Por ahora.... Soy muerte

6. 3. 2013 / Ilona Švihlíková

Hugo Chávez zemřel po dlouhém boji s rakovinou v pouhých 58 letech. I za svůj krátký život toho stihl hodně: nesmazatelně se zapsal do dějin Latinské Ameriky, do dějin boje za práva chudých. Jeho cesta nebyla snadná a je ukázkou nezměrné odvahy a politického mistrovství.

Hugo Chávez vyrostl v chudých poměrech, a na rozdíl od mnoha jiných na to nikdy nezapomněl. Jedna z knih, popisující jeho neuvěřitelnou kariéru tak nese název: Z hliněné chýše do prezidentského paláce (Miraflores).

Mladý Hugo si zvolil vojenskou kariéru. Znechucen politickým establishmentem v podobě pevného rozdělení si moci (Punto Fijo) a chudobou tak rozšířenou v nesmírně bohaté zemi, se v roce 1992 pokusil o puč. Ten skončil sice neúspěšně, ale mladý důstojník dostal možnost (než byl uvězněn) do televize říci, že prozatím (por ahora) neuspěl. Venezuelané byli z takové odvahy v šoku a mladý důstojník bojující proti nenáviděnému režimu, se stal miláčkem národa. Mezitím se ovšem nalézá ve vězení. Jen tak mimochodem, v té době organizoval demonstrace na jeho podporu jistý Nicolas Maduro, který ho za to do vězení následoval. Zde se oba muži spřátelili a Maduro se později stává ministrem zahraničních věcí, až ho nakonec Hugo Chávez před svým poslední odletem na Kubu, určuje jako svého nástupce.

Hugo Chávez v roce 1998 kandiduje na úřad prezidenta a vyhrává. Nutno říct, že v té době je to jiný Chávez. Jeho politické vize jsou spíše umírněné (řekněme sociálnědemokratické), není zásadním odpůrcem kapitalismu, ani nepřítelem USA (koneckonců později G. Bushovi říká: chci být Váš přítel). Na druhou stranu si ale uvědomuje, že pokud chce zlepšit situaci chudých -- vrstvy, ze které sám vzešel -- musí dostat pod kontrolu ropný průmysl. Nastupuje do úřadu v nesmírně obtížné době. Cena ropy je na rekordním minimu, PDVSA (venezuelská ropná firma) si dělá, co chce (je státem ve státě, jak později Chávez zjistí), a OPEC nefunguje. A Chávez pro svou sociální politiku nutně potřebuje zdroje. Oživí OPEC a přivolá na sebe hněv USA, když nahlas rozvažuje o tom, že by se za ropu nemělo vůbec platit v nějaké měně (tedy ani v dolarech), ale navrhuje mezinárodní clearingový systém. Rozjíždí své sociální mise, jejichž výsledky jsou do dnešní doby nezpochybnitelné. Ale opozice a hlavně "elity" napojené na USA zuří. Chávez je pro ně "černá opice" --ano,opravdu o něm "nezávislý" tisk tak píše. Chávez je totiž jako jeho lid -- má v sobě i krev indiánskou, není elitním bělochem. Až se k moci dostane Evo Morales, povšimne si i Oliver Stone ve svém filmu (South to the border), že poprvé v dějinách Latinské Ameriky vypadají vůdcové jako jejich lid.

Přichází zlomový bod: puč na Cháveze v roce 2002. Přepadení prezidentského paláce. Když ho zatýkají a odvádějí pryč, jeho lidé na něj volají: vrátíme se! A on s ledovým klidem odpovídá: Ještě pryč nejsem. Pučisté, podporovaní americkou CIA, jak se později prořekne bývalý americký prezident James Carter, podcení podporu, kterou má Chávez u lidu a armády. Podpora armády mu zachraňuje život. Navzdory přerušenému vysílání se lidé, riskujíc vlastní život, vydávají k paláci, tlučou na brány Miraflores a volají: vraťte nám našeho prezidenta. Do dvou dnů je Hugo Chávez zpět. (Pro zájemce: famózní dokument The revolution won't be televised).

Zde je onen zlom, který dostal Huga Cháveze na cestu radikální. Na cestu hledání alternativy vůči kapitalismu (později přiznává, že si myslel, že kapitalismus jde zkrotit, ale po roce 2002 vidí, že to není možné) a zaujímá silně protiamerické postoje, kdy se stále silněji inspiruje latinskoamerickým hrdinou Osvoboditelem Simonem Bolívarem. (jen pro připomenutí, Venezuela je oficiálně Bolívarská republika Venezuela, kde se mimo jiné platí bolívarem).

