Ševčíkův film Masaryk přehrává znovu známé české stereotypy

6. 7. 2017 / Jan Čulík

čas čtení 7 minut




Relativně velmi dobře napsaný a finančně hojně dotovaný film režiséra Julia Ševčíka o Janu Masarykovi (český titul: Masaryk, anglický: Prominentní pacient, 2016, velký dojem dělá dobová rekonstrukce pouličních scén v Londýně a v USA koncem třicátých let dvacátého století) vyvolá v divákovi dvojí pochybnosti. Zaprvé, běžný divák není seznámen s podrobnostmi osobního života Jana Masaryka a je velmi těžko určit, do jaké míry je - jistě možná pravděpodobný - portrét Jana Masaryka jako člověka se zázemím zhýralého neschopného prominentního děcka, závislého na kokainu, založený na skutečnosti, vzniká trochu podezření, že filmaři jeho postavu  přikreslují, aby se zavděčili bulvárním choutkám veřejnosti. Je asi historickým faktem, že Masaryk byl v roce 1939 v Americe pacientem v psychiatrické léčebně, podrobnosti jeho vztahu mezi vedoucím kliniky, německým psychiatrem, který utekl před nacisty z Mnichova, a Masarykem samotným, budou nutně fikcí, kterou si vysnili autoři scénáře.



Jan Masaryk v pojetí scénáristů také v roce 1939 v Americe "touží po ztraceném domově". Je to možné, a jistě měl Jan Masaryk silné vazby k meziválečnému Československu, avšak vzhledem k tomu, že měl americkou maminku, že strávil mnoho let v USA a mluvil anglicky jako rodilý mluvčí, je velmi nepravděpodobné, že by se cítil v USA tak ztracen, jak to líčí tento film.

Závažnějším problémem je, že film Masaryk znovu přehrává známé domácí české stereotypy, jak se na "nás" v době Mnichova Západ vykašlal, jak "jsme" byli naprostou obětí sobeckého Západu a pěstuje si pěkně už dlouhodobě historicky zavedený princip "my nic, my nevinná oběť".

Argumentuji, že takový přístup je nekonstruktivní a škodlivý. Skutečnost, že mocnosti se vždycky chovají sobecky a hájí pragmaticky jen své vlastní zájmy, by neměla být pro české politiky a diplomaty překvapením. Měli si toho být vědomi už ve třicátých letech, stejně jako by si toho měli být vědomi dnes, a vypracovávat strategii, spolu s evropskými zeměmi podobné velikosti a podobných zájmů, jak sobectví velmocí čelit.

Představa, že "Západ nás má rád" a pak kocovina, když se ukáže, že "nás" Západ hodil přes palubu, je nekonstruktivní. Bohužel je zcela pochopitelné, že angličtí politikové a diplomaté se ve třicátých letech snažili urovnat to, co viděli z údajně nestranného hlediska jako zbytečný a ničivý spor mezi obrovskou německou národnostní menšinou na teritoriu Československé republiky a československou vládou.

Namítnete, že Británie a Francie jako západní demokracie měly být na straně demokratického Československa a proti Hitlerovi. Jak víme z dnešní situace, ono to tak vůbec nefunguje - tzv. demokratickým mocnostem je úplně jedno, zda v nějaké zemi dochází k porušování lidských práv a k vraždění jejích obyvatel. Vždyť pohlédněme na Sýrii a na četné vražedné režimy v Africe, jimž žádná demokratická země v Evropě ani dnes nepomáhá a mezi tzv. demokratickým českým obyvatelstvem v dnešní ČR se šíří vůči těmto pronásledovaným lidem hysterická nenávist.

Proč by tomu mělo být ve třicátých letech dvacátého století jinak?

Ještě o jedné drobnosti bych se chtěl zmínit: Ve filmu, který má podstatnou část svých dialogů v angličtině, slyšíme občas dobové zpravodajství rozhlasu BBC z pohnutých dní v září 1938. Ta angličtina však působí naprosto ahistoricky.

Věc je ta, že přízvuk hlasatelů a novinářů společnosti BBC se za posledních osmdesát let hodně změnil. Když dnes slyšíte dobové nahrávky hlasatelů BBC ze třicátých let, jejich přízvuk a postoj působí zastarale a arogantně. Jako by hlasatel z "vyšších společenských tříd" dělal kázání nižším společenským vrstvám. Dnes to působí také vlastně nesmírně ironicky.

Tento drobný, v Británii všeobecně známý detail ve filmu Masaryk chybí. Zpravodajské relace ve filmu čtou dnešní rodilí Briti a dnešní angličtina rozhlasu a televize BBC je naprosto neformální a demokratická. Působí to ahistoricky.



V karlovarské soutěži se promítala také poněkud experimentální, "filmová báseň" Václava Kadrnky Křižáček, na motivy básně Jaroslava Vrchlického. Film je založen na historické události ze středověku, kdy byla zorganizována za účelem "osvobození" Kristova hrobu ve Svaté zemi dětská křižácká výprava. V Kadrnkově filmu se probudí doma ve středověké tvrzi asi desetiletý chlapec, oblékne se do železného brnění a uteče z domova - vyjádří se v jednu chvíli, že má čistou duši, zasvěcenou Bohu, a tedy je vhodné, aby se i on vydal "osvobodit" Boží hrob.

Film nevysvětluje, jak se v době bez internetu a bez komunikací desetiletý chlapec v jakési středověké české tvrzi vůbec o dětské křižácké výpravě do Palestiny dověděl.

Z tvrze za chlapcem vyjede na koni Karel Roden, tentokráte s hustými vousy a la Jan Žižka, je to chlapcův otec a chce ho přivést zpět matce domů. Většina jistě velmi kompetentně a atraktivně natočených přírodních záběrů ukazuje Rodena na koni, jak projíždí různými lesy a nakonec i krajinou v Itálii (film je částečně dotován jistou italskou kulturní nadací). Setká se s mladým křižákem, který ho při hledání syna doprovází. Nakonec otec syna kdesi na italském pobřeží nalezne a šťastně se s ním shledá, zatímco křižáci se vydají na vratké bárce před Středozemní moře do zmíněné Svaté země. Nepříjemně tato plavba připomíná, že v dnešní době na těchže vlnách se opačným směrem, ve snaze dostat se před utrpením do Evropy, plaví a umírají tisíce uprchlíků.

Kadrnka svým filmem napodobuje Františka Vláčila a jeho Marketu Lazarovou. Záběry jsou atraktivní a poetické, příběh filmu je minimalistický. Každý má právo natáčet svou vlastní vizi, jenže trvalý úprk českých filmařů před aktuálními tématy vyvstává v porovnání s filmy z jiných zemí velmi ostře - například vynikající byly na letošním karlovarském festivalu chorvatské filmy.

Je trochu zvláštní, jak obrovský důraz dávají zástupci českých institucí těmto víceméně subjektivním, únikovým dílům. Při premiéře Křižáčka byl přítomen i ředitel České televize Dvořák. ČT má samozřejmě z dnešní realitou obrovský problém. Je posedlá sledovaností, a tak utvrzuje a prohlubuje v české veřejnosti nemyslivě už existující stereotypy. Vykročit z nich je pro ni, zdá se, obrovský problém. V nejlepším případě financuje únikovou "filmovou báseň", jakou je film Václava Kadrnky. Nic proti tomu, ale neměla by dělat TAKÉ něco pořádného?

0
Vytisknout
11887

Diskuse

Obsah vydání | 11. 7. 2017