Chceme skutečně pokračovat v cestě vedoucí k apokalypse?
20. 12. 2018
/
Daniel Veselý
čas čtení
7 minut
Se značným znepokojením sleduji stále intenzivnější
konfrontaci mezi západním společenstvím v čele s USA a Ruskou federací,
neboť v sázce není nic jiného než zabránění fatálnímu střetu dvou
atomových velmocí disponujících 90 procenty světového jaderného potenciálu. A
proto odmítám černobílé líčení Kremlu jako inherentně agresivního a
válkychtivého režimu v kontrastu s benigním a téměř nechybujícím
Západem. Skutečně chceme pokračovat v cestě, která může vést
k nukleárnímu Armageddonu, anebo se vydáme jiným, rozumnějším směrem?
Nechci samozřejmě zpochybňovat rizika vyplývající z ruského
hybridního konfliktu, nicméně tato strategie neexistuje ve vzduchoprázdnu.
Sledujeme-li zpravodajství a publicistiku věnující se ruské hrozbě, snadno
zjistíme, že zde zoufale absentuje kontext, v jehož rámci se konflikt mezi
Západem a Ruskou federací odehrává. Jen stěží můžeme neustále poukazovat na
zločinnou podstatu Putinova režimu a zároveň bagatelizovat, či přímo ignorovat, neoddiskutovatelný díl viny Západu na vyhrocených vztazích mezi těmito zdánlivě
neslučitelnými světy.
Je třeba si položit zásadní otázku: Chceme Kreml izolovat,
anebo ho respektovat nikoli nutně jako přítele, ale jako partnera v důležitých bezpečnostních
otázkách? Chceme s ním - jako v dobách studené války - spolupracovat
na řešení bezpečnostních problémů, což bez nadsázky může zabránit globálnímu konfliktu
s nedozírnými následky? To samozřejmě neznamená, že budeme Putinovo Rusko
vykreslovat jako vstřícnou a pokornou velmoc starající se o blaho svých občanů
a zemí v jeho bezprostředním sousedství, o což se usilovně snaží
prokremelská propaganda. Nikoliv – jelikož každá velmoc je ze své podstaty
špatná. A koneckonců nedělají jinými prostředky prakticky totéž západní
sdělovací prostředky, když upozaďují kritické
hlasy upozorňující na politiku Západu, jež významně přispěla k eskalaci
vzájemného nepřátelství?
Daleko konstruktivnější je přístup výzkumníků
z časopisu The Bulletin of the
Atomic Scientists, kteří jednak kritizují Putinovo Rusko a jednak Trumpovy
Spojené státy - přijde-li řeč na vytváření globální hrozby. Ostatně tito vědci
letos posunuli ručičku apokalyptických hodin na dvě minuty před půlnocí (půlnoc
symbolizuje zánik lidstva), což mimo jiné zdůvodnili nezodpovědnou a vysoce riskantní
politikou Spojených států a Ruska.
Doporučuji zájemcům zhlédnout přednášku
rusko-amerického novináře Vladimira Poznera na půdě Yalské univerzity, v níž zaznívají dnes polozapomenutá
fakta a skutečnosti, jež tvoří podloží současného nepřátelství mezi Západem a
Ruskem. A třebaže Pozner dříve pracoval v sovětských médiích a podle svých
vlastních slov jednoduše dělal propagandu, jeho současná stanoviska se dají
celkem snadno ověřit. Těžko dnes nalézt někoho, kdo má naprosto čisté svědomí.
Kupříkladu americká novinářka Anne Applebaum, jež dnes v listu Washington Post zastává nekompromisní
kurs proti Putinovu režimu, dříve obhajovala válku v Iráku a nyní pracuje
pro think-tank, jejž finančně
podporuje americká vláda a američtí zbrojaři. Podobně
jako Pozner na kořeny rusko-americké krize nahlíží například bývalý americký
ambasador v Sovětském svazu Jack Matlock.
