Američané a Izraelci stojí na počátku teroru na Středním východě

21. 1. 2019 / Jan Darmovzal

Američané a jejich izraelští spojenci by měli velmi dobře zvážit dopady takových scénářů, jako je násilné sesazení íránské vlády nebo ozbrojená konfrontace s Íránem. Ti, kteří argumentují tím, že Íránu chybí demokratické zřízení, a že náboženská autokracie není v zájmu íránského lidu, si musí uvědomit, že to byl právě Írán (tehdejší Persie), který po odstranění Šáha Rézy Páhlavího Brity v roce 1941 směřoval k demokracii víc než kterákoliv jiná blízkovýchodní země.

Neflexibilní, vykořisťující, nespravedlivý a vysoce nepopulární kolonialismus, praktikovaný britským impériem přivedl až na samotný vrchol moci nacionalistického a vysoce populárního politika a právníka, který se jmenoval Dr. Mohammad Mossadegh. Šáh Mohammad Réza Páhlaví jmenoval Mossadegha do čela vlády 28 dubna 1951.

Čin, pro který byl Mossadegh celosvětově obdivován, který jej postavil do čela boje proti upadajícímu kolonialismu nejen v Íránu, a který nakonec přivedl i jeho vlastní pád bylo znárodnění Anglo-Íránské ropné společnosti, která íránský lid dlouhodobě okrádala o jeho nejcennější přírodní zdroj - ropu. Jako „odměnu“.

Angličané vypláceli Íráncům směšné sumy, v porovnáním s tím co oni sami inkasovali z nesmírně lukrativního monopolu. V roce 1948 získali Britové z těžby a prodeje íránské ropy celkem 112 milionů dolarů a zpět do Íránu poslali pouze 7 milionů).

Po znárodnění Anglo-Íránské ropné společnosti se na Churchilla usmálo štěstí, když se v Americe dostal k moci republikánský prezident Eisenhower a zarputilí anti-komunisté bratři Dullesové (Allen v roli ředitele CIA a John Foster v roli ministra zahraničí), jejichž hlavním cílem bylo odstavit od moci prvního a jediného demokraticky zvoleného íránského premiéra.

Premiér Mossadegh mylně považoval Američany až do poslední chvíle za své spojence v nacionalistickém boji proti britskému kolonialismu. Nemohl tušit, že převrat, který se proti němu usilovně připravoval, byl organizovaný, sponzorovaný a provedený americkou CIA v úzké spolupráci s britskými agenty.

Je pochopitelné, odkud pramení íránská nenávist a nedůvěra vůči Spojeným státům, i přesto, že v minulosti byli Američané v Íránu velmi oblíbení a respektovaní. Historickým faktem ovšem je, že Američané provedli převrat proti velmi populárnímu a demokraticky zvolenému Mossadeghovi a přivedli zpět k moci diktátora Mohammada Rézu Páhlavího, kterého dlouhodobě výrazně finančně podporovali, aby se u moci vůbec udržel.

Jeho diktátorský režim, který byl pod patronátem Spojených států dvacet pět let, nakonec vyvrcholil islámskou revolucí v roce 1979, která vynesla na vrchol moci Ayatolláha Ruholláha Chomejního.

Převrat proti Mossadeghovi byl dlouho utajovaný a až Madeleine Albrightová v březnu 2000 přiznala, že Američané „určitou roli hráli“.

Je smutnou skutečností, že od doby svržení premiéra Mossadegha a dalších ministrů Národní fronty se CIA stalo nedílnou součástí zahraniční politiky Spojených států.

Nezávislost a apolitičnost zpravodajských služeb, tak jak by tomu mělo v každém právním státě být - v případě Spojených států a CIA není pravdou.

V roce 1954, jenom rok po povedeném převratu v Íránu se CIA rozhodla udělat další operaci s cílem odstranit guatemalského demokraticky zvoleného prezidenta Jacoba Árbenze.

Skutečností je, že kromě shromažďování a vyhodnocování utajovaných informací se CIA nebezpečně zpolitizovala a přetransformovala se v nástroj, který slouží k odstraňování nepohodlných režimů všude po světě.

Ve světle toho, co se v Íránu stalo v roce 1953 a následně v roce 1979 a v Guatemale v roce 1954 – to vše pod taktovkou CIA, by Američané měli být schopni sebereflexe a vyhodnocení operací, které podnikli, a které se jim velmi výrazně nepovedly.

Tato imperialistická politika na desetiletí ovlivnila nejen život v Íránu, ale spolu s tím uvrhla Spojené státy do pozice, která je i pro ně samotné velmi nebezpečná, neboť nyní Spojené státy mají „jmenovku“ uzurpátora moci a zvýšila tak pravděpodobnost teroristických útoků prováděných nejrůznějšími extrémistickými skupinami na území Spojených států nebo proti americkým občanům.

Pro všechny ty, kteří jsou si vědomi těchto historických událostí a souvislostí, musí být alarmováni tím, jak se americká administrativa k problematice nepohodlných režimů nejen Středního východu staví. Sankce se staly nebezpečným jazykem diplomacie Spojených států, který jako jediné podporují Izrael a Saúdská Arábie.

