A třetí překvapení je, že pro změnu pro nikoho není překvapením jedna věc, která mně naopak přijde jako vlastně přelomové zjištění. Totiž že lidé pracující za mzdy u dolní hranice přijímají svůj osud smířeně, pokorně, až bych možná řekl "otrocky", dokonce s jakýmsi šibeničním humorem, když si jdou pro měsíční výplatu, která jiným stačí tak na dvě hodiny: "budou penízky, bude jich tolik, že je neunesem", jak zaznělo v reportáži. Jak málo často se tam stává, že člověk s prací sekne a jde o dům dál, kde mu dají zfleku o polovinu víc (a nabídky dnes samozřejmě jsou). Jak silným faktorem je "jistota" dané práce (čti: tady mně ztráta zaměstnání fakt nehrozí, protože kdo by to šel za pár šupů dělat). Jak silným faktorem je kolektiv, který při té bídě drží pohromadě a pomáhá si. A jak nemilosrdně toho zaměstnavatelé - kterými je často i instituce placená z veřejných peněz, jako je fakultní špitál - využívají.

Jen shodou okolností jsem v nedávné době byl účastníkem dvou diskusí o práci s lidmi, které dobře osobně znám a o kterých jsem přesvědčen, že jsou pracanti a v daném oboru i "fachmani". Berou celkem málo a v jednom případě s nimi šéf dělá věci, proti kterým jsou zkušenosti p. Uhlové ještě čajíček a kteří si do stáří zhuntované zdraví (faktem je, že to je "vykoupeno" o kus vyšší mzdou, ale nic zázračného). V diskusi oba uznali, že kdyby s tím sekli, tak mají okamžitě za rohem nabídku na to samé o třicet, čtyřicet procent víc.

Ale neseknou.

Nerozumím tomu. Zapadá to ale dobře jako dolní díl skládačky, když si vzpomenu na pár let starou diskusi s jedním významným německým zaměstnavatelem, který tu má továrnu a Čechy si nesmírně chválí - šikovní, pracovití, ukáznění - to jinde v Evropě nenajdu, dodával. Reportáž Saši Uhlové dodává dalších několik slov, které ovšem on už v rozhovoru se mnou neřekl.

Ve spojitosti s tímto zmíním dnes hodně probíranou problematiku minimálních mezd. Často zmiňovaným argumentem je, že některé slušně prosperující země Evropy institut minimální mzdy vůbec nemají - například Švýcarsko. (Takže proč bychom ji museli mít my, že?) Jenomže k tomu chybí podstatný dovětek: v těchto zemích totiž došlo k tomu, že oborové (nikoli odborové) organizace, tedy ony různé Verbandy sdružující firmy (tedy zaměstnavatele!) podnikající v daných segmentech dospěly k tomu, že si dohodly minimální úrovně mezd pro jednotlivé džoby ve svých oborech. Nikoli jako zákon, ale jako ujednání, které je učiněno a které se tudíž následně dodržuje. Dohoda se dá opět konsenzuálním dohovorem ve Verbandu změnit podle vývoje situace - éra krize, éra prosperity atd. - a ve výsledku je benefitem pro celý obor. Vytváří na pracovním trhu stabilitu a kvalitu a znamená nemrhání pracovní silou: chci být kuchař, protože vím kolik si vydělám, tedy jsem kuchař, postupně se zlepšuju, můj talent i výcvik je využit naplno, udělám hodně práce a ta je kvalitní. Nepraštím s vařečkou a nejdu dělat přepojišťovacího agenta a následně řidiče kamiónu jako u nás.

Je to dobré pro konkurenční prostředí, protože když všichni v daném oboru platí svoje lidi víceméně stejně, nezískává se konkurenční výhoda tím, že bych přemýšlel, jak vyzrát na konkurenci tím, že budu shánět lidi s tím, že jim zaplatím co nejmíň to jde - ale získávám konkurenční převahu tím, že si to zorganizuju s co největší efektivitou, s co nejvyšší kvalitou, s co nejzajímavější inovací, popřípadě se vším tímto dohromady.
Samozřejmě, jak už bylo vícekrát řečeno, následovat švýcarský model bychom mohli tehdy, kdyby u nás žil dostatek Švýcarů, tedy asi tak 10 miliónů. Pokud ne, je plošné a postupné (!) zvyšování minimální mzdy prostředkem sice trochu humpoláckým, neflexibilním, s možnými některými negativními efekty zejména v případě silné ekonomické krize, ale zřejmě nic rozumnějšího se u nás nyní dělat nejde. Do sofistikovaných a vycizelovaných řešení jsme ještě nedorostli; časem to ale přijde.