Šluknovsko: Prohnala se tudy média
19. 9. 2012
Zůstala spoušť. Je to smutný příběh regionu, kterému touha novinářů a reportérů po mediální senzaci zatloukla v nedávné době další hřebík do rakve. Šluknovský výběžek, od války opomíjené, chudé, zanedbávané pohraničí, se ocitl ve světle reflektorů -- jedna reportáž svou dramatičností překlonávala druhou, slova jako "mačeta", "útok", "kriminalita", "přepadení", "napětí", "nepřizpůsobiví" se skloňovala ve všech pádech a celý zbytek České republiky nyní s jistotou ví, že tam jde fakt o kejhák. Napadlo by snad nyní rozumného člověka udělat si na Šluknovsku takovou klidnou rodinnou dovolenou?, ptá se Olga Hubíková.
Šluknovsko bylo odjakživa vyhnanstvím, kam se lidem moc nechtělo, zejména skupině nazývané v minulém režimu "pracující inteligence" -- lékaři, učitelé, inženýři. Poskytovalo se dokonce tzv. pralesné -- příspěvek za odlehlost. Všude bylo daleko, skoro všichni měli hluboko do kapsy a nemělo smysl se za něčím hnát. Po revoluci začaly postupně krachovat místní fabriky a ze Šluknovska se stal region s vysokou nezaměstnaností, malými mzdami a mizernou životní perspektivou pro velkou část z těch, kteří chtějí nebo musí zůstat.
Vždycky jsem tomuto kraji prorokovala budoucnost v turismu. Léta jsem pořád opakovala a věřila, že je to oblast, která na své objevení teprve čeká. Doufala jsem, že když ne prosperitu, tak alespoň přežití turistický ruch Šluknovsku zajistit může. Chvíli to vypadalo, že se to snad podaří. Řada tamních měst se začala vylupovat z šedi oprýskaných fasád, některé památky, třeba zámek ve Šluknově a přilehlý park, se podařilo pěkně spravit, města i region připravily řadu materiálů k propagaci kraje, založily turistická informační centra a další opory turismu, poznenáhlu se objevovaly nové cukrárny či pěkné restaurace.
To, co jsem viděla letos, na vrcholu letní sezóny, kdy jsem s rodinou trávila v tomto kraji dovolenou, mne uvrhlo do smutku. Lidé očividně nepřijeli. Turismus skomíral. Bylo mi až do pláče, když mne v turistickém informačním centru v Rumburku, kam jsem se přišla poptat jen na drobnost, pracovnice oprašovala a zavalila informačními materiály a pozorností. V Domě Českého Švýcarska v Krásné Lípě jsme také byli sami. Chtěla jsem mapu, dostala jsem jich na výběr pět -- s podrobným výkladem. Místní jsou evidentně odhodláni se o svého Turistu starat. Kdyby přijel. Nepřijel. Zřejmě podlehl zavádějící mediální masáži. Asi setrvává v dojmu, že v Rumburku je beztak jen ten jeden problémový panelák za náměstím, který už z televize přeci dobře zná. Už nezjistí, že je tam mimo jiné také unikátní Loreta. Nepřijde na to, že syrová a melancholická krása Lužických hor klidně trumfne nádheru jižních Čech či malebnost Vysočiny. Neužije si překrásných scenérií skal Českého Švýcarska. Neobjeví kraj plný lesů, hradů, rozhleden i dobře značených turistických tras. Přemýšlím, jak dlouho ještě budou místní na svého Turistu čekat marně, protože ten je přesvědčen, že jakmile vystoupí z vlaku, setnou mu nepřizpůsobiví mačetou hlavu. Musí na tom něco být. Říkali to na Nově. Najde se sociálně zodpovědný žurnalista, který se pokusí tu křivdu trochu odčinit?
Diskuse