Temný soumrak našeho zdravotnictví

15. 5. 2013 / Václav Špíka

1. Ministerstvo zdravotnictví: Situace v jeho odborné i morální úrovni je již naprosto kritická. V dalším textu uvedu i svou zkušenost z října loňského roku, kdy mně ministr dal najevo, že jej vůbec nezajímá, když někteří lékaři odmítají pacienty léčit, podávají jim nepravdivé informace a dokonce je i okrádají vynucovaným prodejem doplňků stravy. Uvedu i některé příklady, že na co se člověk v práci MZ trochu blíže podívá, narazí na prapodivné skutečnosti.

2. Léková politika: Tato oblast sice patří do pravomoci Ministerstva zdravotnictví, ale vzhledem k jejímu nepěknému vývoji a klíčovému významu ji uvádím zvlášť. Na stále větší omezování možnosti předepisování do nedávna běžných léků si stále častěji stěžují i lékaři. Ministr Heger však plní politický úkol omezovat zdravotní výdaje. Skutečnost, že nyní zanedbaná léčba může být za několik let stonásobně dražší, pravici nezajímá.

3. Akreditace kvality: Před pěti roky jsem ve zmíněném příspěvku upozornil na naléhavou nutnost zabývat se odborně kvalitou zdravotní péče obecně a připravovanými akreditacemi kvality zvláště. Ministerstvo zdravotnictví však ponechalo věci zcela volný průběh, a tak situace je zde přesně ta, před kterou jsem varoval. Značné finanční náklady a mimořádné pracovní zatížení personálu zdravotnických zařízení při přípravě akreditací tak vůbec nepřináší žádoucí výsledky. Něco podobného jsou tzv. supervizoři. Obojí je pouze předstíráním čehosi a zároveň skvělou živností poskytovatelů uvedených označení.

4. Lékaři a zdravotnická zařízení: Naprostý a stále se prohlubující mravní a odborný rozvrat české společnosti a českého státu, který nastal po listopadu 1989, se samozřejmě promítá do všech sfér života. Stále více lékařů je situací unaveno, znechuceno a dezorientováno. Přibývá ovšem i lékařů, kteří jsou v této situaci ve svém živlu a plně jí využívají pro sebe a proti pacientům.

5. Jak dál: Můj návrh bude asi pro mnohé překvapující. Dospěl jsem k názoru, že český národ není v žádném případě schopen se vzchopit a podniknout účinné kroky k obrácení třiadvacetiletého úpadku. Vidíme dokonce, že ředitelé některých gymnázií pomocí nastrčených individuí nutí studenty předstírat hlubokou neúctu k demokracii. Pokud volby nedopadnou podle jejich představ, je třeba je ignorovat a zabránit realizaci jejich výsledku. Zvlášť trapné na těchto akcích je, že začali v době, kdy vyšel v MF Dnes rozhovor s rektorem Českého vysokého učení technického o popřevratovém "katastrofálním propadu" našeho školství.

Čili pokud se opět neustaví v naší společnosti nějaká vlivná skupina, která začne společnost směrovat kladným směrem, situace se bude stále zhoršovat. Domnívám se, že lékaři by se mohli takovou skupinou stát. Jsou velmi vzdělaní, organizovaní, jsou rozprostřeni po celé republice a stále ještě mají uznávané a jen pomalu se zhoršující postavení a autoritu.

A nyní již k jednotlivým bodům podrobněji.

Ad 1. Ministerstvo zdravotnictví

Na úvod uvedu svou zkušenost s ministrem Hegerem, která dokazuje, že ministr a jeho ministerstvo nedokáže řešit ani ty nejjednodušší problémy. Ministrovi jsem napsal a do podatelny ministerstva dne 27. října 2011 předal dopis, upozorňující a částečně i dokladující odborný a mravní úpadek některých lékařů. Šlo o to, že lékařka mi odmítla předepsat léky a vnucovala mi jako velmi účinný lék doplněk stravy, který prodává. To jsem odmítl a napsal jí dopis, ve kterém jsem podrobně zdůvodnil, proč doplňky stravy nehodlám užívat. Jedním z důvodů bylo i to, že několik měsíců před tím jeden náš přední endokrinolog napsal v odborném periodiku, že nezná jediný účinný doplněk stravy. Zároveň jsem ji zdvořile upozornil, že vynucovaným prodejem doplňků stravy by se dopouštěla trestného činu a že doufám, že jde jen o nedorozumění. Druhý den mě lékařka telefonicky objednala a léky mi předepsala. Domníval jsem se tedy, že jsem vyhrál, ale mýlil jsem se. Dotyčná se potom zřejmě s někým poradila a dozvěděla se, že se nemusí ničeho obávat, protože na Ministerstvu zdravotnictví je to zařízeno a svůj původní postup opakovala.

Řekl jsem si, že celou věc prověřím a přípravek jsem koupil (za 790 Kč). Kolem přípravku i jeho výrobce jsem pak zjistil řadu velmi závažných informací, které jsem ve svém dopise ministrovi Hegerovi samozřejmě uvedl a dokladoval. Také jsem tam připomněl, že jsem byl od dubna 1994 do června 2007 zaměstnancem MZ.

