonce
defenzivní.
Ještě horší je, že z mých přátel, z
nichž většina jsou umělci, filmaři, novináři, homosexuálové – tedy
lidé, od nichž bych očekával empatii a respekt k lidským právům a
spravedlnosti – pouze dva kritizují genocidu, která se odehrává v Gaze.
Jedná se o zvláštní český fenomén, protože všichni moji přátelé z jiných
zemí považují zabíjení dětí Izraelci za nepřijatelné a vidí to, co je
zřejmé: že izraelská výmluva, že se mezi oběťmi skrývali teroristé z
Hamásu, je čistá lež. Děti zabité odstřelovači a s kulkami v hlavě jsou jasným důkazem, že izraelští vojáci zabíjejí všechny Palestince. A
to má svůj název, který nelze popřít, bez ohledu na to, jak moc se o tom
tito Češi bez svědomí dohadují.
I Britské
listy zaznamenaly prudký pokles čtenářů díky této odporné veřejné slepé
podpoře Izraele ze strany Čechů. Jan Čulík by, kdyby byla novinářská
scéna v českých zemích slušná a profesionální, letos získal všechny
možné novinářské ceny. Raději ztratil čtenáře, než aby ohrozil svou
morálku. Čulík raději zaplatil cenu, ale neprodal své svědomí a
slušnost. Britské listy mohou být prozatím marginalizovány, ale zůstanou
v historii jako osamělý hlas skutečné pravdy a etiky, zatímco téměř
všechna ostatní místní média skončí v propadlišti dějin.
V sázce zde není jen vzdálené utrpení v Gaze. Jak Přibáň zdůrazňuje, jde o něco hluboce českého: o otázku morální vize, zkoušku toho, zda sen po roce 1989 o humánní, práv a důstojnosti dbalé společnosti přežil do tohoto neklidného století. Místo toho vidí národ „unesený směrem k fanatismu“, kde je soucit udělován selektivně – „někdy, někde a někomu“ – a ticho zaplňuje prostor, který zanechala zastrašená inteligence.
Debata o Gaze tedy není jen otázkou zahraniční politiky nebo blízkovýchodní geopolitiky. Je to zrcadlo nastavené české společnosti. A to, co odráží – má-li Přibáň pravdu – je znepokojivý odklon od principů, které kdysi inspirovaly pokojnou revoluci. Připomínka, že boj za pravdu a spravedlnost nikdy nekončí, ani v zemi, která kdysi ukázala světu jeho sílu.
V sázce zde není jen vzdálené utrpení v Gaze. Jak Přibáň zdůrazňuje, jde o něco hluboce českého: o otázku morální vize, zkoušku toho, zda sen po roce 1989 o humánní, práv a důstojnosti dbalé společnosti přežil do tohoto neklidného století. Místo toho vidí národ „unesený směrem k fanatismu“, kde je soucit udělován selektivně – „někdy, někde a někomu“ – a ticho zaplňuje prostor, který zanechala zastrašená inteligence.
Debata o Gaze tedy není jen otázkou zahraniční politiky nebo blízkovýchodní geopolitiky. Je to zrcadlo nastavené české společnosti. A to, co odráží – má-li Přibáň pravdu – je znepokojivý odklon od principů, které kdysi inspirovaly pokojnou revoluci. Připomínka, že boj za pravdu a spravedlnost nikdy nekončí, ani v zemi, která kdysi ukázala světu jeho sílu.
Přibáň se v české veřejné debatě o Gaze
nezaměřil pouze na kritiku elit za to, co neříkají. Implicitně nás
vybízí, abychom se podívali hlouběji – do historie palestinského odporu,
izraelské okupace a systematického popírání palestinské státnosti.
Žijeme
ve světě, kde pravda není jen pohřbena, ale také hacknuta. Algoritmy
sociálních médií, státní propaganda a dokonce i dobře míněný aktivismus
gamifikují narativy. Izrael se stal mistrem v tom, jak každou kritiku
vykreslit jako existenční hrozbu, zatímco některé palestinské frakce mu
poskytují důkazy v podobě raketových útoků. V této mlze se morální
kompasy všude začínají točit.
Palestinské
politické násilí předchází moderní terorismus. V době britského mandátu
(1917–1947) se Arabové již zapojovali do pravidelných nepokojů a
partyzánských útoků – činů, které vznikly z obav z masové židovské
imigrace a strachu ze ztráty území.
