Čína: Šest válek v příštích padesáti letech?

3. 1. 2014 / Karel Dolejší

Je samozřejmě poněkud obtížné posoudit, nakolik i tento konkrétní text obráží oficiální stanoviska Pekingu. Jisto nicméně je, že když v roce 1989 list publikoval editorial kritický k zásahu čínských bezpečnostních složek na Náměstí nebeského míru, jeho vedení bylo odvoláno a text stažen z oběhu.

Mnoho let byla veřejnost zvyklá na obraz agresívních USA a naopak převážně "měkké" politiky obnovovaných velmocí jako Čína a Ruská federace. Mnozí k tomu i vymýšleli příležitostné "hluboké kulturní" teorie tvrdící, že země, jež zrodila dosud kulticky uctívaného autora slavného výroku "Moc vyrůstá z hlavně pušky", se prý vždy chovala mírumilovně - zejména když intervenovala v Koreji, Tibetu, Indii a Vietnamu. Další takový skvost se snažil tvrdit, že mocnost, která svého času kolonizovala šestinu světa, válčila vždy jen na svou obranu - zejména ovšem na Kavkaze, na Sibiři, na Balkáně či ve Finsku.

Imperialistů je ovšem mnoho, ale imperialismus pouze jeden. Na imperiálním programu není ve skutečnosti nic specificky amerického, čínského či ruského. Kulturní vlivy zajisté poskytují určitou specifickou národní příchuť, ta však patří spíše do oblasti pouhých akcidencií, než že by nějakým podstatným způsobem modifikovala základní logiku. Pouze některé evropské země, a zdaleka ne všechny, se reflektovaně vzdaly imperiálního programu - dokonce ani ty to ale nedokázaly uskutečnit úplně ve všech oblastech, a rozhodně nikoliv dobrovolně. Spíše je namístě říci, že se Evropa vzdala kolonialismu, protože se zničila ve dvou válečných kataklyzmatech a její místo ve světě pak jednoduše zabrali jiní. Udělala tedy jen to, co musela, nic jiného jí ani nezbývalo. Jiní nejsou v takové situaci, nebo přinejmenším je třeba říci, že ji takto nevidí.

Je zjevné, že USA budou mít napříště v Asii neuvěřitelnou spoustu práce s udržením svého vlivu. Podle stockholmského institutu SIPRI spojené "obranné" výdaje Číny a Ruska v roce 2012 v paritě kupní síly dosáhly již takřka 55% výdajů USA, přičemž ani Čína, ani Rusko zatím neprovozují globální vojenské síly. A tyto země své výdaje stále zvyšují, zatímco americké už začaly klesat. Jakmile by se navíc Čína rozhodla, že přestane nakupovat americké vládní dluhopisy, neměly by Spojené státy za co zbrojit.

Představa, kterou v této souvislosti prezentují ruské vládní kruhy - že NATO, které je bez Američanů vázaných nyní na čínskou výzvu doslova ničím, je prý v Evropě vojensky ohrožuje a mohlo by provést invazi, což prý ospravedlňuje soustřeďování velké většiny ruských konvenčních sil právě na západě země - je dokonale absurdní. Lze pochopit obavy z protiraketového systému potenciálně ohrožujícího ruský jaderný deterrent, avšak představa konvenční invaze NATO do Ruska patří leda do žánru silvestrovských žertíků. Napoleon napadl Rusko v době, kdy se vedly převážně jen izolované rozhodující bitvy, neexistovala stálá fronta a očekávalo se, že jednou poražený protivník jednoduše přestane klást odpor, na svou dobu s obrovskou armádou 610 000 vojáků z celé Evropy, avšak nedokázal obrovské území kontrolovat a odešel poražen. Nacistickou operaci Barbarossa se pokusilo uskutečnit dokonce téměř 4 000 000 vojáků Třetí říše a satelitních států. Žádná ani přibližně srovnatelná vojenská síla dnes v Evropě ani zdaleka neexistuje a za v dohledné době existujících podmínek ani nemůže vzniknout. Evropské státy své výdaje na obranu snižují. A co více, americký tlak na vznik "expedičních" (koloniálních) sil přivedl evropské armády k tomu, že jsou stále méně schopny vést jiné války než proti skupinkám fanatiků, jejichž nejtěžší zbraň reprezentuje stodvacetimilimetrový minomet se špatně vycvičenou obsluhou bez systému řízení palby, případně improvizované neřízené salvové raketomety.

Počítat s další výraznou rolí armády USA v Evropě je přitom naprosto nerealistické. Tyto zdroje budou na základě vznikající nutnosti postupně předisponovány do jiných regionů.

Rusko dokonce i silami velmi handicapované 58. armády v roce 2008 v Gruzii poměrně snadno porazilo a zničilo nejsilnější národní armádu mezi odbojnými odpadlickými státy, které se odmítají přizpůsobovat kategorickým požadavkům Moskvy v oblasti obchodu či zahraniční politiky. Gruzínské lekce ostatně více než dostatečně pokrývala reforma armády navržená exministrem Serďukovem. V té se ovšem nehovořilo o žádném stalinském programu zbrojení. To byla až pozdější iniciativa ruského prezidenta. A Rusko přes ekonomické problémy fakticky získává na světovém šampionátu ve zbrojení pěknou bronzovou medaili, hned za USA a Čínou.

Pomineme-li Čínu a snad ještě Jižní Koreu, všichni účastníci probíhající bohulibé soutěže ve výrobě a nákupu prostředků k zabíjení jsou - promiňte politicky nekorektní výraz - více či méně ekonomickými kriply a stávající programy si nemohou dlouhodobě dovolit. Nedává tedy smyslu poukazovat specielně na ruské problémy a nevšímat si potíží jiných zemí - například západoevropských - které jsou obzvláště z hlediska zbrojení i díky mnohem větší míře deindustrializace podstatně zásadnějšího charakteru.

Stávající výzbrojní programy si ovšem mohou některé země dovolit celkem dobře a dávají smysl, pokud by šlo o postavení armády připravené k bezprostřednímu použití k předem stanovenému dni X.

Evropské země se musejí o svou bezpečnost postarat samy, na Američany už se spoléhat nemohou. Pokud to nedokážou, stanou se v nadcházející turbulentní době vyvolané slábnutím amerického hegemona snadnou kořistí těch, kdo na rozdíl od nich na imperiální program nikdy ani částečně a nedokonale nerezignovali.