Dne prvního prosince 2011 mi byl doručen dopis ředitelky Odboru zdravotních služeb (už nikoliv zdravotní péče), datovaný dnem 21.11.2011 a nečitelně podepsaný v.z. Tento dopis je sám o sobě přímo skvělou ukázkou úrovně naší státní správy.

V záhlaví je má adresa, kde ulice a č.p. domu jsou správné, ale PSČ a místo bydliště chybné (místo 182 00 Praha 8 je uvedeno 199 00 Praha 9).

V první větě je uvedeno: "...reagujeme na Vaše podání ze dne 26. 10. 2011, ve kterém vyjadřujete nespokojenost s postupem odborné lékařky v oboru ortopedie ...". Já o voze a MZ o koze. Nevyjadřoval jsem nespokojenost s postupem lékařky, ale ministrovi napsal: "...obracím se na Vás s naléhavým upozorněním na rozmáhající se vysoce nemorální a nezákonné praktiky některých lékařů a soukromých společností v oblasti zdravotnictví... Řadu informací o této problematice již delší dobu slýchávám od svých příbuzných a známých, nyní to však potkalo i mne a tak jsem se rozhodl Vám napsat... Protože tento dopis není míněn jako stížnost na konkrétní lékařku, její jméno i místo působiště v příloze jsem začernil. Pokud by však MZ projevilo o tyto údaje zájem, samozřejmě je rád poskytnu."

Také druhá věta dopisu ministerstva říká, že jsem napsal něco jiného, než v něm píši. Zajímavé jsou další dvě věty: "Vyjadřujete domněnku, že k podobnému postupu je lékařka finančně motivována farmaceutickou firmou, která doplněk stravy v ČR distribuuje. Dopisem ze dne 21.11.2011 jsme Váš dopis postoupili k odbornému stanovisku oddělení dozoru nad reklamou Státního ústavu pro kontrolu léčiv, které se danou problematikou zabývá." Nějakou další zprávu jsem samozřejmě nedostal, i když jsem ve svém dopise ministrovi uvedl a doložil řadu informací potvrzujících více než důvodně mé závěry v této záležitosti.

Pátá věta odpovědi paní ředitelky zní: "Část Vašeho dopisu týkající se neoprávněně vykazované zdravotní péče byla předána odboru Ministerstva zdravotnictví, který má tuto problematiku v gesci". Jméno tohoto odboru zde není uvedeno, možná si při psaní dopisu nemohli vzpomenout, který to je. Kromě toho, zde zmíněné mé upozornění je pouze doplňkové.

Nejvíce mne však pobavila věta šestá -- poslední: "Prosíme o pochopení časové prodlevy způsobené shromažďováním podkladů k vypracování odpovědi". Jediným shromážděným podkladem byla má minulá adresa, na které jsem bydlel v době svého zaměstnání na ministerstvu. A jistě po zralé úvaze bylo rozhodnuto, použít v odpovědi polovinu mé adresy současné a druhou polovinu adresy předešlé.

Během dvouměsíčního užívání potravinového doplňku se mi samozřejmě mé zdravotní obtíže (artróza kolen) zhoršily. Těchto doplňků stravy, jen na artrózu, je možno nalézt na internetu a v lékárnách desítky a všechny jsou samozřejmě zázračné. V nabídce dotyčné firmy na internetu došlo po předání mého dopisu k zajímavé změně, která by také mohla znamenat, že firma byla varována, že svou činnost nedbale maskuje.

Je samozřejmě možné, že ministru Hegerovi nebyl můj dopis vůbec předán. Jak správně řekl premiér Nečas, je u nás dnes naprostým přežitkem se domnívat, že ministr musí být odborník. Je tam proto, aby plnil politická zadání. A politicky jsou dnes velmi často obsazována i nižší místa. Tito lidé pak ministra kontrolují, filtrováním informací usměrňují, a při tom často pracují i ve svůj prospěch. Mohl bych ze své třináctileté praxe na MZ uvést řadu příkladů. No a politickým úkolem ministra Hegera je řešení situace, kdy je málo peněz a bude jich nejspíše stále méně (v kupní síle).

Proto ministr nereaguje ani na mnohem závažnější informace. V MF DNES byl dne 28.3.2013 uveřejněn na první straně článek "Bezmoc v sanitce, nemocnice nebere", ve kterém je uvedeno, že třeba i čtyři nemocnice v Praze, včetně fakultních, odmítnou záchranné službě přijmout akutně ohroženého pacienta. Jen za dva týdny v březnu to bylo dvacet odmítnutých pacientů. Ředitel pražské záchranné služby již o tom ministrovi pětkrát psal a ten mu ani jednou neodpověděl. Zde mohu podat informaci o smrti jedné naší dlouholeté známé, která měla poškozené srdce následkem revmatické horečky. Když se jí jednou udělalo nevolno a upadla do bezvědomí, záchranka, která ji vezla do okresní nemocnice, vzdálené 20 km dostala pokyn, aby ji převezla do jiné nemocnice, vzdálené 40 km, protože ta prvá "má plno". Pacientka cestou zemřela. V poslední době se konečně začínají objevovat vůči některým nemocnicím tvrdá soudní rozhodnutí, protože hrubých chyb a nedopatření začíná velmi přibývat. Můj osobní názor je, že v podobném případě by měl být ředitel nemocnice uznán plně zodpovědným za smrt pacientky. Samozřejmě pokud neprokáže, že odmítání ohrožených pacientů ve své nemocnici zakázal a že vinu tedy nese některý jeho podřízený.