Pozner tvrdí, že Spojené státy po kolapsu Sovětského svazu
vůči Ruské federaci aplikovaly takzvanou Wolfowitzovu doktrínu považující Rusko
za potenciální hrozbu, a to především kvůli robustnímu jadernému arzenálu;
hrozbu, která jednoho dne může ohrozit hegemonii Spojených států. Tato doktrína,
jejíž znění v březnu 1992 zveřejnil list The
New York Times, byla realizována již Clintonovou
administrativou.
Spojené státy totiž porušily verbální slib daný kabinetem
Bushe seniora Michailovi Gorbačovovi, který souhlasil se sjednocením Německa s podmínkou,
že se Severoatlantická aliance nebude rozšiřovat směrem na východ. Akademickým
sporům o tom, zda vláda Bushe staršího skutečně toto Gorbačovovi slíbila, či
nikoliv, učinily přítrž až odtajněné
dokumenty USA, SSSR, Německa, Velké Británie a Francie. Pozner připomíná
varovná slova amerického diplomata a experta na Rusko George W. Kennana, jenž
expanzi NATO v roce 1996 označil za „strategickou
chybu potenciálně epických rozměrů“.
Dalším kontroverzním krokem, jimž západní společenství
pobouřilo nejen kremelské vládce, ale i obyčejné Rusy, bylo bombardování
Jugoslávie a uznání nezávislosti Kosova. Někteří Rusové podle Poznera tehdy
varovali, že NATO vypustilo džina z láhve a později poskytlo Moskvě
záminku k okupaci Abcházie.
Putinovi podle Poznera došla trpělivost v roce 2007,
když kremelský vládce prohlásil, že rozšiřování NATO směrem k ruským
hranicím představuje bezpečnostní hrozbu pro Rusko. Novinář konstatuje, že za
současným nepřátelstvím Vladimira Putina vůči Západu stojí špatná politická
rozhodnutí Spojených států. Podle Poznera vzájemnou nedůvěru dnes posilují jak
ruská, tak západní média. Ačkoli nelze klást rovnítko mezi převážně
prokremelskými médii a západními sdělovacími prostředky, hysterii lze bezesporu
pozorovat na obou stranách.
Zde však
výčet ukvapených a riskantních politických kroků Bílého domu nekončí. Cituji ze
svého komentáře odvysílaného 11. prosince na ČRo Plus: „Když v roce 2008 kabinet George W. Bushe podporoval vstup Gruzie a
Ukrajiny do NATO, ruští pohlaváři důrazně varovali, že v sázce je bezpečnost
evropského kontinentu. A přestože tyto dvě země, jež Moskva považuje za sféru
svého vlivu, nakonec do NATO nevstoupily, expanze aliance na východ pokračovala.
Vladimir Putin tehdy údajně
zvažoval anexi Krymu a východní Ukrajiny, nicméně tento plán
odložil, protože Ukrajina a Gruzie nakonec do Severoatlantické aliance
nevstoupily. Situace se náhle změnila v roce 2014 po majdanských událostech,
jimž se dostalo podpory ze západních kruhů. Instalace protirusky orientované
vlády nakonec vyústila v obsazení Krymu a konflikt na Donbase.“
Tyto a další znepokojující informace, třeba jednostranné odstoupení USA od smlouvy o nerozmisťování systémů protiraketové obrany (ABM) v roce 2001, je tedy
nutno brát v potaz, když hovoříme o ruských hackerských útocích, podpoře
xenofobních a populistických hnutí v Evropě - a obecně o kremelské
hybridní kampani namířené proti západnímu společenství. Je proto krajně
zavádějící charakterizovat Putinovo Rusko jako iracionální sebevražedný režim
chrastící jen tak z plezíru jadernými zbraněmi. A pokud nechceme
pokračovat v riskantní cestě, na jejímž konci číhá apokalyptický jaderný
konflikt, musíme se poučit z předchozích chyb a důkladně přemýšlet o tom,
jak modifikovat nynější nekompromisní postoj vůči Ruské federaci.
13535
Diskuse