Turecko čekají parlamentní a prezidentské volby

21. 6. 2018 / Konstantinos Dimelis

čas čtení 11 minut


24. června půjdou občané Turecké republiky volit nový parlament a zároveň i prezidenta. Oboje volby se měly původně konat až v listopadu 2019, nicméně prezident Recep Tayyip Erdoğan vyhlásil 18. dubna tyto předčasné volby, aby sklidil ovoce jím iniciovaného referenda z roku 2017, které změnilo systém z parlamentního na prezidentský. Pokud nyní získá prezidentské křeslo, což je velmi pravděpodobné, tak bude mít mnohem silnější postavení, bude stále hlavou státu a nově bude předsedat vládě namísto současného premiéra.


Od roku 2002 vládnoucí islámsko-konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) sice v (nyní 600členném) jednokomorovém parlamentu ztratila v prvních volbách v červnu 2015 většinu (42 % hlasů), aby jí pak opět získala ve volbách v listopadu 2015 (49,5 %), protože politické strany nebyly schopné dohodnout alianční většinu. Erdoğan, zakladatel AKP a její bývalý dlouholetý předseda, jenž se v roce 2014 stal z premiéra prezidentem, potřeboval již nyní také zúročit rezolutní postup Turecka vůči syrským a iráckým Kurdům u nacionalistických voličů ze Strany národní akce (MHP), se kterými vytvořila AKP (ještě se dvěma malinkými stranami) předvolební koalici Lidová aliance pro oboje volby. Průzkumy veřejného mínění nyní přisuzují AKP kolem 42 % hlasů voličů. MHP v roce 2015 obdržela 16,3 % a 11,9 %, ale její odhady v posledních měsících klesají pod 10 %, což je v Turecku volební práh pro jednotlivě kandidující politické strany. Právě proto Erdoğan podal těmto provládním nacionalistům pomocnou ruku v podobě předvolební aliance, což v Turecku pro současné parlamentní strany nebylo zvykem. Voliči nyní dokonce mohou volit nejen politickou stranu, ale i alianci, pro které také platí volební práh 10 %.

Proti této velmi silné ‚vládní‘ alianci se vytvořila Národní aliance, kterou tvoří nejsilnější opoziční strana, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP), která v roce 2015 získala 25 % a 25,3 % hlasů, spolu s umírněnými nacionalisty, kteří se odtrhli od MHP a zformovali novou Stranu dobra (İYİ) s preferencemi nad 10 % a s menšími stranami, islamistickou Stranou blaženosti a středopravou Stranou demokratů. Mnohými analytiky bylo velkým zklamáním vyloučení z koalice pro-kurdské Lidově demokratické strany (HDP), složené z krajně levicových stran, zelených a největší levicové pro-kurdské strany BDP. V roce 2015 bylo velkým překvapením, že překročila volební práh (13,1 % a 10,8 %). Nyní se však její preference pohybují jen velmi těsně nad 10 %. HDP byla z Národní aliance vyloučena za její nejasné styky se zakázanou teroristickou Stranou kurdských pracujících (PKK), ale pokud nepřekročí volební práh, tak tím nejednotnost opozice pomůže vládní AKP k opětovné většině v parlamentu a jednobarevné vládě. Levicová HDP se odmítla spojit na národnostním základě s krajně-pravicovou kurdskou stranou HÜDA-PAR.

Této zranitelnosti opozice si je vědom i prezident Erdoğan. Z uniklé nahrávky jeho projevu na uzavřeném mítinku voliče AKP nabádal, aby se stali v hojném počtu členy volebních okrsků a měli pod kontrolou volební urny. Měli především cílit na voliče HDP a udělat „speciální práci“, aby „byla práce udělána, než vůbec začne“. Erdoğan totiž nechal změnit volební zákon, který uzákonil neověřené hlasovací lístky, tedy, že není nutné, aby do uren vhazované volební lístky musely mít razítko příslušné volební komise. Zahraniční analytici i opozice toto uzákonění považují za do očí bijící porušení základních principů transparentnosti voleb. Toto usnadnění volebních podvodů možná již Erdoğanovi pomohlo schválit referendum o prezidentském systému v loňském roce.

Tyto volby budou prvními po nezdařeném pokusu o puč. 15.7.2016 některé složky armády provedly puč proti vládě a prezidentu Erdoğanovi, jenž byl ale včas informován, vyvázl z léčky a přes mobilní aplikaci FaceTime oslovil lid Turecka, aby se pučistům postavil na odpor, aby lidé vyšli do ulic, což přes noc uposlechly statisíce obyvatel a pučisté, kteří si evidentně nepřáli velké krveprolití (zemřelo 294 lidí), to vzdali. Erdoğan z puče ihned obvinil hnutí Fethullaha Gülena, prominentního tureckého islámského učence žijícího v USA, a státní úřady vyhlásily grandiózní čistky všech pučistů a gülenistů nejen ze státního aparátu, protože byly ve špičkách armády, policie a justice, ale i ze soukromých společností. Bylo zatčeno přes 50 tisíc lidí, ze zaměstnání jich bylo propuštěno přes 150 tisíc, bylo uzavřeno přes 1300 spolků, 180 médií. Turecko vede v celosvětových statistikách v počtu uvězněných novinářů. Od doby puče panuje, neustále obnovovaný, výjimečný stav, takže i tyto volby proběhnou za tohoto výjimečného stavu strachu, kdy opozice nemá řádné možnosti agitovat a oslovovat voliče.