Velmi smutné bylo chování Ministerstva zdravotnictví v záležitosti hromadných otrav metylalkoholem. V západních státech nevěřícně zírali, jak metyl kosí naše lidi a MZ nedělá téměř nic a zřejmě ani neví, co by mělo dělat. Proto v Norsku zakoupili potřebný lék v celkové hodnotě šest milionů korun a poslali sem i jejich toxikologa. Naše vláda potom zakoupila další dávky léku. Toxikolog zde také učil naše lékaře, jak do půl hodiny zjistit, jde-li o uvedenou otravu. Podle zpráv v tisku totiž po objevení se otrav vyrazili do terénu pracovníci hygienických stanic, odebírali vzorky prodávaných alkoholických nápojů, kamsi je posílali a za týden se měli dovědět výsledek. Potom vystoupil v televizi hasič (požárník), který ukazoval přístroj, kterým zjistí přítomnost metylu v nápoji za několik vteřin. Ke konci metanolové aféry si hasičský záchranný sbor opatřil dokonce přístroj, který metylalkohol v nápoji zjistí bez odebrání vzorku. Čili našemu zdravotnictví by zřejmě velmi prospělo, kdyby se ministrem stal některý hasič.

Odbornou úroveň MZ prokazují mimo jiné i další odborné články, např. od JUDr. Aleše Uhlíře jich v Britských listech bylo několik, třeba "Co vede Ministerstvo zdravotnictví k porušování zákonů". V internetovém deníku Neviditelný pes byl převzat odborný článek o vyhlášce MZ č. 238/2011 Sb., který má název "Čím hůře, tím lépe, aneb Paskvil ministerstva zdravotnictví na druhou".

Celkový vývoj našeho zdravotnictví po roce 1989 je samozřejmě otřesnou úrovní státní správy a Ministerstva zdravotnictví zvláště, velmi záporně ovlivněn, takže dostupnost nejnovějších léků a přístrojů, možnost zahraničních stáží a účasti na světových odborných kongresech, nemá zdaleka takový vliv na zdraví obyvatelstva, jak by se dalo očekávat. Někteří ideologičtí agitátoři vykládají, že po roce 1989 došlo u nás ve zdravotní péči k velkému pokroku a dokazují to faktem, že střední délka života u nás stoupla o zhruba pět let. To je typický příklad zneužití statistických údajů k nepravdivé politické propagandě. Na ec.europa.eu/health/indicators... lze nalézt vývoj střední délky života (life expectancy at birth) všech států EU. Na obrázku dole jsem vybral naší republiku (spodní bílá křivka), původně komunistické Slovinsko (prostřední modrá) a nám kulturně velmi blízké Rakousko (horní zelená).

Je zde dobře vidět, že si v podstatě udržujeme zpoždění z roku 1989, zatímco Slovinsko se k Rakousku již přibližuje. Je samozřejmě možno namítnout, že délka života není závislá jen na zdravotní péči. No ale dnes je přece dostatek ovoce po celý rok, spotřeba masa výrazně klesla, máme mnoho různých fitcenter, jezdíme k jižním mořím, atd.

Zajímavý příklad přístupu státní správy k péči o zdravotní stav obyvatel byl uveden před několika dny v denním tisku. Ředitelé škol, kde byla provedena tepelná izolace pláště budovy, jsou nuceni vykazovat úsporu ve spotřebě tepelné energie, a proto udržují teplotu v místnostech a třídách budovy i jen 14o C, čímž prudce stoupá nemocnost žáků, učitelů i zaměstnanců z nachlazení. K zateplování domů byl v internetovém časopise Neviditelný pes uveden 29.10.2012 odborný článek místopředsedy Občanského sdružení majitelů domů "EKONOMIKA: Jak zvýšit náklady na vytápění? Zateplit!". Zde je citován německý Die Welt, který dne 8.10.2012 uveřejnil článek Tepelná izolace může zvyšovat náklady na topení, ve kterém cituje studie Instututu für Bauphysik der Fraunhofer Gesellschaft a univerzity v Cambridge, které zpochybňují současné výpočty úspor tepelných energií a uvádějí, že tepelná izolace zejména cihlových domů může spotřebu tepla zvýšit, mimo jiné proto, že izolace zabraňuje vstupu slunečního tepla do stěn budovy. No a státní správa by samozřejmě měla takovéto problémy řešit a ne nechat děti a dospělé ve školách v chladu. Hlavním důvodem u nás totiž také může být monopolně vysoká cena energií a její stálé zvyšování.