Odpor USA vzrůstá, ale agenda Cháveze se posiluje. Nejen domácí, ale i ta zahraniční. Spolupráce na ose Jih-Jih, jestřábí postoj v OPEC, podpora přátel v Latinské Americe (byl to Chávez, kdo zachránil Argentinu, když se na ní jako supi slétli spekulanti v čele s MMF), nové typy integrace, které popírají ideu "volného obchodu" -- ALBA, banka Jihu pro rozvojové projekty, univerzity, Telesur. Aktivita Huga Cháveze -- v té době spícího tak 4 hodiny denně a pijicího 40 šálků kávy -- je nezměrná. Na mezinárodním poli se stává nejviditelnější postavou a zastiňuje i Brazílii (se kterou již dříve pošle do pekel americký projekt FTAA). Levicová vlna se šíří Latinskou Amerikou a Hugo už si nepřipadá tak sám proti tlaku americkým zájmů. Spojené státy už nemají v Latinské Americe onen "zadní dvorek" a viník je podle nich jasný: "diktátor" Chávez, který prošel nejvyšším počtem referend a voleb ze všech politiků na této planetě. Má své "radikální" přátele -- Evo Moralese a Rafaela Correu, a Nestora Kirchnera (argentinský prezident, který se postavil MMF) a později jeho vdovu, současnou prezidentku Cristinu Fernandez. Jako jediný mimo rodinu je to Chávez, který smí vdovu doprovázet k soukromé části pohřbu Nestora Kirchnera...

Výsledky jeho politiky v sociální oblasti jsou zřejmé. Venezuela má nejnižší míru nerovnosti (měřeno Gini koeficientem) z celé Latinské Ameriky. Prudce poklesla chudoba. Jak uvádí The Independent, za Chávezovy éry se řada Venezuelanů mohla poprvé najíst třikrát denně. Hugo Chávez se vypořádal s negramotností a Venezuela pod jeho vedením je velmi blízko splnění všech Rozvojových cílů tisíciletí (MDG) stanovených OSN. Venezuelané mají díky spolupráci s kubánskými lékaři přístup k bezplatné zdravotní péči, která byla před Chávezem vyhrazena jen pro bohaté vrstvy. I politické a kulturní výsledky jsou pozoruhodné. Podle Latinobarometra Venezuelané chápou demokracii poněkud jinak, než ostatní národy v Latinské Americe, přičemž míra jejich participace -- účasti na politickém životě je bezprecedentní (v posledních volbách, které Hugo Chávez opět vyhrál byla účast okolo 80%). Institut Jamese Cartera volební mechanismus zároveň označil na "nejdemokratičtější na světě." V rámci průzkumů prestižního Gallupu skončila Venezuela 6. na světě (průzkum mezi 124 zeměmi) v kategorii "wellbeing". Chávez podporoval rozvoj alternativních ekonomických struktur: od komunit po družstva, lokální měny, podniky ve vlastnictví komunit (které -- a to málokdo ví -- mají zákonem pravomoc "diktátora" Cháveze odvolat). Nemluvě o rozvoji školství a jeho dostupnosti, včetně univerzit. Nezapomněl nikdy na své indiánské kořeny, ať při zastoupení původních obyvatel v politických procesech, jejich práva na jazyk, kulturu a zároveň i dostupnost vzdělání. Ano, říká se, že si Chávez "populisticky (pracovat pro lid je populismus?) kupoval přízeň chudších vrstev. Jenže on jim nedal jen "najíst:" Chávez dal svému lidu mnohem víc: vrátil mu lidskou důstojnost.

Chávez politicky provokoval, nikdy v sobě neměl tu úslužnost, kterou Spojené státy očekávaly. Mimo to, že přebíral kontrolu nad ropným průmyslem (který se neobtěžoval před jeho nástupem jaksi moc platit daně), proslul svými razantními výroky a vystoupeními. Mezi nezapomenutelné patří scény z OSN, kdy vášnivě mával knihou od N. Chomského (se kterým se i osobně vícekrát setkal) a chtěl ji celou přečíst, kdy nazval G. Bushe "oslem", nebo v reakci na krizi finanční a environmentální: kdyby životní prostředí bylo banka, dávno byste ho zachránili. Nesouhlas s kapitalismem a tedy potvrzení své cesty k radikálnímu socialismu (Bolívarská revoluce jako cesta k Socialismu 21. století, a pozor Chávezovým vzorem byl Allende, ne Sovětský svaz) pak shrnul do legendárního sloganu: Musíme zničit kapitalismus, nebo kapitalismus zničí nás. Hugo Chávez porazil všechny své soupeře, včetně pestré opozice štědře financované ze Spojených států. Jen jednoho ne: rakovinu.

Zůstává jeho odkaz "chavizmo", jako kombinace solidarismu, občanské participace navázané na rozvoj komunit a národního cítění se symbolem Símonem Bolívarem (a Chávezovým vzorem, se kterým se později ztotožnil). Chávez není jen Chávez, říká se ve Venezuele. Chávez je lid. Venezuelský lid si svou bitvu o národní suverenitu bez amerického vměšování a o důstojný život bude muset vybudovat bez svého Commandante.

Venceremos!

0
Vytisknout
14084

Diskuse

Obsah vydání | 8. 3. 2013