Afghánistán: Čtyřnásobná zrada

16. 8. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 8 minut
  • Ačkoliv existoval i kontext, v němž by politické rozhodnutí opustit Afghánistán mohlo být hájeno, praktické provedení tohoto rozhodnutí hájit rozhodně nelze. 

Někteří máme tu nesmírnou smůlu dobře si pamatovat, jak Obamova administrativa argumentovala, že prý nemůže pořádně vyzbrojit syrské povstalce proti Asadově diktatuře, "neboť by zbraně mohly padnout do špatných rukou". Teď když se celý arzenál, který Američané za dvacet let s vynaložením miliard dolarů pomáhali pořídit afghánským bezpečnostním složkám, ocitl v rukou islamistického hnutí Talibán, ovšem syrská "opatrnost" USA vypadá v nejlepším případě směšně.


Bývalý afghánský prezident Ghání se dopustil vážné chyby, když se v politicky nejméně vhodnou chvíli pokoušel poprvé od roku 1979 vytvořit v zemi skutečnou centrální moc. Odcizil se tak místním kmenovým vůdcům, na jejichž podpoře ve skutečnosti plně závisel, ale přitom se je pokoušel sesadit. To představuje jedno z parciálních vysvětlení afghánské katastrofy.

Druhý a mnohem větší díl odpovědnosti ovšem nese americký prezident Joe Biden. Ve stopách předchůdců Bushe, Obamy a Trumpa, kteří všichni prosazovali v Afghánistánu neudržitelnou politiku stavící na první místo demokracii a až na druhé budování státu (přičemž budování ozbrojených sil probíhalo zcela mimoběžně s podporou občanské společnosti a jedině oslabený a osamocený State Department se skutečně snažil prosazovat prioritu budování státu), jde Biden jako člověk, který proti radám svých vojenských i civilních poradců pro národní bezpečnost sám rozhodl o náhlém odchodu ze země.

Lze samozřejmě právem argumentovat, že opoziční Republikáni se přece už léta ohánějí heslem o ukončení "donekonečna trvajících válek", voliči si právě tohle přejí a základní kameny amerického stažení z Afghánistánu položil Donald Trump. Že kdyby Biden v afghánské misi pokračoval, Republikáni by jej za to usilovně vláčeli stokou.

I když ale jasně vidíte celé spektrum vnitropolitických i mezinárodně bezpečnostních důvodů, které americký odchod z Afghánistánu podporují, jeho překotné provedení - bez mírové smlouvy, bez skutečné přípravy afghánských sil na samostatnou úpornou obranu, bez reálného plánu, jak postupovat dál - nelze obhájit vlastně žádným způsobem.

Způsob, jakým se afghánský režim zhroutil v řádů týdnů, nakonec opravdu příliš nepřipomíná ani pád Saigonu v roce 1975, jehož opakování Biden arogantně vyloučil. Podceňované jihovietnamské jednotky se po odchodu Američanů úporně bránily severovietnamské invazi po dva roky. (Prosovětský afghánský režim se na přelomu 80. a 90. let bránil před útokem islamistů ještě tři roky, než mu Moskva zastavila pomoc.) Na mysli tak spíše tane rapidní rozklad kubánského proamerického režimu v roce 1959.

Také Batistův režim náhle přišel o americkou podporu a také tehdy si Washington dělal iluze o možnosti domluvy s ideologicky zaťatými novými vládci. Batistův kubánský i Gháního afghánský režim byly podobně vnitřně zkorumpované, držitelé moci se v nich spíše snažili po léta si cpát kapsy než skutečně spravovat stát a upevňovat bezpečnost.

Rozdíl je samozřejmě v tom, že Batistova armáda v roce 1959 byla relativně malá, "levná" a vyzbrojená vesměs z amerických přebytků dokonce ještě předcházejících 2. světové válce (opakovačky Springfield M1903 atd.). Do budování "třísettisícové" afghánské armády však byly nality miliardy dolarů, třebaže jen zlomek těchto peněz nebyl po cestě rozkraden zkorumpovanými vládními strukturami a proměnil se v reálné vojenské kapacity. Na druhé straně existují známky toho, že Talibán měl v posledních týdnech na své straně aktivní logistickou (a dost možná i zpravodajskou) podporu pákistánských bezpečnostních složek.

