Poučí se Evropa z nové americké doktríny?
7. 12. 2025 / Jakub Roubíček
čas čtení
4 minuty
Odborná veřejnost připomíná
paralelu s tzv. Monroeovou doktrínou z 19. století. Původně měla
bránit evropskému zasahování na západní polokouli a vzniku
nových kolonií. Postupně však sloužila jako záminka pro
rozšíření amerických intervencí v Latinské Americe a Karibiku.
Nová strategie opět vnímá
západní polokouli jako primární sféru vlivu. Zahrnuje kontrolu
ekonomickou, vojenskou i kulturní a její další šíření.
Dokument se jeví pragmaticky vůči americkým národním zájmům,
neštítí se otevřeně kritizovat
dosavadní evropské směřování a nepřímo podporuje zdejší
národně konzervativní politiky.
Redefinice americké zahraniční
politiky
Dokument můžeme vnímat jako další
krok k vytvoření světového multipolárního rozložení sil.
Jsme svědky tezí o zabránění neustálého rozšiřování NATO
či kladení důrazu na větší odpovědnost evropských států za
vlastní obranu. Spojené státy mimo to zároveň požadují,
aby Evropa do roku 2027 převzala většinu konvenčních obranných
kapacit NATO. To vše naznačuje, že USA mohou do budoucna
uplatňovat svůj vliv výhradně ve vlastním mocenském bloku.
Probíhající dění kolem Venezuely
lze vnímat jako jakýsi předvoj.
Ambice stát se dalšími světovými
póly mají také Rusko a Čína. Ruská federace se dlouhodobě
snaží posílit svoji regionální sílu skrze ozbrojené konflikty
a alternativní mezinárodní organizace typu Společenství
nezávislých států či BRICS.
Čína směřuje svoji pozornost k ostrovu Tchaj-wan nebo ruské
Sibiři. Může se stát, že Trump začne s oběma státy
jednat jako „rovný s rovným“ z pozice jednoho světového
pólu. To by mu umožnilo vládnout dle imperiálního rčení
„rozděl a panuj“.
Zvláštní pozornost americká
strategie věnuje střední a východní Evropě. Ideálně by měly
fungovat jako společenství deklarovaných suverénních národních
států vedených populistickými konzervativci po
vzoru hnutí MAGA, a to na úkor dosavadního liberálního
směřování postupně oslabené Evropské unie.
Zaspí Evropa?
Otázkou zůstává, zda by tento
blok ve výsledku nepůsobil převážně jako americký vazal
prostřednictvím konzervativního soft power, obchodu a potřebných
amerických zbraní. Taková Skandinávie by pro USA jistě byla
důležitější například kvůli kontrole nových obchodních tras
v Arktidě. Zbytek Evropy by ale pravděpodobně hrál roli
snadněji ovlivnitelného a nesourodého nárazníku. Podobně dnes
působí Ukrajina ve vztahu mezi Západem a Ruskou federací.
Nelze již spoléhat na kapacity a
vůli USA. Evropa by proto měla usilovat o strategickou autonomii,
přičemž klíčový bude vlastní obranný průmysl. Zdejší státy
jsou dosud příliš
zranitelné vůči vnějším hrozbám kvůli chybějící
jednotě a pomalému zbrojení. Nejistota,
zda se konflikt nakonec rozšíří i k nám, může dále
zdržovat budování suverénní mezinárodní pozice.
Zároveň bude třeba sebevědomě
reagovat na samotný dokument americké bezpečnostní strategie,
další podobné výroky, kroky a požadavky. Trumpovi už totiž
nestačí příslib zvýšených výdajů na obranu, platby za
ukrajinské zbraně či okázalé
dary uspokojující jeho osobnost.
Spolupráci s USA se Evropa
nevyhne. Nesmí se však stát natolik jednostrannou, aby postupně
ztrácela schopnost plně rozhodovat o vlastních možnostech nebo
přišla o významného spojence, jakým Spojené státy stále jsou.
245
Diskuse