Trump, Monroeova doktrína a unavená Evropa
9. 12. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
8 minut
V
každém špatném vztahu přijde okamžik, kdy jeden z partnerů oznámí, že
„dává přednost sobě" a „nastavuje hranice". Zní to zrale, dokonce
terapeuticky. Ale ve skutečnosti ten partner říká: Odcházím a udělám z toho osobní
růst. To je v podstatě to, co se stalo, když Trumpova administrativa
zveřejnila svou národní bezpečnostní strategii. Zabalený do jazyka
„přeskupení" a „potvrzení amerických priorit" je tento dokument ve
skutečnosti dopis na rozloučenou mezinárodnímu řádu z roku 1945. A jako
většina proslovů na rozloučenou obviňuje druhou stranu ze všeho a zároveň
si blahopřeje ke své nově nalezené jasnosti.
Strategie
explicitně potvrzuje Monroeovu doktrínu — to zatuchlé prohlášení z 19.
století, že Latinská Amerika je americkým dvorkem — a zároveň vyhrožuje,
že odepře vnějším konkurentům schopnost umístit síly nebo kontrolovat
strategická aktiva na západní polokouli. Zároveň říká evropským a
asijským spojencům, aby se starali o svou vlastní obranu, čímž v
podstatě ukončuje model, kdy spojenci přenášeli své vojenské náklady na
Washington. USS Gerald Ford pluje směrem k Venezuele. Zmiňuje se
bombardování íránských jaderných zařízení. Masová migrace musí skončit.
Čína musí být vytlačena z latinskoamerických infrastrukturních projektů.
Nejvíc mě na tomto dokumentu zasahuje toto: není to vlastně strategie. Je to nálada. A ta nálada je zášť. Trump se dívá na Evropu a vidí slabost, politickou korektnost, nekonečné mluvení, zatímco válka na Ukrajině drtivě pokračuje. Nemá úplně nepravdu. Když říká serveru Politico.com, že evropští lídři „mluví, ale ničeho nedosahují, a válka prostě pokračuje", artikuluje něco, co mnoho lidí cítí — že Evropa se stala kontinentem vytříbené citlivosti a slábnoucích schopností, více zaujatým tím, říkat správné věci, než dělat ty těžké.
Ale tady je ta věc se záští: je hrozným základem pro velkou strategii. Zášť se dívá dozadu. Fixuje se na urážky a zklamání. Zaměňuje absenci vděčnosti za přítomnost zrady. A produkuje politiku, která je navržena méně k řešení problémů než k trestání lidí, kteří vás nedostatečně ocenili.
To se tady děje. Strategie slibuje posílit nasazení pobřežní stráže a námořnictva na strategických námořních trasách, zatímco cílí na drogové kartely, včetně uvedené možnosti použití smrtící síly, když je tradiční prosazování práva považováno za nedostatečné. Nejde o to, aby byla Latinská Amerika stabilnější nebo více prosperující. Jde o demonstraci, že Amerika stále dokáže tlačit lidi ve svém vlastním sousedství, i když nedokáže vyřešit Afghánistán nebo zabránit Číně postavit přístavy v Peru.
A když už mluvíme o Peru: strategie obsahuje tuto pozoruhodnou větu: „měli bychom vynaložit veškeré úsilí, abychom vytlačili zahraniční společnosti, které v regionu budují infrastrukturu". Zůstaňme u toho chvíli.
Latinská Amerika má infrastrukturní deficit vyžadující 250 miliard dolarů ročně k jeho překlenutí. Špatná infrastruktura znamená logistické náklady 14-18 % na exportní jednotku ve srovnání s 8 % v zemích OECD. To dělá region méně konkurenceschopným, udržuje chudobu a žene migrační toky, které Trump chce zastavit.
Čínské společnosti tento deficit zaplňují, staví přístavy, dálnice a železnice, protože — tady přichází ta nepříjemná část — americké stavební společnosti nemají zájem. Považují tyto projekty za příliš malé nebo neziskové. Když Kolumbie před několika lety chtěla dát kontrakt na metro v Bogotě americké firmě, zjistila, že žádné americké společnosti metra nestaví. Dali to čínské firmě.
Takže strategie je... blokovat rozvoj infrastruktury? Udržovat Latinskou Ameriku chudou a nefunkční jako způsob zadržování Číny? Je to jako odmítnout s někým chodit sám, ale zároveň zakázat komukoli jinému s ním chodit. Je to zahraniční politika zlomyslného spiknutí.