Nyní bych ještě zmínil jednu zajímavost. Počátkem roku 2007 jsem se zeptal jednoho ředitele odboru na ministerstvu, jaký je důvod plánovaného předělávání fakultních nemocnic na nemocnice univerzitní. A dostal jsem velmi zajímavou odpověď, že "tato změna je naprosto nezbytná, protože přednostové klinik si dělají co chtějí a ministr na ně nemůže". Pro nezasvěcené bych doplnil, že přednosta kliniky byl (a je asi stále) jmenován po dohodě ministra zdravotnictví s ministrem školství. Čili když má nový ministr zdravotnictví řadu známých, kteří by chtěli být přednosty klinik, nemůže stávající přednosty jen tak odvolat. Potom se nějaký čas o univerzitních nemocnicích nehovořilo, teď se zase hovoří, samozřejmě s jinými důvody.

Ad 2: Léková politika

U ministerstvem (SÚKLem) stanovených cen léků může i člověk bez jakýchkoliv medicínských znalostí snadno objevit věci velmi podivné. Tak například já jsem čtyři roky užíval předepisovaný lék Arcoxia 60 mg, jednu tabletku denně. Na internetovém vyhledávači léků Ministerstva zdravotnictví jsou uvedeny m.j. tyto údaje:

Pojišťovny tedy hradí u obou balení cenu úměrnou počtu tabletek, pro pacienta je však nejvyšší možná cena tabletky v každém balení zcela jiná. Protože cena jednoho balení je součtem ceny tabletky násobené počtem tabletek a ceny krabičky, můžeme z výše uvedených celkových cen jednotlivých balení sestavit dvě rovnice o dvou neznámých. Vyřešíme-li je, zjistíme, že cena malé papírové krabičky je v tomto případě 139,86 Kč a cena jedné tabletky 13,59 Kč.

A to ještě nic není. Před půldruhým rokem byla na internetových stránkách MZ tři balení Arcoxie 60mg., třetí s dvacetiosmi tabletkami. Bylo tedy možno sestavit tři rovnice o dvou neznámých a dostat tak tři výsledky (ceny byly tenkrát vyšší, než dnes). No a zde je vypočtený výsledek:

(protože ceny jsou uváděny s přesností na celé haléře, vyjdou při kontrolním výpočtu celkové ceny nepatrně odchylně).

No a samozřejmě, za ty čtyři roky, po které lék užívám, nebylo nikdy v lékárnách 28 tabletové balení (které mi lékařka stále předepisovala) a v jednu dobu nebylo ani čtrnácti tabletové. A čtrnáctitabletové balení je v krabičce, do které by se snadno vešlo 28 tablet.

Osobně to na mě dělá dojem, že při stanovení ceny léku příslušní pracovníci nejprve stanoví poměrně logicky platbu pojišťoven a potom si zvesela hodí kostkami a podle výsledku stanoví maximální ceny jednotlivých balení v lékárnách. Dlužno dodat, že např. u výše uvedené Arcoxie lékárny požadují platbu v závislosti na počtu tabletek v balení a maximálních cen ministerstva (SÚKLu) se nedrží. K tomu bych ještě poznamenal, že změnou lékařů se zcela změnila i diagnóza mých potíží, a tak jsem mimo jiné zjistil, že zcela stejně jako Arcoxia působí na má kolena lék Veral 75 Retard, kde jedna tableta stojí 3,80 Kč.

Podobně podivný postoj zastává Ministerstvo zdravotnictví v mnoha dalších oblastech. Zde bych uvedl jednu speciální, týkající se inzulínů, určených k aplikaci pomocí inzulínových per. Před aplikací se musí na inzulinové pero našroubovat injekční jehla, kterou se inzulín "vstříkne" pod kůži. Návody výrobců uvádějí, že jehlu je možno použít pouze jednou, a proto se musí po aplikaci z pera sejmout a zlikvidovat. Protože diabetik 1. typu si často "píchá" inzulin i pětkrát denně, byla by takováto spotřeba jehel finančně neúnosná. Proto se běžně používá jedna jehla až do spotřebování celého obsahu inzulínové náplně. Ještě před několika lety bylo v příbalových informacích inzulínových per uvedeno, že na opakované používání jedné jehly udělil hlavní hygienik ČR výjimku. To ale poslední dobou zmizelo a ordinující lékaři i pacienti při aplikaci tedy značně porušují instrukce výrobce.

To by obecně příliš nevadilo, kdyby se ale v poslední době nevyskytlo u nejméně jednoho inzulinového analogu ucpávání jehel, ponechaných v peru. V poslední době se u některých jehel stává, že jehla se ucpe i u dvou ze tří vpichů, a to vždy až po delší době po aplikaci (vpichu), těsně po vpichu je průchozí. Pokud se pacientovi podaří ucpanou jehlu zprůchodnit (prorazit), ztráta inzulínu se přitom pohybuje kolem osmi jednotek.

