Summit Trump-Putin nemusí nutně skončit katastrofou

12. 7. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Ilustrační foto. Zdroj: Compfight.com

Západní analytikové a komentátoři se v těchto dnech netají obavami, že summit NATO, jakož i vrcholná schůzka Donalda Trumpa a Vladimira Putina může vyústit v rozbití transatlantického partnerství a posílení Kremlu na úkor Evropy. A zatímco jsou některé z těchto obav na místě - ostatně jako vždy, kdy má instinktivně jednající a nevycválaný americký prezident něco vyjednat, ve hře jsou i nesporná pozitiva. A naděje, jak známo, umírá poslední.

Temné předpovědi o Trumpově ztroskotání na summitu v Singapuru, kde šéf Bílého domu s diktátorem Kim Čong-unem podepsal smlouvu symbolizující milník na cestě k denuklearizaci Korejského poloostrova, se navzdory poplachu v západním tisku nenaplnily. Tato smlouva ruku v ruce s diplomatickým sbližováním obou Korejí i nadále představuje křehkou naději, že neúnosná a nadto vysoce nebezpečná tenze na Korejském poloostrově jednou skončí, třebaže se vyskytla řada zádrhelů. Aktuální analýzy ukazují, že pokud se veškeří zainteresovaní hráči poučí z předchozích přehmatů, nic není předem ztraceno.        

Jestliže na Korejském poloostrově došlo k výraznému poklesu napětí, a to za situace, kdy si ještě před několika měsíci Trump s Kimem dětinsky poměřovali velikost jaderných tlačítek, je pošetilé kvůli schůzce amerického a ruského prezidenta jen malovat čerta na zeď. Je nutno důsledně rozlišovat mezi Trumpovými výhrůžkami a rétorickými excesy, které jsou v první řadě určeny pro jeho elektorát, a reálnými kroky jeho administrativy. A skutečnost, že se v Helsinkách setká autoritář Putin a k autoritářství notně inklinující Trump, představuje obrovskou výzvu pro významné západní země, především Německo, Velkou Británii a Francii, aby se tento demokratický deficit pokusily jaksepatří vyvážit.

Obavy některých analytiků, že Donald Trump přijel do Bruselu na summit NATO jako Putinovo alter ego, poněkud nabourává Trumpův ostrý výpad proti Německu a nečekaně i proti Rusku. Americký prezident obvinil Berlín, že po Američanech požaduje ochranu před Kremlem, přestože s ním ekonomicky spolupracuje. Opět: Donald Trump možná jen naprázdno pouští bubáky a blufuje, aby doma získal cenné politické body. Účelově se staví do pozice geniálního dealmakera, který chce být tvrdý jak k americkým spojencům, tak k Rusku.

Kritické hlasy se také strachují, že americký prezident na summitu NATO nenávratně poničí transatlantické vazby, a ponechá tak bezbrannou Evropu napospas Putinovi. Trumpův požadavek, aby členské země NATO přispívaly větším dílem do společné kasy, je vcelku absurdní. Koneckonců totéž učinili i jeho předchůdci George W. Bush a Barack Obama, leč poněkud uhlazenější formou. Severoatlantická aliance je však studenoválečnický anachronismus, který měl zaniknout společně s Varšavskou smlouvou. Vojenský rozpočet aliance byl v roce 2016 12x větší než vojenský rozpočet Ruska. Ačkoli Rusko v posledních letech mohutně zbrojilo a dnes modernizuje svůj atomový arzenál, loni jeho vojenský rozpočet oproti roku 2016 v důsledku ekonomických potíží klesl o 17 procent. Jinými slovy; Kreml ani ve snu nemůže čelit drtivé vojenské převaze NATO, přičemž jeho síla spočívá hlavně v hybridní formě boje a v dovedném využívání chyb jeho protivníků. Navíc případné stažení amerických vojsk z Evropy rozhodně není na pořadu dne.  

Třebaže finanční příspěvek Spojených států představuje 51 procent vojenského rozpočtu aliance, NATO dlouhá léta prakticky funguje jako prodloužená paže Pentagonu. Intervence NATO v Kosovu, Afghánistánu a Libyi neměly ani omylem co do činění s obranou členských států, ale v případě Kosova a Afghánistánu s prosazováním amerického vlivu, zatímco v Libyi šlo o upevnění amerického, britského a francouzského vlivu. A debakly doprovázející vojenské operace NATO, jejichž dopady jsou katastrofální zejména v Afghánistánu a Libyi, snad není třeba ani připomínat. Mezitím Kreml se značným znepokojením pozoroval rozšiřování aliance směrem k jeho západní hranici, jakož i vojenské zásahy NATO v Kosovu a Libyi. A když je Moskva tlačena do kouta, tak pochopitelně kouše.

Donald Trump je mazaný podvodník a žádná zásadní změna v transatlantických vztazích s největší pravděpodobností nenastane. USA budou i nadále Evropanům financovat „ochranu“, což by se dalo charakterizovat i jako Američany iniciovaný pokus o dominanci nad Ruskem a Čínou, zatímco evropské země budou v dresu NATO poskytovat Bílému domu nezbytné mimikri při budoucích vojenských výbojích. Ostatně ekonomická a vojenská expanze může jít ruku v ruce s fašistickými tendencemi, jež Donalda Trumpa charakterizují.

Pro svět je vždy lepší variantou, když spolu dvě světové supervelmoci, disponující 90 procenty světového jaderného arzenálu, vycházejí. Ať již vrcholná schůzka Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem dopadne jakkoliv, je třeba mít na paměti pár zásadních faktů. Není vyloučeno, že by oba kontroverzní lídři mohli dospět k vágní dohodě, jež by zmírnila nebezpečnou tenzi v Pobaltí, kde proti sobě stojí vojsko NATO a ruská armáda. Donald Trump a Vladimir Putin by se mohli inspirovat poznatky investigativního novináře Erica Schlossera, který varuje před rostoucím nebezpečím vyplývajícím ze závodů v jaderném zbrojení. Pro začátek by možná stačilo, kdyby namísto šifrované emailové komunikace byla zřízena přímá „nukleární telefonní linka“ mezi Washingtonem a Moskvou.       

0
Vytisknout
10871

Diskuse

Obsah vydání | 13. 7. 2018