To odhaluje něco hlubšího: Amerika ztratila schopnost přemýšlet generativně o rozvoji. Dokáže přemýšlet jen v pojmech odepření — odepřít Číně přístup, odepřít migrantům vstup, odepřít spojencům zdroje. Celá strategie čte jako seznam věcí, které Amerika nedovolí ostatním dělat, téměř bez ničeho o tom, co skutečně postaví nebo vytvoří.
Historie
se neopakuje, ale rozvíjí témata s variacemi. Monroeova doktrína, když
se jí Theodore Roosevelt zmocnil,
ospravedlňovala okupace Haiti, Dominikánské republiky, Kuby, Nikaraguy.
Říkali tomu diplomacie dělových člunů. Plodila přesně ten druh zášti a
nestability, které měla zabránit.
Amerika prošla tímto cyklem už předtím — ve Vietnamu, kde teorie domina vedla k eskalaci; v Latinské Americe 80. let, kde podpora jakéhokoli antikomunistického diktátora vytvořila podmínky pro kartely a chaos; na Blízkém východě, kde jejich intervence metastázovaly právě ty problémy, které měly řešit.
Vzorec je vždy stejný: nafukování hrozby, morální kompromis racionalizovaný jako nutnost, taktické myšlení převlečené za strategii a absolutní jistota, že tentokrát to bude jiné.
Ale tady je to, co mě opravdu
straší: nejsme ani na začátku něčeho strašného. Jsme uprostřed něčeho,
co se buduje už léta — pomalého kolapsu institucionálních omezení moci,
normalizace autoritářské politiky, vyčerpání demokratické vůle. Tohle není
rok 1939. Je to rok 1935, možná 1936. Dost brzy na to, aby to nepůsobilo
jako krize. Dost pozdě na to, že mechanismy, které by mohly krizi
zabránit, už korodují.
Trumpův pohrdání evropskými lídry — jejich označování za slabé, politicky korektní, neschopné ukončit válku na Ukrajině — by byla čistá demagogie, kdyby Evropa nedokazovala, že má částečně pravdu.
Strategie obviňuje evropské vlády z blokování pokroku směrem k řešení na Ukrajině s nerealistickými očekáváními. To je útočné, ale není to úplně nespravedlivé. Evropa skutečně výmluvně mluvila o obraně liberálního řádu, zatímco jednala postupně, váhavě, vždy kontrolovala, co si myslí Washington jako první.
Evropa dávala přednost multilateralismu, zatímco cestovala zadarmo na amerických bezpečnostních zárukách. Hlásala hodnoty, zatímco váhala zaplatit cenu jejich obrany. A teď, když Amerika oznamuje, že opouští večírek, Evropa stojí a vypadá šokovaně, jako by tento výsledek nebyl předvídatelný už před lety.
Ale — a to je klíčové — Trumpova reakce na evropskou slabost není síla. Je to jiný druh slabosti. Je to slabost země, která si nedokáže představit žádnou roli kromě dominance nebo izolace, která zaměňuje cynismus za moudrost, která si plete schopnost ublížit se skutečnou mocí.
Takže co dělat? Trump musí být zadržen — ne prostřednictvím konfrontačního odporu, který živí jeho narativ, ale prostřednictvím něčeho těžšího: budování protikladných institucí, koalic, závazků.
To znamená, že Evropa konečně vyvine strategickou autonomii, o které diskutuje už desetiletí. Znamená to, že latinskoamerické národy odolají jak americkému přesahu, tak čínské závislosti prostřednictvím skutečné regionální integrace. Znamená to, že demokracie uznají, že obrana liberálního řádu vyžaduje více než rétoriku a dokumenty think-tanků.
Nečelíme zlu v
gotickém smyslu — žádné konečné řešení, žádné gulagy. Čelíme něčemu
současně banálnějšímu a zákeřnějšímu: normalizaci nacionalistické
válečnosti, erozi mezinárodního práva, vykuchání aliancí, transformaci
transatlantického partnerství v ochranu korupce a podvádění.
Takhle řády umírají — ne apokalyptickým dramatem, ale vyčerpáním, cynismem a triumfem malomyslného myšlení nad schopností představit si sdílené budoucnosti.
Problém není v tom, že nevíme, co se děje. Problém je v tom, že to sledujeme s odpoutanou fascinací lidí, kteří se přesvědčili, že jsou jen pozorovatelé, ne účastníci. Jako by historie byla něco, co se stalo jiným lidem, v jiných časech, a nikdy by se to nemohlo stát nám.
Může se toi stát nám. Je to naše historie. A hodiny tikají.
280
Diskuse