Na můj dotaz mi republikové zastoupení (světově významného) výrobce drze odpovědělo, že nepoužívám jejich přípravek v souladu s příbalovou informací a že mi doporučují si tuto informaci důkladně prostudovat. A také, že na jejich inzulínová pera se mají používat jen jejich jehly (jehly ovšem pacient dostává a nevybírá si je). K tomu bych poznamenal, že pokud by se měla jehla vyměňovat po každém vpichu, bylo by inzulínové pero prakticky k ničemu a klidně by stačilo mít na cesty ve vhodném pouzdře injekční stříkačku a ampulku s inzulínem. Výrobce ovšem inzulínová pera a jehly ke svým inzulínům dodává proto, aby vydělal peníze. Před zhruba osmi roky mi jeden náš bývalý výrobce inzulínových per řekl, že je musel přestat vyrábět, protože byl na něho vyvinut v tomto směru obrovský nátlak. Na ucpávání inzulínových per si na internetu stěžuje mnoho diabetiků, no a ministerstvo zdravotnictví to neřeší a při tom by možná stačilo zajistit pro tyto případy jehly s poněkud větším vnitřním průměrem. Příbalovými informacemi sledují dnes výrobci léků jen své zájmy a pacienti je vůbec nezajímají. Protože já si "píchám" inzulín již 47 let a inzulín zmíněného výrobce jsem si aplikoval několik let od roku 1969, dobře si pamatuji, že tenkrát bylo hlavním cílem i jeho příbalových letáků pacienta co nejvíce poučit. To dnes už neplatí.

Ad 3: Akreditace kvality

Ve svém příspěvku z prosince 2007 jsem upozorňoval, že připravované akreditace kvality se bez důkladné přípravy a kontroly mohou snadno zvrhnout. K tomu také došlo.

Jsou dvě odlišné metodiky sledování kvality: První jsou normy řady ISO 9000, které vznikly v průmyslu a jejichž cílem bylo skutečně stálé zvyšování kvality všech činností a v poslední době zejména kvality řízení příslušné organizace. V České republice se však jejich zavádění i v průmyslu často zvrhlo na výdělečnou činnost a výsledky v praxi pak byly i opačné.

Druhou metodou jsou akreditace kvality zdravotní péče prostřednictvím akreditačních komisí. Tato metoda byla zřejmě ovlivněna zdravotnictvím a justicí v USA, které jsou morálně i ekonomicky těžce narušeny působením neviditelné ruky trhu. Dnes už roční výdaje na zdravotní péči v USA dosáhly 18 % HDP. V předních evropských zemích je to 8 až 10 % HDP a úroveň zdravotní péče je stejná nebo i lepší, než v USA. Faktorem zvyšujícím náklady na zdravotní péči je také velké množství právníků v USA, kterých je kolem jednoho miliónu. Ti samozřejmě intenzivně hledají práci a zdravotnictví je v této záležitosti jistě vítaným zdrojem zakázek. Už asi před dvaceti lety bylo v našem tisku uvedeno, že když se v neděli večer vrátí příbuzní z návštěv v nemocnicích, telefonují jim právníci, vyptávají se a navrhují, že podají na nemocnici žalobu. Skutečným původním cílem akreditací ve zdravotnických zařízeních není tedy zvýšení kvality práce, ale odražení případného soudního útoku. Z toho potom vyplývá mimořádná administrativní náročnost prací spojených s akreditací. Na to si mnoho lékařů a zdravotních sester stěžuje. Ubírá jim to pak čas i síly na léčení a péči o pacienty. Ředitel jedné fakultní nemocnice řekl v televizi, že pro zajištění administrativy, spojené s akreditací museli zvýšit počet zaměstnanců o 200. Tato FN má kolem čtyř tisíc zaměstnanců a zvýšení tedy činí cca 5 %. Pokud bychom uvažovali, že "superhrubá" mzda těchto lidí bude jen 25 tisíc Kč (čili hrubá cca 18 500 Kč) měsíčně na jednoho zaměstnance, jedná se o zvýšení jen mzdových nákladů ve výši 60 mil. Kč ročně.

Z toho také logicky vyplývá skutečnost, že akreditované nemocnice dva dny před operací požadují po pacientovi dvacet až třicet podpisů, že s plánovanými úkony souhlasí. Většina pacientů nemá samozřejmě ani elementární kvalifikaci, aby mohla správnost léčebných kroků posoudit. A zdravotní personál nemá čas, aby jim podrobně osvětloval, co vlastně podepisují. Na to jsem slyšel již řadu stížností a myslím, že je nejvyšší čas, aby toto podepisování bylo zrušeno, nebo prohlášeno za právně neplatné.

Čili skutečné důvody akreditací u nás jsou podle mého názoru dva: Ministerstvu zdravotnictví umožňují zcela falešné předstírání zájmu o kvalitu zdravotní péče, no a pro některé angažované iniciátory je to skvělá živnost.