Po
šestidenní válce v roce 1967 izraelské úspěšné dobytí Západního břehu,
Gazy a východního Jeruzaléma zásadně změnilo situaci. Palestinci, kteří
čelili vojenské okupaci, se stále častěji uchylovali k přeshraničním
partyzánským akcím a únosům. Ty eskalovaly během druhé intifády
(2000–2005) do sebevražedných bombových útoků, které prováděl Hamás,
Islámský džihád a další radikální frakce odhodlané narušit mírové úsilí.
Mezi lety 1994 a 2005 tyto útoky zabily stovky civilistů a výrazně přitvrdily izraelské veřejné mínění.
Teroristické
taktiky však nevznikly pouze ze zloby, ale z dlouhodobého bezdomovectví a
hlubokého zbavení práva na sebeurčení. PLO se zřekla násilí až v roce
1993 v rámci dohod z Osla – dohody, kterou Palestinci podepsali výměnou
za uznání Izraele a krok směrem k vytvoření vlastního státu, včetně
formálního slibu uznat právo Izraele na existenci.
Od
první rezoluce Rady bezpečnosti OSN (rezoluce č. 242 z roku 1967) až po
rezoluci č. 2334 z roku 2016 mezinárodní společenství opakovaně
odsuzovalo izraelskou okupaci a osadnickou činnost jako protiprávní
podle mezinárodního práva. Rezoluce č. 446 přijatá v roce 1979
prohlásila, že izraelské osady nemají „žádnou právní platnost“ a brání
mírovým snahám – tento postoj byl potvrzen i pozdějšími rezoluci OSN.
Podle
zprávy Úřadu OSN pro lidská práva za období od konce roku 2023 do roku
2024 Izrael rozšiřuje osady rekordním tempem – jen ve východním
Jeruzalémě bylo naplánováno přes 20 000 bytových jednotek, bylo zničeno
přes 1 700 palestinských nemovitostí a vzniklo téměř 50 nových osad – to
vše přispívá k režimu segregace a represe.
Odborníci
OSN a zvláštní zpravodajové označují tuto politiku za faktickou anexi,
porušení Čtvrté ženevské úmluvy a válečný zločin podle Římského statutu.
Právo
Palestinců na sebeurčení je zakotveno v mezinárodním právu a opakovaně
uznáváno Organizací spojených národů. Mnozí vědci potvrzují, že
ozbrojený odpor, pokud již byly vyčerpány všechny nenásilné prostředky,
je legitimní reakcí na okupaci – za předpokladu, že je součástí uznaného
národně osvobozeneckého hnutí.
Trauma Izraele
je také skutečné: jedná se o národ, který vznikl z genocidy a je
pronásledován strachem z vyhlazení. Trauma se však spojilo s mocenskou
politikou a vytvořila to, co nazývám Machiavelli 2.0: vytváření
nezvratných „faktů na místě“ – osad, zdí, obchvatů – rychleji, než může
reagovat diplomacie. Mezinárodní právo a rezoluce OSN se stávají pouhým
šumem v pozadí; bezpečnost ospravedlňuje vše.
Oslo
Accords požadovaly, aby PLO uznala Izrael; Izrael však pokračoval v
rozšiřování osad, v demografických změnách, v demolici domů a v omezení pohybu
– navzdory stovkám rezolucí OSN požadujících zastavení těchto aktivit –
včetně opakovaných vet Spojených států, které chránily Izrael před
významnými důsledky.
Izrael udržuje fasádu
mírového procesu, i když ve skutečnosti konsoliduje fakta na místě
prostřednictvím rozšiřování osad a infrastruktury, která tříští palestinská území, čímž se vytvoření souvislého palestinského státu
stává stále více nemožným.
Zatímco západní
vlády vydávají symbolická uznání – Francie, Velká Británie a Kanada
směřují k uznání Palestiny – bez sankcí nebo hmatatelného tlaku na
Izrael za jeho porušování práv jsou taková gesta nedostatečná.
Palestinské
násilí – které obvykle někteří nazývají terorismem – nevzniklo z ničeho nic.
Již více než půl století jsou Palestinci vysídlováni, okupováni a
zbaveni své vlasti. Jejich čtvrti byly zničeny buldozery, jejich rodiny
byly nuceny odejít do uprchlických táborů. Izrael, který vznikl z
historického traumatu a existenční nejistoty, často upřednostňoval sílu
před smířením – ignoroval desítky rezolucí OSN, budoval osady, které
rozdělily Západní břeh na nesouvislé enklávy, a prosazoval každodenní
realitu kontrolních stanovišť, razií a demolice.
