Advent a abrahámovská víra

4. 12. 2017 / Boris Cvek

Boží apel cílil na dobrovolnost, na vztah. Fanatik je nesmírně sebestředný, rád obětuje a týrá druhé (naopak obětování Izáka bylo pro Abraháma to nejhorší a nejbolestnější, co jej mohlo stihnout; on sám, Abrahám, v tom nemohl nacházet nic, co by se mu hodilo), myslí si, že zná pravdu a že ví, jak se má kdo chovat; diktuje a soudí, hraje si na alfu a omegu. Víra je pravým opakem toho všeho. Neví a nezná, stojí tváří v tvář člověka zcela převyšující absolutní osobnosti, uvědomuje si tak i svou omezenost a nicotnost, víra také nepovyšuje své pochopení věcí nad názor druhého a už vůbec nederivuje ty na cosi, co je podřízeno mému údajnému poslání.

Abrahám se ve slavné pasáži u Hospodina přimlouval za lid Sodomy, ne snad že by všelijak omlouval jeho zločiny, nýbrž poukazoval na nejednoznačnost takového soudu, na jeho nespravedlnost. Abrahám se odvážil proti Hospodinovi pozvednout prosbu lidské spravedlnosti a uspěl. Absolutní Bůh ustupuje, ustupuje nikoli proto, že by měl sklon k protekčnictví, nýbrž přijímá Abrahámovu argumentaci, jeho hledisko. Domnívám se, že smysl té pasáže, v níž se muž víry přimlouvá za Sodomu (Gn 18,16-33), není relativizování Boží vševědoucnosti a suverenity. Bůh se nemýlil, nebyl vůbec připraven soudit tak, jak se zprvu zdálo, Abrahám mu vůbec neodkryl něco, co by do té doby Bůh nevěděl a na základě čeho by změnil své rozhodnutí. Co tedy pasáž o Abrahámovi přímluvci chce říci? Možná a nejspíše to, že když k nám mluví Bůh, opravdu Bůh, musíme mluvit také, musí se v nás dít něco aktivního, abychom Bohu opravdu porozuměli, abychom jeho slova mohli opravdu tou největší hlubinou, která v nás je, přijmout. Hospodin totiž nejspíše Abraháma zkoušel, tedy podobně jako ho zkoušel při obětování Izáka.

Naše myšlenky, pocity, naše přesvědčení nelze jen tak beze všeho zahnat a podřídit nějaké vnější autoritě, protože otázka, komu se takto podřídit, zůstane právě nevyřešena. Neshodíme ze sebe odpovědnost. Na rozdíl od všech pouze efemérních autorit, které po nás chtějí, abychom se vzdali svého názoru nebo abychom ho nijak nekultivovali, neproměnili v putování za pravdou, jedině Bůh, zdá se, může naše názory opravdu vyslechnout a opravdu proměnit, aniž by nás znásilňoval. V té při s Bohem můžeme mít mnohokrát pravdu na své straně, podobně jako Abrahám ve své prosbě za lid sodomský. Tak nás Bůh svými zkouškami učí, vede nás ke věčnosti a k tomu, abychom se plně stali sami sebou. Kdo by chtěl jen poslouchat, ten se s živým Bohem rozhodně musí minout.

Víra není vůbec nic snadného. U Abraháma je základním symbolem víry cesta, cesta do zaslíbené země, cesta na obětiště, kde měl zabít Izáka. Cesta do neznáma a nevlídna, dalo by se říci, že dokonce cesta bolestné naděje a těžkého spolehnutí se. Jejím smyslem je právě důvěra v Hospodina. Je pravda, že Abrahámovi je nemálo slíbeno, avšak tyto sliby se jeví spíše jako něco nemožného, dočista šíleného... a když se přece jen uskuteční, Abrahám stejně žije v zemi zaslíbené jako cizinec. Kdyby šel za ziskem, neměl asi ani vycházet a udělal by lépe, kdyby se kdykoli vrátil, a ziskem myslím i obyčejné štěstí. Hospodin však, který vyvoleného muže víry stále více proměňoval, je pro Abraháma tak zásadní skutečností, že se vztah mezi Bohem a jím stává ústředním smyslem, celou podstatou cesty. Setkání s Bohem, tedy víra, je sice jasně upnuté k něčemu, co (ještě) není vidět, ale co fascinujícím způsobem proměňuje život a dává mu rozměr věčnosti a podstatnosti.