Aby tomu tak nebylo, muselo by se o kvalitu zdravotní péče zajímat především Ministerstvo zdravotnictví. To by ovšem znamenalo mít a stále zdokonalovat systém kontroly zdravotní péče. Výše jsem popisoval, že mi lékařka odmítla předepsat lék, podala mi několik zcela nepravdivých informací a prodala mi jako skvěle účinný lék doplněk stravy za 790 Kč. No a poliklinika, kde tato lékařka pracuje, má samozřejmě již přes dva roky akreditaci. Další lékař na téže poliklinice, ke kterému jsem přešel, mi zase chtěl dokonce injekčně aplikovat do kolen jakýsi přípravek, který samozřejmě není uveden v seznamu léčivých prostředků na stránkách ministerstva, nebo Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Cena doporučených deseti injekcí do každého kolena by se dle různých internetových lékáren pohybovala kolem 2600 Kč. Z toho by uvedený lékař jistě dostal od výrobce nemalou část. To, že si lékaři dovolí takovýto přístup k pacientům svědčí o tom, že na uvedené poliklinice nikoho kvalita práce nezajímá. Na internetových stránkách se poliklinika chlubí akreditací kvality, ovšem je tam i velmi zasutá informace, že na soukromé lékaře (kterých je tam většina) se akreditace nevztahuje. Čili tato akreditace je vlastně dvojnásobný podfuk.

K té zcela nezbytné trvalé kontrole kvality práce ještě několik poznámek. U nás se po listopadu 1989 často pokládá za kontrolu možnost někoho nachytat, a pokud nemá ty správné styky nebo peníze, tak potrestat. Ale to je naprosto zvrácený přístup. O tom, jak se kontroluje kvalita, by se pracovníci MZ mohli snadno přesvědčit třeba v podniku Škoda-Auto. Je to složitý a stále zdokonalovaný systém, který nikoho neuráží a kde nějaké trestání je až to poslední. Ke zdokonalování systémů kvality se pořádají pravidelné mezinárodní konference a kvalitě se nepřetržitě věnují špičkoví specialisté.

K vlastním akreditacím občas proskakují na veřejnost názory lékařů. Většinou o nich mluví se značným despektem a stěžují si, že jim mimořádnou administrativní náročností ubírají čas na léčení pacientů. Optimista najde ohledně akreditací i řadu zábavných momentů. Tak například jedna fakultní nemocnice má na chodbách vyvěšenu informaci, ve které vlastně říká, že přestože získala akreditaci kvality, bude i nadále poskytovat pacientům stejně kvalitní péči jako doposud. Zajímavé také je, že pacienti jsou děleni do tří skupin, označených jako priority. P1 jsou pacienti, jejichž stav vyžaduje neodkladnou péči, v případě ohrožení života dokonce okamžitou (to před akreditací lékaři jistě netušili). Pacienti priority P2 musí být ošetřeni do hodiny, pacienti P3 později. Přitom je v uvedeném materiálu uvedeno, že v USA a EU prý pacienti P3 čekají i desítky hodin. Tak to se máme na co těšit. V jiné významné nemocnici, která má dokonce akreditaci mezinárodní, mají pro pacienty dotazník, kde je také otázka: "Pokud jste čekal/a déle než dvě hodiny, byl/a jste informován/a o důvodech prodloužení čekací doby?" K tomu bych poznamenal, že pokud nedojde k nějaké mimořádné situaci, delší než jednohodinové čekání pacientů svědčí o zcela nedostatečných organizačních schopnostech vedení zdravotnického zařízení.

Ad 4. Lékaři a zdravotnická zařízení

Jak už i mnozí lékaři v tisku upozorňovali, podařilo se u nás po listopadu 1989 existující a celkem uspokojivý systém vzdělávání lékařů zcela rozvrátit a nahradit systémem daleko horším. Asi před pěti lety přešla jedna mladá lékařka do menší nemocnice proto, že ve fakultní nemocnici, kde před tím byla, na ní chtěli, aby tam stála a koukala. A ještě za to nejspíš platila. Autoři tohoto systému totiž zřejmě nemají tušení, že koukáním se (až na výjimky) nikdo nic nenaučí. Nedávno informovala televize o podmíněném odsouzení mladého lékaře, který při komplikovaném porodu dvě hodiny jen stál a netroufal si nějak zasáhnout. Velmi těžce poškozené dítě nakonec vytáhla kleštěmi jiná lékařka. Obviněný lékař se hájil tím, že nemohl sehnat primáře. Soudce se mu posmíval a prý řekl, že za tu dobu mohl pro primáře dojet autem. A samozřejmě ministerstvo také v tomto případě zřejmě nijak nereaguje. Jestliže totiž lékař neměl druhou atestaci a primář nebyl k sehnání, je to hrubá chyba v organizaci práce příslušného pracoviště.