Hlubší tragédie není jen geopolitická. Je to pomalá korozivita ctností, které činí lid schopným míru: důvěra, empatie, pokora. Každé zboření domu nebo rozšíření osady učí Palestince i Izraelce, že soužití je nemožné. Každý sebevražedný atentát nebo odpálení rakety učí Izraelce, že Palestinci jsou nenapravitelně násilní. Cyklus se zhoršuje, cynismus se stává státní politikou a to, co je morálně zřejmé – že oba národy mají právo žít v bezpečí a důstojnosti – se ztrácí v mlze vzájemné nedůvěry.
Hlubší tragédie není jen geopolitická. Je to pomalá korozivita ctností, které činí lid schopným míru: důvěra, empatie, pokora. Každé zboření domu nebo rozšíření osady učí Palestince i Izraelce, že soužití je nemožné. Každý sebevražedný atentát nebo odpálení rakety učí Izraelce, že Palestinci jsou nenapravitelně násilní. Cyklus se zhoršuje, cynismus se stává státní politikou a to, co je morálně zřejmé – že oba národy mají právo žít v bezpečí a důstojnosti – se ztrácí v mlze vzájemné nedůvěry.
Současná
izraelská vláda se stala mistrem v mocenské politice ve jménu přežití.
Světu tvrdí, že chce mír, zatímco vytváří „skutečnosti na místě“,
které mír strukturálně znemožňují. Bezpečnost považuje za posvátnou
hodnotu, zatímco miliony lidí zbavuje základní bezpečnosti – svobody
pohybu, vlastnit půdu, budovat budoucnost. Každé odsouzení OSN odráží
odvoláním se na historii a existenční strach.
Ale
sám Machiavelli varoval: vůdci, kteří vládnou pouze strachem, nakonec
zničí svou vlastní legitimitu. Když moc dává právo, i morální přátelé
ztrácejí svou morální jasnost. To se děje právě teď – nejen v Izraeli,
nejen v Palestině, ale také v Praze, v Londýně, ve Washingtonu.
Charakter
národa se utváří v malých činech svědomí. Když v Austrálii demostruje sto tisíc lidí za práva Palestinců a Češi nad tím mávnou rukou, je to pro Čechy
poučení – že lidská práva jsou podmíněná, selektivní a vyjednatelná.
Postavíte
osadu tady, obchvat tam, obalíte to narativem o bezpečnosti a biblickém
osudu. Mezinárodní právo se stává pouhým šumem v pozadí. Čím déle to
trvá, tím více posouváte „Overtonovo okno“, takže trvalá okupace se jeví
jako normální, dokonce nevyhnutelná.
Ale tady
je paradox: tím, že se Izrael snaží učinit Západní břeh pro Palestince
neovladatelným, učinil jej neovladatelným i pro sebe. Je to jako snažit
se opravit děravou střechu tím, že zapálíte dům – sice to na chvíli
zabrání dešti, ale vy zůstanete bez domova.
Konflikt
neskončí, dokud Izraelci neuznají právo Palestinců na existenci a
Palestinci nenajdou vůdce, kteří budou schopni vést odpor bez teroru.
Stejně tak ale země jako Česká republika musí znovu objevit svůj morální
kompas. Nelze hájit svobodu v jedné části světa a omlouvat okupaci v
jiné, aniž by to narušilo vlastní demokratické přesvědčení.
Palestinský
terorismus nespadl z nebe. Má své kořeny – v vyvlastňování, v
desetiletích uprchlických táborů, v domech zbořených, aby uvolnily místo
pro osady, v nesplněných slibech o státnosti. Když se narodíte bez
státní příslušnosti, obklopeni plotem, ponižováni na kontrolních
stanovištích a vidíte, jak jsou bezohledně buldozerem srovnány s zemí
sady vašich prarodičů, vztek nakonec najde zbraň. Někdy je to kámen,
příliš často je to teror.
Nic z toho neomlouvá útoky na civilisty. Vysvětluje to však, proč se násilí stalo palestinským megafonem ve světě, který jinak neposlouchal.
Nic z toho neomlouvá útoky na civilisty. Vysvětluje to však, proč se násilí stalo palestinským megafonem ve světě, který jinak neposlouchal.
A
příliš mnoho Čechů je k tomu slepých a raději podporují dětinskou
teorii, že „oni to začali“ (útoky ze 7. října), zatímco pravda sahá
mnohem dále do minulosti.
585
Diskuse