V případě Izraele je velmi znepokojujícím faktorem sílá vlivu pro-izraelského lobby v čele s AIPAC, na tvorbu americké zahraniční politiky – a ne jen jí. V případě Saúdské Arábie je to ropný průmysl a konglomerát Aramco, ve kterém mají Spojené státy rozhodující vliv, a proto i Saúdská Arábie musí zastávat stejné postoje jako Spojené státy.

Jazyk sankcí však íránský lid na kolena nemůže srazit. Američané zaslepení nenávistí v náboženskou autokracii, která Íránu vládne, toto nevidí a dělají další ze série chyb, které nakonec přispějí k jejich vlastnímu pádu.

Sankce, které Američané tak vehementně prosazovali a prosazují, nikdy Írán neporazily, ale naopak jej donutily být inovativní a spoléhat se sám na sebe. To se Íráncům daří a jsou v tom velmi úspěšní. Jsou v tom úspěšní do té míry, že Američané musí organizovat konference zaměřené na bezpečnostní rizika, která Írán údajně představuje.

Depreciace íránské měny a výrazné znehodnocení úspor je další se ze série opatření, kterým Američané chtějí poštvat Íránce proti své vládě a doufat tak v převrat, který by přivedl k moc pro-americkou vládu. Američané se zcela racionálně obávají, že pokud by se v převratu opět angažovali, byli by to opět oni, kdo zasejí vítr, ale sklidí bouři, kterou už by nemuseli dokázat zkrotit.

Každá vládnoucí garnitura má své chyby a výjimkou není ani ta íránská, které jsou nejvíce vyčítány neflexibilní reformy, které nejsou včasně implementovány, a které ne vždycky reflektují přání početných skupin Íránců.

Je třeba si ovšem uvědomit, že íránská populace je složena z mnoha národnostních skupin, které mají velmi rozdílné zájmy, kulturní tradice, náboženské zvyklosti a vize do budoucnosti. V Íránu by samozřejmě měl být daleko větší prostor tyto vize debatovat a pokusit se občanům vyjít vstříc více než se v současnosti děje.

Na druhou stranu, bych se rád zmínil o íránské zahraniční politice, která je dle mého názoru velmi racionální a jde správným směrem, který ovšem není po chuti Spojeným státům a Izraeli, které proti němu urputně bojují. Nelíbí se jim zejména podpora Hezbolláhu a Hamásu.

Nezapomeňme, že obě tato hnutí byla z velké části vytvořena izraelskou okupací, proti které se rozhodly bojovat. V případě Hezbolláhu to byla dvacetiletá okupace jižního Libanonu a v případě Hamásu je to již padesátiletá brutální okupace Západního břehu, nekončící výstavba nelegálních osad a blokáda Gazy, kde téměř dva miliony lidí strádají a žijí v nelidských podmínkách.

Mějme na mysli také Golanské výšiny, které patří Sýrii, a které si Izrael neprávem přivlastňuje. Za všechny tyto nepravosti páchané Izraelem a podporované Američany Írán bojuje a je následně napadán, že šíří svou nenávistnou ideologii, vliv a terorismus.

Pokud tato obvinění chceme brát vážně, pak je třeba přimět Izrael, který se chová daleko terorističtěji než Írán, ať přestane okupovat Golanské výšiny, ať přestane stavět nelegální osady a demontuje ty stávající, a ať umožní vytvoření samostatného palestinského státu na hranicích z roku 1967 s Východním Jeruzalémem jako hlavním městem.

K takovému řešení v Izraeli nikdy nebyla politická vůle, a když se k ní za vlády Yitzhaka Rabina schylovalo, tak byl zavražděn. Způsobem jakým se americká a izraelská administrativa prezentují je jasné, že z Íránců mají strach a respekt. Strach z toho, že Írán a jeho spojenci bojují za správnou věc a oni ne. A respekt z toho, co Íránci dokázali vytvořit, i přes dlouhá léta v naprosté izolaci. Tyto obavy jsou zcela oprávněné a racionální.

Dle mého názoru Američané neustále podceňují Íránce, jejich bohatou historii, kulturu, potenciál, schopnosti a také strategickou polohu, kterou Írán má. Írán je jedním z nejstarších národů na světě. Jeho historie sahá do dob Cyruse, Xerxese nebo Dária, a také básníků jako Saadi, Ferdowsi, Rumi, Omar Khayam či dalších velkých myslitelů.

Ti všichni nezměrně přispěli ke světovému kulturnímu dědictví. Tato bohatá tradice dala Íráncům velmi silný pocit národní hrdosti a identity, která se nedá porovnávat s pouhým skandováním národních hesel, máváním vlajek nebo jinými velmi povrchními formami patriotismu.

Mnoho Íránců nenávidí režim, pod kterým nyní žijí, ale to nijak neoslabuje pocit jejich národní identity. Všichni jsou si velmi dobře vědomi, že Spojené státy vznikly, když jejich stát už existoval více než dva tisíce let. Bez ohledu na jejich politické přesvědčení, většina Íránců nenávidí a silně odsuzuje, pokud slyší výhružky z Washingtonu.