Jak můžeme pochopit závažná témata současnosti, když nechápeme vědecké pohledy na minulost?

23. 7. 2020 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Pobouření, které vyvolala moderním výzkumem podložená stanoviska děkana Filozofické fakulty Michala Pullmanna o demokratických (či participativních) prvcích komunistického režimu, jsou neklamným znamením toho, že laciný antikomunismus v české kotlině zdaleka neřekl své poslední slovo. A třebaže má rigidní pohled na ultimátní zlo symbolizované komunistickým režimem trhliny od samého počátku, jeho nepříliš důvtipní zastánci si svou svatou krávu i po dlouhých třiceti letech brání zuby nehty. Pokud si ale poslechneme Pullmannovy názory, prezentované v DVTV a na ČRo Plus, zjistíme, že historik ani v nejmenším nezpochybňuje zločinné aspekty minulého režimu ani jeho autoritářskou povahu (ba naopak); pouze veřejnost seznamuje s aktuálními poznatky historického bádání.

Pullmannův odklon od antikomunistické ortodoxie nadzvedl ze židle předsedu správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu Michala Klímu, který děkana FF UK obvinil z relativizace komunistických zločinů. Pullmanna se zastala historička Muriel Blaive a oheň už byl na střeše. Celá kauza se do poslední nitky propírala na Šafrově Foru24 a přisadil si i politický outsider Miloslav Kalousek. Novinářka a dokumentaristka Apolena Rychlíková na Twitteru poznamenala, že na rektorát FF UK chodí od „veřejnosti“ dopisy požadující, aby byl Pullmann odvolán z funkce a aby proti němu bylo zahájeno řízení k odebrání všech jeho titulů. Cancel Culture v českém hávu: dějiny se poprvé opakují jako fraška a po druhé jako tragédie. 

I kdyby Pullmann a Blaive svá stanoviska stokrát trpělivě vysvětlovali – notabene stanoviska vycházející z moderního historického výzkumu, o nichž klímové, šafrové a kalouskové nemají ani páru – v zastydlé české kotlině mít ustláno na růžích jen tak nebudou. Přitom Pullmann je některými hlasy z akademického prostředí dokonce považován za spojence antikomunistů. Ruku na srdce: můžeme snad Pullmanna s kamennou tváří označit za neomarxistu, když v dopise FF UK k uctění památky Milady Horákové odsuzuje „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“ komunistický režim?

Co je vlastně tak skandálního na existenci jakési společenské smlouvy, od níž autoritářský komunistický režim odvozoval svou moc – že lidé žijící v tehdejší době měli i jiné pohledy na svět než dnešní antikomunističtí bivojové; že někdo dal přednost rekreaci doma před vycestováním za hranice? Že dělnické rezoluce požadující hrdelní tresty pro příslušníky elit lze chápat jako demokratický prvek totalitního režimu, jak argumentuje Pullmann v duelu s Michalem Klímou na DVTV, když hovoří o publikaci Terror and Democracy in the age of Stalin: The Social Dynamic of Repression pojednávající o společenské dynamice hrající důležitou roli ve stalinských zvěrstvech. Jenže poznávání minulosti vyžaduje práci s historickými prameny, a to mnohdy v cizím jazyce, čehož nejsou čeští pravičáci schopni, nehledě na jejich ideologickou předpojatost.

Michal Pullmann má samozřejmě pravdu, když tvrdí, že „totalita nestála na bodácích, občané tu hru hráli“; anebo snad někdo soudný věří tupé polistopadové propagandě šafrů, klímů, kalousků a dalších nemyslících komisařů polistopadového režimu? Anebo je možné hodnotit ten který režim či ideologii pouze skrze prizma jejich zločinnosti? Minulý režim skutečně nebyl jednolitou totalitářskou monstrozitou, třebaže by si česká pravice přála, aby tomu tak bylo. Naopak autoritářské režimy mají své slabiny a vnitřní rozpory, jež přirozeně nahlodávají černobílou reflexi reality.

Jenže česká novinářská a politická obec očividně není schopna sebemenší sebereflexe, máme-li na mysli střízlivé hodnocení (ne)dávných dějin. Tuzemští komentátoři a politikové by jinak tvrdošíjně netrvali na své pravdě a nebránili se vnějším analytickým pohledům. Jestliže nejsme schopni akceptovat výsledky vědeckého výzkumu jen kvůli tomu, aby neutrpěl pracně budovaný obraz naší nedávné minulosti, jsme nejen odsouzeni k nepochopení své vlastní minulosti, ale i zásadních témat naší doby, jako je klimatická krize, riziko jaderné konfrontace či eroze demokracie v globálním měřítku. A pokud budeme zavírat oči před nepříjemnými aspekty autoritářství, riskujeme, že jiný typ autoritářství nás jednou semele.

1
Vytisknout
10497

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2020