A co na to církev českobratrská...

14. 9. 2017 / Richard F. Vlasák

čas čtení 6 minut
Vynikající článek Bohumila Kartouse, který popsal situaci paní Kozlové, její argumentační chyby a přitom jí dal za pravdu v tom podstatném (jak se jeho přístup liší od páně Kroupova komentáře na účet článků Saši Uhlové). Paní Kozlová si jednoznačně zaslouží náš respekt a úctu, mluví za mnohé, byť se třeba mýlí, když kritizuje link liberálního Jiřího Pehe, nebo levicového Lukáše Jelínka, a tvora, který zneužívá lidské slabosti a podněcuje nenávist mezi lidmi, MZ obdivuje, asi je to tím jeho jazykem... 

Mě jako teologa na věci zajímá jiná věc. Jak se v posledních dvaceti pěti letech chovaly církve, najmě má "drahá matka" Církev českobratrská evangelická (CČE). Jistě vybudovala rozsáhlou diakonii, pomáhající lidem s postižním a jejich rodinám; jistě, vzniklo evangelické školství, která podporuje mimo jiné integraci romské menšiny; skvěle vystupuje proti rasismu a práce Mikuláše Vymětala jako faráře pro menšiny lze těžko dost ocenit, ale myslím si, že na poli sociální teologie selhala a selhává neustále.


Když se v devadesátých letech 20. století vracel do vlasti česko - švýcarský teolog, profesor basilejské university, Jan Milíč Lochman, zůstala jeho varování oslyšena, jeho slova byla brána jako milé připomínky Pražského jara. Nebyla brána vážně jeho varování, že tržní hospodářství má také své problémy a že může také strojit léčky, v nichž člověk pomocí reklamy a tlaku na výkon může ztrácet svou svobodu, že je velice jednoduché upadnout do chudoby.

„Bylo to mile míněná, varovná slova, děkujeme bratře, ale my dnes jdeme jinou cestou...“ A tak se CČE stala jednou z opor systému, místo, aby plnila roli kritického pozorovatele, aby mluvila prorockým hlasem. Sbory se uzavřely do sebe, místo, aby byly "vyslanectvími Království božího", kde sestry a bratři měli být na pomoci třeba matkám samoživitelkám; kde měli faráři a starší mluvit proti chudobě, sociálnímu vylučování, oligarchům i kmotrům, kde měli vystupovat proti porušování sociálních práv, platům podobajícím se almužnám, elegantně mlčeli, protože - vice versa páně Kroupův komentář - kapitalismus je nejlepším systémem ze všech možných a kapitalismus přece kritizovali komunisti, tak to nebudeme dělat nyní také my. Zájem o věci veřejné se zúžil na ekologický aktivismus, jistě prospěšný, ale jinak milý a neškodný /že problémy životního prostředí souvisejí s kapitalismem se přehlíželo a přehlíží/ a na zvěstování slova pro LGBT komunitu, zaplať Pán Bůh, že v tomto nešla cestou slovenských evangelíků a tady skutečně pomáhá.

Ovšem velká část společnosti byla přehlížena. Středostavovská blazeovanost vyvrcholila přejitím ostudných restitucí z rukou vlády, jež byla nakonec div neodvedena v poutech, nehledě na to, že už tato církev vlastně žádné nároky míti nemá... Zlí jazykové tvrdí, že to byl obchod něco za něco, vy se k nám dáte v "restitucích", budou z toho penízky a vy nám třeba Mariánský sloup... Tedy jinými slovy budete tvrdit, že rekatolizace byla vlastně také vina "českých pánů", protože by tady zavedli protestanskou výlučnost a katolíky vyhnali - můžete poukazovat na dohody mezi katolíky a protestanty, jak chcete; na Majestát Rudolfa II. a Konfederaci stavů českých, rovněž - někdo to stejně nepochopí. Že se tentokrát zlí jazykové mýlí, víme jen z opatrných vyjádření synodního seniora ke sloupové kauze. Že finanční osamostatnění církví může do budoucna také znamenat závislost na názorech sponzorů je přehlíženým jevem, obzvláště když se církev nemůže opřít o svou promyšlenou teologii.

Českobratrská církev selhala a selhává v pojmenování problémů společnosti, zařadila se tak po bok těch, které paní Kozlová vehementně kritizuje a právem. Proč tomu tak je? Protože ztratila svou identitu, která ji váže k Husovi, Chelčickému, Komenskému nebo Masarykovi - tedy k osobnostem, které pro svou lásku ke svobodě Božích dětí přidávali vědomí dočasnosti lidských řádů a z toho vyvozený apel na sociální důsledky evangelia, na bratrství mezi lidmi a sdílený stůl Páně. Kteří chápali rovněž vzdělání jako dílnu lidskosti a vedli svými postoji k činné solidaritě. 

Zatímco se církve v Německu, ve Švýcarsku i v Anglii staví na stranu ponižovaných a tak alespoň trochu zastávají svou čest; teologické fakulty pak rozebírají systémové chyby bankovního systému a dodávají tak cennou reflexi do společenské debaty, tak u nás se něco takového neděje (až na čestné výjimky), a proto vypadají vyjádření synodu CČE k volbám jako kalendářové historky - buďte hodní, poslušní - potom vám na hrobečku vyroste bílá chudoba s červeným okrajkem.

Dovolím si osobní vzpomínku, hovořil jsem s jedním církevním představitelem o nízkých platech dělníků v českých továrnách, o zakazování odborů ze strany zaměstnavatelů a jeho odpověď mě přivedla v úžas. Mám se prý podívat, jak se žije lidem v Africe, tam je prý bída. Na jednu stranu má pravdu, na druhou stranu je tato výpověď bohorovným cynismem par excellence vůčihledně lidem, kteří přežívají s 10 000 Kč měsíčně, platí nájem a mají dvě děti.

CČE tak vstupuje do nastávajících časů nesvobody nepřipravena a nedůvěryhodná. Jen pokání, reflexe vlastních vin a promýšlení radikálního dědictví české reformace do současných kontextů, může otevřít naději nejen pro ni samotnou, ale hlavně pro druhé, protože církev tu není pro sebe, ale je Slovem pro tento svět. Ne, evangelium nelze nechat smrsknout na sociální otázky a politiku, ovšem nelze je při zvěstování obcházet.

0
Vytisknout
13265

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2017