Strůjci české marginalizace

22. 6. 2018 / Karel Dolejší

Dnes budou evropští lídři v Bruselu jednat o možnosti kontinentálního řešení ve věci omezení migrace. Zástupci České republiky se ovšem jednání nezúčastní. Místo toho plánuje trestně stíhaný premiér vlády bez důvěry Andrej Babiš sedět v Praze na zasedání Bezpečnostní rady státu ZDE. Zde hodlá hledat hypotetické řešení hypotetické situace, která by nastala v případě, že v Bruselu bez nás celoevropské řešení nenaleznou.

Značná část českých médií dezinterpretuje mnohovrstevnatý spor mezi kancléřkou Merkelovou a ministrem vnitra Seehoferem o migraci, ve kterém jde na prvním místě o bavorské zemské volby, nikoliv o politiku na úrovni celé spolkové republiky. A podobně jako během první Zemanovy prezidentské kandidatury účelově z kontextu vytržená slova německé kancléřky slouží k vyvolávání spolehlivě fungujícího bubáka "sudeťáků" a "revanšistů" údajně ohrožujících přežití českého národa. Že skutečným revanšismem na německé scéně šermují pouze politici extrémistické strany AfD, kterou si nemůže vynachválit český "vlastenec" Klaus, to je v kontextu potrhlé české veřejné rozpravy samozřejmě jedno...

Nejenže Babišova "úžasná" vláda v době konjuktury hospodaří s rozpočtovým schodkem 50 miliard, nedostatečně podporuje investice do budoucnosti a zadělává na pořádné problémy v případě, že opět přijdou ekonomicky nepříznivé časy. Paralelně s tím Babiš pošťuchovaný Zemanem rezignuje na možnost ovlivňovat klíčové celoevropské rozhodnutí - a místo toho se pasivně chystá k adaptaci pro případ, že se (i díky jeho ignorantství) kolektivně rozhodovat nebude a začne hra "každý sám za sebe". V takovém případě, zdá se, konečně dojde na fantazie ohledně vyslání hasičů a myslivců k ochraně hranic. Hoří, lovu zdar, na stráž!

Ke slovenské politice lze mít nepochybně velké množství více či méně podstatných výhrad, nicméně z dlouhodobého hlediska přece jen vidíme jasný obecný zahraničněpolitický kurs s cílem integrovat se do užšího jádra EU. Český premiér, který slovenskou vlast žaluje kvůli vlastní estébácké minulosti, se ovšem příkladem sousedů neřídí ani dost málo. Co dnes česká vláda od EU chce, ve skutečnosti nikdo neví. A co hůře, spoustě evropských politiků už je to jedno, protože o věčné camraly bez schopnosti konstruktivně předkládat vlastní návrhy nebo sofistikovaně připomínkovat návrhy konsensuální není naprosto žádný důvod se zajímat.

Podobně jako předloni v brexitové Británii, která svou "emancipaci" od EU dost možná završí "suverénní" asociační dohodou s unií na úrovni Ukrajiny, i v České republice se převažující kolektivní sentiment zcela odpoutává od reality a sám sebe ze všech sil přesvědčuje, že rozhodné nakročení k úpadku ve skutečnosti znamená jakousi národní renesanci a obnovení politiky.

Tak jako Británie, i ČR se nepochybně vlastní zásluhou pohybuje po trajektorii marginalizace, úpadku vlivu na mezinárodní scéně, postupné izolace od mezinárodních záruk, na nichž je životně závislá.

Rozdíly ovšem existují. Británie je i sama o sobě pětašedesátimilionovou zemí s nominálně 6. nejvyšším HDP planety, členstvím v RB OSN a vlastním jaderným deterentem.

Česká republika se péčí vlastních transformačních "géniů" stala desetimilionovým přívěskem německé ekonomiky, o který nemá Evropa důvod se zvlášť starat - a který navíc poslední dobou dělá vše proto, aby si sám podřezal větev, na níž už třicet let relativně pohodlně sedí.

1
Vytisknout
4606

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2018