Přehradami a valy proti zdravému rozumu i citu?!
3. 6. 2013
Kolikrát je nutno vytopit jeden dům...
Ptá se ve svém textu Štěpán Kotrba. "Politici jsou stále stejně tupí. Místo staveb chránících občany se diskutuje o globálním oteplování... Na infrastrukturní stavby - zpevnění koryt řek, vybudování povodňových valů a hrází okolo ohrožených obcí stále "nejsou peníze". Vybudování nových přehrad brání dogmatičtí Zelení i technologická neschopnost taková díla poctivě postavit. Aquaparky ani cyklostezky opravdu nejsou potřebné, hráze ano..." píše pak dále, píše Martin Míček.
Nechci z jeho článku cíleně vytrhávat některé pasáže. S potěšením jsem kvitoval jeho názor na potřebu respektování a uvolnění záplavových zón.
Jako jeden z oněch "nazelenalých dogmatiků" který bránil výstavbě některých nesmyslných přehrad či opevnění na tocích však cítím potřebu kratičce reagovat. Byl jsem po léta ve vedení jednoho maličkého regionálního občanského sdružení, které se poctivě snažilo pomoci při ochraně naši přírody, lesy, řeky a vodu obecně nevyjímaje.
Jedním z důvodů našeho odporu proti pokusům o tvrdou technickou regulaci krajiny bylo vždy naše povědomí o nešetrném přístupu "společnosti" ke krajině - a zejména k lesům a necitlivé hospodaření v nich. Zde se nic nezměnilo k lepšímu, často právě naopak.
Jelikož jsem ale pochopil, že jak pánové Štěpán Kotrba, tak Karel Dolejší hodlají Jeseníky i autentické "ekoproesionály" nadále ignorovat (neb jsou patrně pod jejich intelektuálsky disputační rozlišovací schopnost), zasílám redakci BL alespoň odkaz na jedno video z nedávné doby, a několik zcela aktuálních fotografií. Dokládají barbarský, ryze ekonomicky a alibisticko apatický přístup k "lesnímu hospodaření" praktikovanému na úrovni pouhého dřevorubectví... Chováme se k lesům a krajině jako nezodpovědní lumpové. Nelze se pak divit, že nám to příroda "spočítá".
Když jsem v roce 1994 spoluzakládal občanské sdružení Přátelé Jeseníků - SOJKA (Společnost pro Obnovu Jesenické KrAjiny) věřil jsem v mnohé.
Například v tzv. občanskou společnost. V přirozenou touhu lidí směřovat od horšího a nedokonalého k tomu lepšímu, funkčnějšímu. Věřil jsem v tuto zemi a společnost - ne bezbřeze a naivně - spíše skromně.
Od házení kameni na buldozery ničící v první polovině osmdesátých let v rámci tzv. "náhradních rekultivací" pochybnou meliorací louku a potok nedaleko rybníka Štěpán, jsem přes sázení stromků a čištění skládek prošel dlouhou cestu skrze stovky správních řízení po spolupráci při vzniku regionálních rozvojových plánů a strategií...
Z laika srdcem se stal znalec (byť netitulovaný) a tvrdý profesionál... Z rybníka Štěpán je dnes přírodní rezervace, a část Jeseníků nebyla dosud postižena velkoareály.
Tím však to dobré v podstatě končí. Stát jako funkční celek zajišťující alespoň základní bezpečnost obyvatel se rozpadl, společnost se změnila v masu cynických, egoistických a hedonistických jednotlivců. Lidé už nevěří prakticky ničemu a zradili vše co mohli. V nejhorším především sami sebe.
Nezahodíme-li tupý a ohlupující antropocentrismus, ale také alibistický hedonismus osobní nečinnosti na smetiště dějin - pak jsme zahodili vlastní budoucnost...
A na závěr jen věštecká poznámka: aby nám ta voda jednou nechyběla... když namísto podpory zásaku a respektování infiltračních území (CHOPAV) se naprostá většina "lidí" chová tak, že buď se na lumpárnách ke krajině podílí, nebo je mlčky toleruje...
Procitnete nejspíše až tehdy, když balenou neseženete a z kohoutku vám poteče akorát plyn...
Diskuse