Důvěra podle principu "Nechci poslouchat ty kecy"

13. 7. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty

Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous


To, že druhá vláda Andreje Babiše získala z vůle sociálních demokratů a komunistů, tedy dvou stran, které propadly v minulých sněmovních volbách, takzvanou důvěru, podle mne neznamená mnoho. Je to vláda menšinová a velmi obtížně čitelná. Koaliční partner je v ní de facto ze zoufalství. A sněmovní podporovatel taky. Nejde o politický projekt, ale jen o to, že Andrej Babiš „nechce poslouchat ty kecy“.

 

To je sice výraz, který použil v souvislosti s tím, že se vzdá možnosti řídit ministerstvo spravedlnosti, ale který, zdá se mi, šťastně vystihuje manévry na povrchu jeho „vládnutí“. Teď už mu nemohou vytýkat, že má vládu bez důvěry. Vytýkají mu, že vládne s komunisty. Na to vytáhl ve Sněmovně případ Miroslava Kalouska, který s Jiřím Paroubkem v roce 2006 také připravoval vládu s podporou KSČM.

To je pěna dní. Andrej Babiš přece nelpí na své politické moci proto, aby se mohl „vyhýbat kecům opozice“. Reálná moc se děje na úplně jiné úrovni. Teprve uvidíme, s kým a jaké zákony bude ANO schvalovat, jaké koalice se stanou ve Sněmovně skutečností a nakolik se socialistům a komunistům jejich vyslovení důvěry Babišově druhé vládě vyplatí do budoucnosti.

Celkově se mi zdá, že Topolánkova druhá vláda, držená přeběhlíky Melčákem a Pohankou, měla mnohem čitelnější a stabilnější politickou pozici. Na druhou stranu její předčasný konec byl spojen s rebelií několika poslanců ODS, což se u ANO těžko dá očekávat. Případný předčasný konec Babišovy druhé vlády bude pravděpodobně souviset s premiérovou snahou zničit tradiční politické strany, na prvním místě ty koaliční a služebné.

Něco takového by nebylo možné do situace roku 2006 nebo 2009 vůbec ani přeložit, a v tom smyslu žijeme opravdu v nové politické realitě. Ta nová realita ale není daná tím, co se dnes označuje jako nástup komunistů k moci, jakkoli je podíl KSČM na Babišově vládě odpudivý. S komunisty jako s koaličním partnerem pro ČSSD se počítalo už na jaře a v létě 2013, kdy měla levice drtivě vyhrát volby. To bylo ještě před uprchlickou krizí… a socialistickým kandidátem na prezidenta republiky byl Jiří Dienstbier. Tehdy by ČSSD a KSČM vládly jako dvě tradiční strany a nic by nesvědčilo o tom, že se boj proti „tradičním stranám“ stane hlavním motorem české politiky.

Naše nová politická realita je daná tím, že tu máme politického hegemona, který bojuje proti tradičním stranám a který stále neztrácí podporu voličů, ačkoli argumentuje ve stylu „nechci poslouchat ty kecy“. O střetu zájmů nemluvě. Je to politická realita, v níž je možné, aby lidovecký europoslanec – z důvodů čistě vnitropolitických – kritizoval komunistickou poslankyni za to, že ctí evangelní hodnoty, prosazované explicitně v případě uprchlíků a migrantů obecně Vatikánem, a v níž je zároveň možné, aby se tato poslankyně tomuto obvinění urputně bránila, ačkoli tím popírá postoj vlastní politické frakce v Evropském parlamentu a zároveň hodnoty levicového hnutí od dob Bídníků Victora Huga.

0
Vytisknout
11580

Diskuse

Obsah vydání | 19. 7. 2018