Erdoğan gülenistické hnutí pro jeho velký politický vliv na policii a soudy nazýval „paralelní struktura". V Turecku se příznivci tohoto hnutí rekrutují z řad studentů, akademiků, odborářů, podnikatelů, novinářů. Lze jistě spekulovat, že toto hnutí gülenistů vyrostlo z islámského mystického súfismu, má zřejmě podobné struktury jako zednáři na Západě, nicméně ve srovnání s vládou Erdoğana, kdy slovo autoritářský je velmi mírné, se jedná o formu moderně orientované verze umírněného islámu, kterou toto hnutí šířilo do světa zakládáním škol a charitativní činností. Propaguje harmonii vědy s náboženskou tradicí, mezináboženský dialog, demokratický systém více politických stran a nenásilí. Nebo je snad lepší hnutí wahhábistické, šířené ze Saúdské Arábie do celého světa, kdy petrodolary stavějí mešity a náboženské školy a Saúdi tam dosazují své imámy? Nebo snad hnutí Muslimské bratrstvo, šířené z Egypta, také velmi konzervativní, nesnášenlivé a málo kompromisní, za což bylo v roce 2013 odstraněno z vládnutí v Egyptě. Umírněnější odnoží Muslimského bratrstva je i Erdoğanova AKP a turecká vláda. Erdoğanova AKP by bez dřívější podpory gülenistů nikdy nemohla převzít v Turecku vládu!

Erdoğan oproti volbám v roce 2015 ztratil dlouholetou oporu svojí strany, Ahmeta Davutoğlua, jenž nesouhlasil se změnou na prezidentský systém a v květnu 2016 rezignoval na premiéra i lídra strany AKP. Ekonomika v posledních několika letech nevykazuje vysoké přírůstky jako dříve, Turecko trápí vysoká inflace (přes 10 %), roste deficit běžného účtu, turecká lira ztratila za tři roky 40 % své hodnoty, Erdoğan běsní proti ratingovým agenturám.

I změna na prezidentský systém značí vůli Erdoğana vytvořit z Turecka na Středním východě velmi silného hráče, jenž mazaně osciluje mezi Ruskem a USA. Putinova první zahraniční cesta směřovala do Ankary, Rusko teď dodává Turecku protiraketový systém S-400 (neslučitelný se zbraněmi NATO), za což je Spojenými státy káráno, ale to je asi tak všechno. Senát sice před pár dny zablokoval prodej moderních stíhaček F-35 Ankaře, nicméně USA zrazují milice Kurdů v Sýrii (YPG), které pomohly vítězit nad Islámským státem, když nejdříve pod tlakem tureckých tanků a děl musely vyklidit Afrín a nyní vyklízejí po dohodě Turecka s USA i Manbidž, kde budou muset odevzdat zbraně, které dostaly od USA. Dohoda s Irákem, Kurdskou regionální vládou a USA také umožnila Turecku na severu Iráku nejen vyčistit od PKK 30 km do hloubky část hor Kandil, ale také si tam zřídit trvalé menší základny. Na člena NATO si turecká vláda vede dál svoji do značné míry nezávislou islamistickou zahraniční politiku. NATO ale Turky potřebuje, protože mají druhou největší armádu v NATO, střeží přístup do Černého moře a USA i aliance zde mají mnoho základen pro kontrolu Středního východu a Ruska.

Ze všech států, kde je doma islám, je Turecko nejvíce slyšet při obraně Palestinců. Např. při nedávných střetech v Gaze, kdy zemřelo 59 Palestinců, Erdoğan neváhal nazvat Izrael poněkolikáté teroristickým státem a vyhlásil v Turecku třídenní smutek. Dělá to i proto, že by chtěl v (podle něj reformované) RB OSN zastupovat celý muslimský svět. Poté, co Rakousko tento měsíc uzavřelo 7 mešit placených z muslimských států, Erdoğan pohrozil náboženskou válkou „křižáků a půlměsíce“. Rétoriku má současný prezident vytříbenou především před volbami. Referendum o prezidentském systému mu totiž pomohly vyhrát právě hlasy Turků žijících v Německu (cca 1,4 miliónů voličů). Když Erdoğanovi některé západní státy, včetně Německa, nedovolily agitovat na své půdě, tak sezval předvolební shromáždění do Sarajeva, odkud pak odjely do těchto západních zemí tisíce Turků agitovat pro současného prezidenta.

A jak to vypadá s prezidentskými kandidáty? Dřívější spolupředseda HDP Selahattin Demirtaş kandiduje z vězení, kde čeká na rozsudek za údajné styky se zakázanou PKK spolu s dalšími deseti poslanci HDP (má preference 10 %). Opoziční strany z Národní aliance nejprve uvažovaly o společném kandidátovi, o bývalém prezidentu Abdullahu Gülovi (byl mnohem více tolerantnější než Erdoğan), nicméně ten kandidaturu vzdal poté, co jej navštívil velitel generálního štábu Hulusi Akar... Republikáni z CHP pak za svého kandidáta jmenovali fyzika Muharrema İnce a Strana dobra jmenovala svoji předsedkyni Meral Akşener. Preference obou přibližně kopírují preference jejich stran, tj. 25 % a 10 %, což je škoda, protože Meral Akşener v poslední době velmi tvrdě kritizuje Erdoğana a i jako žena by mohla oslovit více opozičních voličů. Tito 2 kandidáti mají největší šanci stát se vyzyvateli Erdoğana ve 2. kole, pokud k němu vůbec dojde. Neboť v silně polarizované společnosti má prezident Erdoğan na jedné straně stále mnoho sympatizantů, především z řad věřících muslimů a Turků (čti: ne Kurdů). V minulých prezidentských volbách v roce 2014 byl zvolen 51,8 % hlasů již v prvním kole. Na druhé straně Erdoğan, bojující proti gülenovcům i proti všem Kurdům (doma i za hranicemi), si vytváří stále více nepřátel.



0
Vytisknout
7393

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2018