Celkový rozvrat našeho státu se samozřejmě musí projevovat i na úrovni mnohých zdravotnických zařízení i lékařů. Jenom z oblasti svých příbuzných a známých bych mohl jmenovat řadu závažných pochybení. Když např. jedna má sedmdesátiletá sestřenice začala náhle ztěžka dýchat, její manžel zavolal do zdravotního střediska a dozvěděl se, že měli dovolenou, mají mnoho pacientů a aby přišla na vyšetření za týden. Příbuzní jsou sice řemeslníci, kteří ale čtou noviny, a tak se obrátili na známého kardiologa a skončilo to okamžitým převozem do nemocnice a trojitým bypassem. Na odborné lékařské konferenci byly zase uváděny příklady, kdy odborní lékaři nebyli schopni zjistit příčinu potíží pacienta, protože je nenapadlo prověřit u něho funkci štítné žlázy. To potom udělal praktický lékař a problém byl vyřešen. Zdravotní stav mého bratrance, který měl cukrovku druhého typu, se začal náhle velmi zhoršovat. Po roce musel mít doma stále pomoc a nemohl se ani zúčastnit pohřbu své sestry. Při pravidelné kontrole v nemocnici pak náhle zemřel. Pitva objevila plicní nádor a metastázy v páteři a kostech. No, ale koho by to napadlo, když měl cukrovku, že? Tomuto bratranci bylo také v roce 2006 řečeno, že mu musí být amputována noha nad kolenem. Jeho ošetřující lékař mi řekl, že má tepny v noze ucpané a amputace je zcela nezbytná. Protože jsem pracoval na ministerstvu zdravotnictví, vyjednal jsem mu vyšetření v jedné špičkové nemocnici. Závěr zněl, že tepny má průchozí a stačí amputovat na noze prsty. To bylo provedeno a bez prstů žil až do roku 2012, kdy zemřel na nerozpoznaný plicní nádor.

Velmi škodlivý vliv má na celkovou úroveň našeho zdravotnictví i popřevratové prudké zhoršení vztahů mezi lidmi jak obecně, tak i na pracovištích a v bydlištích. Dnes dokonce lidé často tají, kde pracují. A mnohý, když má vůči někomu nějakou pravomoc, snaží se mu dávat najevo svou povýšenost. U lékařů je to zvlášť trapné. Před několika málo lety prováděly Zdravotnické noviny průzkum vztahů ve zdravotnických zařízeních. No a zde nejen zdravotní sestry, ale i mladí lékaři si stěžovali na chování starších lékařů. Dnes i lékaři často spolu příliš nemluví a nediskutují o medicínských otázkách, které jsou stále složitější. Ve výše zmíněné poliklinice s akreditovanou kvalitou zastávají mnozí lékaři zajímavý názor, že pacientům je zbytečné něco říkat, protože jen tupě zírají a nic nechápou. Tomu jsme se mezi kamarády srdečně zasmáli, neboť máme zkušenost, že když pacient sdělí v ordinaci některé nové informace, které si přečetl na (třeba zahraničních) odborných internetových stránkách, často zírá lékař, vůbec není schopen přiměřeně reagovat a obvykle pouze dá najevo, že s pacienty se zásadně nebaví.

Dalším velmi neblahým jevem je, že když se lékař dozví i o velmi nekvalitní pseudoléčbě pacienta jiným lékařem, nijak na to nereaguje. To se mi stalo za posledních dvanáct let několikrát. Naposledy v akreditované poliklinice, kde jsem lékaře "supervizora" informoval o v úvodu popisovaném neléčení a zlodějně. Nijak nereagoval a zdálo se mi, že se potutelně usmívá.

Velmi negativní vliv na vývoj situace má také snižující se výše finančních prostředků na zdravotnictví. Na děti, studující mládež a důchodce stát nezvyšuje určené finanční prostředky ani o inflaci, navíc zvýšením DPH přesunul část financí ze zdravotnictví do státního rozpočtu. Ministr zdravotnictví, podobně jako celá vláda, vlastně řeší jen jediný úkol -- komu ubrat peníze. Proto si i mnohá zdravotnická zařízení a odborné společnosti dávají pozor, aby ministra nerozzlobily, a nezavdaly tak příčinu k zostřeným finančním sankcím.

Zde uvedu jeden příklad. Česká diabetologická společnost vypracovala Národní diabetologický program 2012 -- 2022, schválený ministerstvem zdravotnictví dopisem ze dne 22.3.2013. Tento program je pěkným povídáním, ve kterém ale mimo jiné není ani náznak nějakých požadavků na finanční prostředky. Tak například se v programu spokojeně uvádí, že "Testační proužky na měření glykémie jsou podle doporučení ČDS a zdravotních pojišťoven hrazeny ...diabetikům léčeným inzulínem v počtu 400 ks za rok. Pacienti na intenzifikovaných inzulínových režimech (3 a více dávek inzulínu nebo léčeni inzulínovou pumpou) mají možnost po schválení revizním lékařem zdravotní pojišťovny dostat až 1000 proužků za rok...". Při tom na všech odborných internetových serverech se uvádí, že v tomto případě je nutné měření glykémie 3 krát nebo vícekrát denně. Pokud má diabetik cukrovku přes dvacet nebo třicet let, začnou hodnoty glykémie značně kolísat a bez alespoň pěti měření denně se zvyšuje riziko těžkých pozdních komplikací, o kterých se i v uvedeném programu říká, že v naší republice jsou častější a nákladnější, než ve vyspělých státech. Zajímavé je, že ve Stanovisku České diabetologické společnosti ze dne 9. února 2005 je uvedeno, že výbor České diabetologické společnosti považuje za svůj dlouhodobý cíl zajištění obdobných podmínek pro možnost selfmonitoringu glykémií u našich diabetiků, které v Evropě představuje již ověřený tzv. "holandský model" úhrady proužků do glukometru ... 1.200 proužků ročně v případě pacientů léčených intenzifikovaným inzulínovým režimem...". Jistě naši přední diabetologové své znalosti po osmi letech nezapomněli, ale domnívám se, že nechtějí ministerstvo dráždit. Tři měření denně představuje 1100 diagnostických proužků za rok. Čili minimální příděl tisíc proužků ročně by měl být automatický a ty navíc by si musel diabetik přikoupit. Pro zajímavost bych mohl případným zájemcům o tuto problematiku doporučit přečtení Diabetologického programu ČSR z března 1984, který je také uveden na internetových stránkách diab.cz. To je skutečný program, obsahující konkrétní úkoly, zodpovědnosti a počítá dokonce s projednáváním a kontrolou ve vládě.

