Hej, Slované, aneb Český snář

17. 2. 2014 / Robert Filgas

čas čtení 6 minut


Hej, Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky.
Hrom a peklo, marné vaše,
proti nám jsou vzteky.

Česko politicky patří do kontextu západní Evropy a nikoli východní, tvrdí čeští euro-optimisté a snílci. Jenže ouha. Rozumný politický pragmatismus podléhá emotivnímu politickému mysticismu, kritická racionalita existenciální emocionalitě či dokonce emocionální křeči, hysterii atd.

Tak za prvé: nemůžu si pomoct, ale podle mého názoru je za prezidentskou amnestii vláda zodpovědná úplně stejně, jako prezident. Bez premiérova podpisu by vůbec nevstoupila v platnost, a samozřejmě ji podepsat nemusí, pokud s ní nesouhlasí. A pokud ji podepíše, aniž s ní souhlasí, anebo dokonce aniž ji vůbec četl, tak potom je nesvéprávný a není hoden svého premiérského postu. A pokud vím, tak podle ústavy je zodpovědný nejenom premiér, ale celá vláda.

Jestliže byl tedy president v souvislosti s novoroční amnestií obviňován z velezrady, tak potom měla být úplně stejně obviňována i vláda. Vláda vládne, president amnestii pouze navrhuje a uděluje, ale vláda ji realizuje a uvádí v život, činí ji aktivní, účinnou.

O velezradu ovšem nešlo ani náhodou. Novoroční amnestie byla chyba, ale nikoli velezrada. Velezradou byl "zvací dopis" zděšených českých neostalinistů do Moskvy v 68mém roce, který ale zůstal nepotrestán.

To byla velezrada, ale nikoli amnestie. Ta byla cynicky racionální a proto amorální, ale snaha hodit všechno na jednu hlavu a dehonestovat ji tak, ačkoli si za to ona hlava jistě mohla sama, je typicky české a malé, nebo spíš typicky malé a české.

Je to pro mě dokladem typické slovanské emotivnosti a neschopnosti nadřadit rozum nad cit. Václav Klaus podlehl emocím a chtěl se zalíbit lidu, ale nevyšlo mu to, protože prostě není Václavem Havlem a nemá jeho morální kredit. Ovšem jeho obvinění z velezrady byla čirá hysterie.

Za druhé: pravolevé vlády u nás vládnou jenom za pomocí politických frakcí (viz strana Lidem) utvořených na půdě sněmovny, tedy něčeho na západ od nás těžko myslitelného. Podle mého názoru a chápání reprezentativní demokracie v parlamentu může být jenom ta strana, která byla ve volbách. Utvoření strany na půdě sněmovny je proti pravidlům hry.

Totéž platí pro poslanecké přeběhlictví. To je to samé jako kdyby uprostřed fotbalového utkání Sparta versus Slávie hráč Slávie (nebo Sparty) převlékl dres a začal hrát proti svému mužstvu anebo se dokonce několik hráčů Sparty (nebo Slávie) odtrhlo, utvořilo si vlastní mužstvo a začalo hrát proti tomu mužstvu, za které nastoupilo na začátku zápasu. Přestupy zajisté jsou možné, ale nikoli uprostřed utkání.

U nás se z toho ovšem stala norma a standard, založený v devadesátých letech stranou Unie Svobody. To ale není normální ani standardní fungování parlamentní (zastupitelské) demokracie, to je zatraceně špatná forma konzervativizmu, ačkoli je omlouvána poukazem na specifičnost naší země či dokonce tím, že je rodištěm Franze Kafky. Příznačná je potom snaha zakrýt tuto skutečnost odsuzováním a pranýřováním tzv. "opoziční smlouvy" (sice také nestandardního paskvilu, ale nikoli horšího).

To, spolu s Masarykem, nelze nazvat nijak jinak, než politickým jesuitizmem. Vidím v tom opět typickou slovanskou neschopnost dodržovat základní pravidla a snažit se je všemožně obcházet. Jestliže se tak děje u politiků a zákonodárců, kteří by měli jít příkladem, tak jak potom chtít dodržování pravidel po voličích a občanech.

A za třetí: na transformačních "průserech" divokých devadesátých let minulého století nese vinu nejenom tehdejší premiér, ale i tehdejší president. Snaha hodit všechno na jednu hlavu, aby ta druhá zůstala čistá a neposkvrněná, je politický mysticismus. Jestliže Václav Klaus je duchovním otcem českého anarchického (libertariánského) kapitalismus, tak Václav Havel je zase duchovním otcem české anarchické (libertinské) demokracie.

Vina je stejná a oboustranná. Snaha vyvinit jednoho a obvinit druhého, respektive učinit z jednoho národního zloducha a z druhého národního světce (viz archetypální národní mýtus a legenda o svatém Václavu a jeho bratru Boleslavovi), je příkladem typické české citovosti a slovanského sklonu k mysticismu.

V mírnější formě se projevuje jako poetismus, který je názorným dokladem českého vnímání a chápaní světa. Ten je živý a přínosný v umění, ale

nikoli v politice. Mysticismus v politice je potom přímo zhoubný a tragický. Názorným dokladem byla přímá volba prezidenta, její průběh i její hodnocení. Tak "levicový" a "socialistický" kandidát Miloš Zeman deklarující svůj euro-federalismus nás prý zavede na východ, kdežto jeho "pravicový" a "konzervativní" oponent Karel Schwarzenberg podporující ruské anarchistky či dokonce anarchokomunistky nás bude orientovat na západ.

Svatá prostoto! Integrovaní v EU a v NATO už přece jsme a na východ od nás je Slovensko, které je rovněž v EU a v NATO. Rusko je až za Ukrajinou.

O co tady jde, je velký ruský trh a business, respektive jestli budeme jenom skladiště nebo překladiště pro naše západní sousedy a spoluobčany anebo tam budeme podnikat sami.

A byli bychom hloupí, kdybychom nevyužili bývalý trh (čehož se "pravice" rychle chopila, ačkoli stále varuje před "ruským" vlivem a českou "levicí"). Rusko nikterak nemá zájem na tom, aby se EU rozpadla a přetáhlo nás na svou stranu. Rusko naopak chce stabilní EU a nás uvnitř ní.

Rusové jsou sice východní Evropané, ale přece jenom Evropané a chtějí mít dobré styky s Evropou, právě skrze střední Evropu (což by ale mělo vést k poevropšťování Ruska a nikoli k porušťování Evropy). Politický panslavismus je anachronismus. Je to v pravdě typicky slovanský politický mysticismus, ať už je zastáván anebo kritizován anebo je jím strašeno.

Nejsme západní Evropa, nikdy jsme nebyli a nebudeme, ani geograficky, ani kulturně a politicky. Úplně bude stačit, když tu bude stará dobrá střední Evropa. Masarykův demokratický a duchovní střed Evropy. Jsme prostě západní Slované a Středoevropané a toho bychom se měli držet.

0
Vytisknout
10601

Diskuse

Obsah vydání | 19. 2. 2014