Lázně s dětma vypadaj cca tak, že přijedete a dostanete rozpis procedur na každej den, s přesným časem kde máte být, např.: “9:15 tělocvična”

Běžný, pracovní, den v lázních vypadá tak, že nějaký dospělý člověk, obvykle matka, táhne nasraný děcko k nějakýmu baráku, kde má být v určitým čase na danou proceduru.

Lázně jdou od dvou let, pro všechny děcka jsou procedury stejný. Letos tam máme obě: skoro pětiletý Oskar a dvouletá Ester. Předpokládá se, že dvouletý děcko zvládne každý den např. proceduru “řízená terénní chůze”, že tedy půjde půl hodiny zvoleným směrem v tempu starších dětí.

Kdo jste nikdy neviděli dvouletý děcko, tak to funguje zhruba tak, že určeným směrem jde tak maximálně 10 metrů, než ho zaujme něco zajímavějšího, jako je například klacek, kámen nebo kaluž. Půl hodiny v kuse nepůjde nikam a nikdy. To odmítal i Oskar, když mu byly tři a půl. Takže dospělý doprovod může děcko buď buzerovat a přemlouvat, aby někam šlo, nebo se “nějak” domluvit s personálem.

Nějak udělat se to musí, protože pobyt hradí pojišťovna a ta chce vidět, že děcko absolvovalo předepsaný procedury. Lékař/ka nějaký procedury napsat musí, protože to chce pojišťovna. S odkazem na absurdnost všeho vás doktor odkáže na personál, “se kterým se nějak domluvíte”.

Dostanete se tak do situace, kdy všichni ví, že není možný dodržovat předepsaný režim, ale všichni musí předstírat, že se tak děje. Běháte tak po areálu s papírem a sbíráte razítka, která potvrzují, že se vše děje dle plánu. Jste s děckem dvě hodiny na hřišti a uprostřed hry ho někam odtáhnete, protože má nařízeno někam půl hodiny jít nebo skákat půl hodiny v tělocvičně. Něco podobnýho sice dělalo předchozí dvě hodiny, ale za to razítko pro pojišťovnu nedostanete.

Nic z toho co děláte nedává žádný smysl. Jednotlivé činnosti nejsou nijak přizpůsobeny tomu, zda je dítěti 2, 3, 5 nebo 12 let. Odpovědnost je hozena na rodiče, kteří to “nějak” vyřeší. Zatímco dětem je ukradený, jestli běhají venku nebo v tělocvičně, rodiče po nich řvou, že už musí někam jít, protože v papíru maj napsaný, že v 10:30 se bude dělat tohle! na určitým konkrétním místě.

Jak přesně prospívá malým dětem, že je vytáhnete o půl osmý z postele, protože musí poskakovat v 8 v tělocvičně, odkud je táhnete zpátky, protože 8:45 je snídaně; nebo je táhnete v 9:00 od snídaně, aby s plným žaludkem skákaly v tělocvičně, se mi nepodařilo zjistit. Pochybuju, že existuje vědecká studie, která by dokázala potvrdit, že je na léčbu průdušek nebo náběhu na bronchitidu zrovna tohle nutný.

Ale ta naprostá absurdita všeho vlastně není to, co mě na tom fascinuje nejvíc. Mě na tom nejvíc fascinuje fakt, že na to všichni bez keců přistoupí. Že ten dav rodičů nezapálí kancelář vedení lázní, že nežalují pojišťovny, atd. Že ani mezi sebou neřeší, že nic z toho nedává smysl, ale jen se s vážnou tváří zabývají, kdy a kde mají s děckama být, protože to maj napsaný na papíře.

Fascinace ale není údiv. Takhle totiž funguje celá země. Natřený fasády, napsaný pravidla a všichni tady s nějakým papírem běhají pro potvrzení, že se chovají dle očekávání. Nikdo proti ničemu neprotestuje, protože to na papíře napsaný není.

Během toho pobíhání vám prostě dochází, že žijeme v nesmyslný simulaci opravdovýho života, které se nejspíš - snad - odehrává někde jinde. Snad. Celá země je postavena na předpokladu, že “se to nějak udělá”, aby to vypadalo, že se něco doopravdy udělalo. Ostatně rčení “zlatý český ručičky” je postaveno na tom, že sice nic pořádně nefunguje, ale nějak se to zbastlí. V tom jsme dobří. A pak v předstírání, že je vše OK.

Do těch lázní samozřejmě jezdit nemusím, ale potý, co se vše “nějak udělá”, můžu děcka vzít a vyrazit do okolních kopců. Jet vlakem do Javorníku a čumět s nima v dešti a mlze do prázdna. To za to stojí.

Nicméně, to není to hlavní. Hlavně jsem chtěl říct, že sem vyfotil Ester s koťátkem.