Negativních příkladů z našeho zdravotnictví bych mohl uvést mnohonásobně více, ale nepíši tento článek proto, abych kritizoval lékaře. Naopak.

Ad 5: Jak dál

Největším překvapením mého života bylo, že se po listopadu 1989 potvrdila správnost názoru Karla Marxe, který nám strana a vláda za minulého režimu tajila, že český národ není schopen samostatné existence. Jednu ze zásadních záporných vlastností Čechů formuloval v novinářském rozhovoru velký český vlastenec, který zde za komunismu nikdy nežil, kardinál Špidlík: "Češi nejsou schopni diskutovat, jiný názor pokládají za urážku". Lidé, kteří by měli být vzdělanostní elitou národa, dnes hlásají, že kníže má k lidu blíže, zatímco za první republiky šlechtu hystericky nenáviděli, protože prý za její nepřátelské a zločinné vlády třista let strašlivě trpěli. Za ostudné půlroční druhé republiky zase plivali na lžifilosofa Masaryka, který svou nezodpovědnou politikou český národ velmi poškodil. A chtěl-li by někdo vědět, koho tito praví Češi nenávidí dnes, musel by se zeptat, kdo zde vládl za minulého režimu. Jo komunisté, no pak je jasné, že to museli být těžcí zločinci. Takhle napsáno to vypadá až humorně, ale od listopadu 1989 si tento národ opravdu vládne sám a následky jsou úměrné jeho vlastnostem.

Polovina průmyslu (velkých a nejvýnosnějších podniků 75%) v hodnotě kolem 1 780 miliard korun byla prodána zahraničním subjektům a peníze získané tímto prodejem už nejsou. Dluh státu činí podle posledních zpráv 1 760 mld. Kč, zadlužení obyvatelstva kolem 1 100 mld. Toto zadlužení je v drtivé většině u bank, vlastněných zahraničními bankami. Školství je podle odborníků v úpadku, 85 % mostů v havarijním stavu, na údržbu silnic je naprostý nedostatek potřebných financí. Bytová výstavba a často i její kvalita prudce poklesla, zato ceny jsou často nestoudné. Tragickou záležitostí jsou velmi časté záplavy v některých oblastech. K tomu bych jen uvedl, že jsem kdysi objevil na internetu zápis z konference vodohospodářů z roku 1994, ve kterém naléhavě žádali vládu, aby obnovila čištění koryt řek. Světově nejcitovanější český ekonom, prof. Milan Zelený (m.j. Fordham University), v článku z 28.4.t.r. Život ve tvaru "L" -- musíme si zvykat, uvádí: "...ČR patří mezi nejsilněji se propadající ekonomiky EU, ... Podle CONSEQ, patří ČR v EU mezi skupinu zemí chudých a nerostoucích".

Když před asi dvěma sty lety začínal český národ pomalu mizet, vynořila se velmi aktivní skupina obrozenců, která jej vlastně zachránila a pozdvihla. Za první světové války se ustavila skupina lidí kolem T.G. Masaryka a prosadila u světových mocností vznik Československa, které potom dvacet let vedla. Myslím, že bez vzniku nějaké podobné skupiny vysoké úrovně, není možno polistopadový mravní, odborný i organizační úpadek obrátit. A jedinou takovou skupinou jsou dnes podle mě zdravotníci, zejména lékaři. Mají vysoké vzdělání, velmi důležitou práci, jsou značně zorganizovaní a rozprostření po celé republice.

V první řadě by měli organizátoři takového úkolu zaměřit svou pozornost do vnitřku lékařského stavu. Aby chování lékařů k pacientům bylo na vysoké úrovni, zlepšila se komunikace i vztahy mezi lékaři. V druhé řadě by bylo asi vhodné zorganizovat informování veřejnosti o vzrůstajících problémech ve zdravotnictví, způsobovaných státní správou. Nestačí totiž jenom stále opakovat, že stát plánuje krácení finančních prostředků. Pokud by se takovéto kroky podařily, k lékařům by se jistě rádo připojilo mnoho odborníků z různých profesí. Potom by organizovaní lékaři mohli podnítit vysoce odborné informování veřejnosti i o dalších důležitých problémech naší společnosti a tím dát impuls k oživení naprosto pasivní a strachem zcela ochromené české veřejnosti. Realizace takového úkolu by jistě byla velmi náročná, ale pokud by se podařila, lékaři by získali nesmírně oceňované postavení a český národ i stát by se jejich zásluhou mohly stát opět světově oceňovanými a uznávanými.