1. 7. 2020
Jedna z mnoha korejských frází, o nichž si myslím, že by obohatila náš jazyk, je krásně jadrné almyŏn mwo hae? Obvykle se jedná o odpověď na jinou otázku a znamená to: "Co byste dělali, kdybyste věděli?"
Cítím potřebu tohle vyslovit, kdykoliv potkám obyvatele Západu silně se zajímající o vzestup severokorejského vůdce A nebo úpadek vůdce B, který neumí vysvětlit, proč na tom záleží. V nejlepším případě slýchám něco jako: "Ten muž strávil nějaký čas v zahraničí, takže je větší pravděpodobnost, že bude reformátorem" - což je argumentace, kterou měli pohřbít v roce 2012.
Proč se Kimův režim chová tak špatně k nejpřátelštější, nejnacionalističtější jihokorejské vládě v historii? Na severu dlouho existuje opravdové pohrdání jihokorejskou levicí, pohrdání toho typu, které radikálové vůči umírněným pociťují vždy, nehledě na to, jak poslušní ti druzí jsou.
Věřte nebo nevěřte, vždy existovalo více Jihokorejců ochotných spolupracovat se Severem než naopak. Historie podzemní činnosti v 60. a 70. letech je plná příběhů o tom, jak Kimův žák dostal košem od velvyslanectví KLDR ve Východním Berlíně a musel místo toho žebrat o peníze u Japonců.
Severokorejský režim, který nic nezapomněl a nic se nenaučil, si je také cynicky vědom toho, jak jihokorejská vládní elita profituje z velkých mezikorejských projektů, které ráda staví do centra vzájemných vztahů.
Jistě můžeme objevit jisté pohrdání a nedůvěru ve způsobu, jakým Kim Čong-il na summitu v roce 2007 hovořil se svým protějškem Ro Mu-hjonem. Také se zdá, že když byl v září roku 2018 jihokorejský prezident Mun Če-in v Pchjongjangu, slíbil Kim Čong-unovi určité věci, pravděpodobně ohledně USA, které dosud nedokázal splnit.
Ale nezapomínejme ani na fakt, který nikdy nepřitahuje dost pozornosti, jmenovitě to, že Sever vděčí za svou bezpečnost nikoliv jaderným zbraním, ale americkým obavám, že byť jen malý úder proti Severu by vyvolal devastující odvetu proti Soulu.
Jakékoliv zlepšení mezikorejských vztahů přirozeně zpochybňuje automatický charakter takové odvety a tedy podkopává bezpečnost Severu. Důsledkem je, že Kimův režim musí kráčet po napjatém laně.
Na jedné straně musí vyzařovat rozumnost a otevřenost k jednáním, zatímco na druhé musí dávat najevo velkou nestabilitu a vzrušivost, připravenost zastavit se na základě nicotného podnětu.
Ať už tedy mezi oběma Koreami za scénou probíhá cokoliv, jejich vnější vztahy nikdy nemohou zajít příliš daleko před vztahy mezi Pchjongjangem a Washingtonem.
Na první pohled to nedává smysl, protože deklarace ze summitu v roce 2000 jasně uvádí, že obě Koreje budou spolupracovat bez ohledu na to, co řeknou nebo udělají vnější mocnosti. Ale pocit, že vzrostlo nebezpečí amerického útoku, donutil Kim Čong-una popřít, že by se vztahy mezi Severem a Jihem vůbec nějak zlepšily.
Něco podobného se stalo po selhání summitu v Hanoji. Styčná kancelář byla embryonickou verzí konfederační vlády, jak to jihokorejský levicový tisk veřejně oznámil, když přede dvěma lety otevírala. Tehdy se ovšem očekávalo, že vytvoření společného úřadu pohne Donaldem Trumpem.
Tato strategie mezitím selhala, takže dávalo větší smysl se budovy zbavit. Sever si nebude přát žádný další zjevný pomník mezikorejské spolupráce, dokud Američané přinejmenším nezruší sankce.
Munova vláda to vše chápe, proto svůj směr nemění. Tato špatná období ve vztazích sebou nesou dodatečnou výhodu v tom smyslu, že ujišťují Američany a jihokorejský mainstream, že Mun nakonec nemá až tak blízko k Pchjongjangu.
Jihokorejci se dostatečně neidentifikují s "nemilovanou republikou", aby pociťovali hněv, když ji Sever poníží. A ohledně jejich bezpečnosti je dostatečně ujišťuje vojenské spojenectví s USA, takže si nedělají starosti o to, kam povede všechen ten appeasement.
Zdroj v angličtině: ZDE
Diskuse