Bidenovo unáhlené a umanuté rozhodnutí stáhnout náhle vojáky z Afghánistánu, na němž se pak trvalo až do hořkého konce, ve skutečnosti reprezentuje minimálně čtyřnásobnou zradu.

Za prvé zradu všech Afghánců, kteří uvěřili, že mohou žít v jiných společenských podmínkách než ve středověkém islamistickém emirátu - a doufali přitom v účinnou mezinárodní pomoc.

Za druhé zradu všech afghánských žen, jimž se nyní uzavřou školy, šance na úspěch v zaměstnání, možnost veřejné angažovanosti vůbec a dokonce i naděje rozhodovat samostatně o tom, s kým uzavřou či neuzavřou manželství.

Za třetí - a to se v plném rozsahu týká i mimořádně liknavého pokryteckého a alibistického postoje českých orgánů - byli zrazeni všichni Afghánci, kteří mezinárodním silám poskytovali aktivní pomoc, včetně obyčejných řidičů nebo tlumočníků, současných stejně jako bývalých. Všichni tito lidé a jejich rodiny jsou přímo ohroženi na životě, pro všechny z nich bylo ale uděláno naprosté minimum.

Za čtvrté, arbitrárním a nepřipraveným opuštěním Afghánistánu Západ současně opustil sám sebe a své hodnoty, včetně Bidenovou administrativou halasně vytrubovaných hesel o potřebě v globálním měřítku bránit demokratické zřízení.

***

Poučení, která lze v českém prostoru z afghánské katastrofy vyvodit, jistě nemají povahu nějakých nových strategií zahraničních intervencí. AČR je třeba napříště důsledně adaptovat na úkol obrany Evropy před ruskou vojenskou hrozbou, nikoliv na fantastické projekty "boje s terorismem" kdesi na druhém konci světa.

Především vidíme, jak se nominálně třistatisícové ozbrojené síly (z toho stoosmdesátitisícová Afghánská národní armáda, plus policie a další pomocné ozbrojené složky) dvacet let cvičené a vyzbrojované Američany a NATO, složily jako domeček z karet tváří v tvář náhlému selhání dosavadních aliancí, chaotické politice centrálních orgánů a infiltraci Talibánem.

(Připomeňme, že podle zásad prosazených Američany museli více jak 40 % vojáků Afghánské národní armády tvořit etničtí Paštunové, mezi nimiž je "doma" fundamentalistické hnutí Talibán. Politika "etnické a rasové proporcionality" mechanicky odvozená ze zcela jiných politických poměrů tedy talibáncům mimořádně usnadnila pronikání do vládních ozbrojených sil. Připomeňme nicméně, že v samotných amerických ozbrojených silách jsou dnes typicky výrazně nadreprezentovány menšiny hispánského (20,55 %) a afroamerického (29,22 %) původu, aniž by někdo mechanicky předepisoval, kolik v nich musí zůstat zastoupeno většinových bělochů.)

Tato tragická zkušenost důrazně upozorňuje zástupy tupců, kteří stále ještě považují národní bezpečnost a válku za záležitost "těch zvláštních dob, kdy se střílí" a vyčleňují je na účet budování ozbrojených sil, že samotné ozbrojené síly bezpečnost země rozhodně zajistit nedokážou.

Bez fungující kontrarozvědné a politické komponenty národní obrany by České republice v příští bezpečnostní krizi ani její šestkrát menší ozbrojené síly nemusely být nakonec o moc více platné než "zaostalému" Afghánistánu.

Vnitřní rozklad, který se za Zemanova prezidentování a Babišova premiérování rozrostl do nebývalých rozměrů, masivní rozkvět korupce, otevřené posluhování vysoce postavených veřejných činitelů zájmům nepřátelských mocností nebo perzekuce kontrarozvědky, to vše je pro úspěšnou obranu ČR jen o velmi málo přínosnější než autodestruktivní bezpečnostní politika bývalého afghánského režimu.

-1
Vytisknout
11775

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2021