Povolební ozvěny

26. 11. 2012 / Jiří Baťa

Dnes, nedlouho po volbách vidíme, že jeho skrytému přání ze strany voličů nebylo ani zdaleka přáno. Naopak, výsledky jsou pro ODS (stejně tak pro TOP09, o LIDEM ani nemluvě), nejen zklamáním, ale přímo pohromou. Vítězství ODS pouze v jednom kraji díky mimořádné popularitě Nečasem za podivných okolností odvolaného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, je velmi slabá náplast. Je to prohra na celé čáře.

Co horšího, s čím zřejmě premiér a předseda ODS nepočítal, je skutečnost, že ve dvou krajích dokonce vyhráli kandidáti KSČM. "Oni", to je ODS ztratila, "oni", to je KSČM posílila a to je pro ODS a P. Nečase samotného velmi těžko stravitelné. Jenže zapomněli, že: "Kdo seje vítr, sklízí bouři".

Jestliže se P. Nečas neskromně domníval, že krajské volby nebudou mít vliv na politiku státu, potažmo na politiku pravicové vlády, pak se velmi, ale opravdu velmi mýlil. Jenže nejde jen o omyl, jde i o důsledky, které z toho pro pravici vyplývají. Důsledky, se kterými se samozřejmě vláda a pravicoví politici (jako vždy) nějak vyrovnají, bohužel to zase bude v bezohledném přístupu k problémům, kterých má společnost víc než dost.

V praxi to znamená, že politická činnost vlády se bude více zaměřovat na posílení pozic a svého vlivu s cílem své záchrany a důslednější uplatňování pravicové politiky s negativním dopadem na občany ČR.

Bude to jistá forma pomsty za to, že je voliči odkázali do patřičných míst díky své anti občanské politice, pomsty za to, že voliči dopomohli k výraznému úspěchu komunistů.

Nepochybuji, že řada analýz, které předáci ODS avizovali, se budou zabývat všemi možnými důvody a příčinami jejich porážky, ale troufám si tvrdit, že se ani v jedné analýze neobjeví fakt sebereflexe a konstatování (přiznání), že vším je vinna sama ODS a její politika tedy, že si za vše mohou sami. Stejně tak si nepřiznají, že svou arogantní, antisociální, zkorumpovanou politikou nevědomky naháněli voliče k urnám s kandidátkami pro KSČM.

Že nemá koaliční vláda svou existenci jistou, není třeba zdůrazňovat. Kroky k záchraně jsou však natolik nestandardní, nedemokratické a pokud ne v rozporu se zákony (ty jsou samy o sobě v řadě případů velmi pochybné) pak zcela jistě v rozporu s dobrými politickými mravy!

Otázka ovšem je, zda s ohledem na omámení penězi a mocí vůbec vědí, co jsou dobré mravy, morálka, etika a čest. Vzhledem ke zkušenostem, jak ctí a respektují své poslanecké sliby, jak a jaké tvoří zákony, jak je prosazují, uplatňují a potažmo respektují (již tak dost špatné a pro občany nevýhodné) zákony, lze zcela oprávněně o jejich morálce pochybovat.

Zvláště pak to platí o samotném premiérovi Nečasovi, který si z lidí nejen mnohdy dělá dobrý den, ale jeho samolibost, nekritičnost, arogance a až trestuhodný přístup k problémům společnosti a občanů, si zaslouží jen kritiku, jinými slovy, jako politik a premiér propadá.

Co je však nejhorší, že si pan Nečas žádnou hlavu nedělá. Jeho boj s nešvary doby, především však s korupcí je totiž natolik (ne)věrohodný, jako že není (ne)opodstatněná domněnka o jeho (a mnoha dalších) zainteresovanosti, ne-li závislosti na jistých lidech a kruzích, pro jejichž cíle za nemalou odměnu on a vláda slouží.

Může se sice navenek (nebo na oko) tvářit znepokojeně nad stavem věcí, ale pro něj a jeho vládní kolegy je důležité dostát slovu (a písmu), dosloužit do konce mandátu a za každou cenu naplnit předsevzetí a sliby, ke kterým se zavázal(i), resp. upsal(i). Jinak by totiž jeho snažení vyšlo nazmar.