Mezinárodní izolace Izraele je bolestivá. Ale je také nezbytná

6. 8. 2025

čas čtení 5 minut
 
Ačkoli je volání po okamžitých sankcích proti vlastní zemi mimořádné, musí se stát klíčovou součástí izraelského odporu zevnitř proti rasistické a protidemokratické vládě. Ne proto, že už nemáme co ztratit, ale proto, že stále máme co ztratit,
 píše David Issacharoff

Pro Izraelce je mezinárodní delegitimizace také osobní záležitostí. Telavivský umělec a protiválečný aktivista Addam Yekutieli napsal o tichém či otevřeném bojkotu Izraelců ve všech oblastech: „Z pouhého párijského státu jsme se stali párijskými jednotlivci.“ Když jsem během cest po Evropě zmínil, že pocházím z Izraele, nejčastější reakcí bylo „Ale?!“ a následovalo trapné ticho.

Hluboký stud za svou vlast je vzácný zážitek. Ačkoli pocit izolace je něco, co většina Izraelců zná od 7. října, zdá se, že jen málokdo cítí dostatečnou vinu za to, že nese břemeno toho, co se v reakci na masakr Hamásu stalo genocidou Palestinců. 

 
Izraelská vláda však musí být zastavena a je nutné na ni vyvinout tlak. Musí být donucena přijmout poválečnou realitu, v níž budou Palestinci suverénní. Musí se smířit s samotnou existencí Palestinců, kterou se snažila podkopávat nenápadně v klidnějších dobách a dělá to otevřeně a brutálně v době války. Ale především musí Izrael co nejdříve dosáhnout poválečné fáze, zastavit každodenní zabíjení desítek Palestinců a přivést domů rukojmí, kteří jsou stále drženi v Gaze a čekají na smrt.

Do té doby by západní země měly vedle slibu uznání palestinského státu uvalit na izraelskou vládu, která se zavázala pokračovat ve válečných zločinech, embargo na dodávky zbraní.

To je první a hlavní důvod pro sankce proti Izraeli: krajně pravicová koalice premiéra Benjamina Netanjahua nemá žádný plán na ukončení války a ani neskrývá své záměry, pokud jde o Gazu. Požadavky uvnitř vlády, aby izraelská armáda schválila plán na dobytí pásma Gazy, spolu s opakovanými výzvami k tomu, co se rovná etnické čistce, ukazují, že tlak v Jeruzalémě není dostatečně silný. Je tedy nutné zahájit diplomatickou „tsunami“ namířenou proti Izraeli.

Druhým důvodem pro tlak na Izrael je jeho bludná reakce na uznání palestinského státu. Předseda Knesetu Amir Ohana minulý týden v rasistickém projevu řekl, že uznání palestinského státu povede k vraždám Izraelců a židů a že „pokud si přejete to, čemu říkáte palestinský stát, zřiďte si ho v Londýně nebo Paříži, ve svých zemích, které se stále více podobají Blízkému východu“. Ohana se přidává k extrémně pravicové rétorice v Evropě a využívá muslimskou imigraci k tomu, aby evropský odpor proti válce v Gaze vykreslil jako „importovaný“ muslimský antisemitismus.

Ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir prohlásil, že lakonická výzva Německa k dvoustátnímu řešení a uznání Palestiny znamená, že 80 let po holokaustu „znovu začalo podporovat nacisty“.

A pak je tu třetí, anekdotický důvod, proč je třeba na Izrael vyvíjet mezinárodní tlak. V roce 2009, když Izrael bojoval s Hamásem v operaci Lité olovo, se v Jeruzalémě sešli premiéři Velké Británie, Španělska a Itálie, předseda Rady EU, německá kancléřka a francouzský prezident, aby vyjádřili podporu vládě premiéra Ehuda Olmerta.

Dnes je přítomnost šesti nejvýznamnějších evropských lídrů v Jeruzalémě naprosto nemyslitelná, přičemž Netanjahu nesmí ani vkročit do jejich hlavních měst kvůli zatykači vydanému Mezinárodním trestním soudem za válečné zločiny proti Palestincům (ačkoli německý kancléř Friedrich Merz prohlásil, že najde způsob, jak to obejít).

Olmert nebyl levicový politik a více než tři desetiletí strávil ve straně Likud. Pod jeho vedením měl Izrael také své mouchy, byl obviněn z možných válečných zločinů a použití nepřiměřené síly při operaci armády v Gaze. Olmert však usiloval o praktické řešení izraelského konfliktu s Palestinci a aktivně s nimi spolupracoval: „Moje vláda zařadila otázku jednání s Palestinci na první místo našeho programu vedle zájmu o bezpečnost Izraele.“ Rovněž poznamenal, že „naším záměrem není dobýt nebo ovládnout Gazu“.

Tento moment – a ten, ve kterém se nacházíme nyní – ukazuje, že postavení Izraele ve světě vždy záviselo na tom, jak zachází s Palestinci pod svou kontrolou.

Izrael musí být nyní státem vyvrhelů.

Pokud neuzná existenci Palestinců, nastal čas, aby svět podmínil své vztahy s Izraelem. Místo prohlubování šedesátileté okupace, která otrávila společnost, prohloubila nenávist mezi národy této země a přinesla neuvěřitelné utrpení, je třeba upřednostnit ochotu Izraele usilovat o politické řešení.

I když je izolace Izraele ve světě pro mnohé z nás osobní záležitostí, je nezbytná. Jedinou předvídatelnou budoucnost, kterou si v Izraeli dokážu představit, je budoucnost, v níž existuje palestinské sebeurčení a Palestinci mohou demokraticky žít jako sousedé a mezi Izraelci.

Ačkoli je výzva k urgentním sankcím proti vlastní zemi mimořádná, musí se stát klíčovou součástí izraelského odporu zevnitř proti rasistické a antidemokratické vládě. Ne proto, že už nemáme co ztratit, ale proto, že stále máme co ztratit.

David Issacharoff je redaktor a autor anglické verze deníku Haaretz. Studoval politologii a historii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a Humboldtově univerzitě v Berlíně. V roce 2024 byl hostujícím pracovníkem časopisu Der Spiegel v rámci programu International Journalists' Program (IJP).

0
Vytisknout
190

Diskuse

Obsah vydání | 6. 8. 2025