Afghánistán: Proč nevěřit v mýtus technologie

12. 7. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
  • USA se stahují z Afghánistánu a Biden údajně nevěří v nový Vietnam. 
  • Právě to se ale velmi pravděpodobně stane, pokud Talibán při svém bleskovém postupu obsadí i Kábul. 
  • Američané na základě traumatu z Koreje a slepé víry v technologii vedli už druhou válku v Asii tak, že ji ani nemohli vyhrát. 

Spojené státy se po dvou dekádách překotně stahují z Afghánistánu - a prezident Biden si, zdá se, nedělá nejmenší starosti s ofenzívou Talibánu. Většina současných Američanů si ovšem už dobře nepamatuje obsazení Saigonu Severním Vietnamem v roce 1975. A i to bude zřejmě jeden z důvodů, proč se nejspíš dočkají opakování této zkušenosti.

Mimořádná délka nasazení Američanů v Hindúkuši a blízkém okolí by neměla vnějšímu pozorovateli zakrýt skutečnost, že aby věci porozuměl, potřebuje ji vidět jako ještě mnohem obsáhlejší drama o třech jednáních.

Jednání první začíná v roce 1950 jako korejská válka. Když se americkému generálu McArthurovi podařilo stabilizovat frontu kolem Pusanu a překvapit severokorejské komunisty výsadkovou operací u Inčchonu, poměr sil se změnil a jednotky OSN začaly postupovat. Kdyby poté McArthur s odvoláním na zákeřný Kimův útok ještě i obsadil Pchjongjang, avšak nesnažil se postoupit až k řece Ja-lu na samotné hranice s Čínou, mohl konflikt udržet omezený a připsat si vítězství. Ignorováním diplomatických signálů Pekingu a dalším postupem na sever nicméně spustil čínskou invazi, díky níž se nakonec válka v Koreji změnila v ještě mnohem větší jatka, která skončila ošklivou, oficiální mírovou smlouvou nikdy neuzavřenou plichtou. A z této neblahé zkušenosti plynou další překompenzované americké reakce. 

Jednání druhé: Vietnamská válka. Američané z Koreje vyvodili poučení, že jejich pozemní postup nesmí v žádném případě zahrnovat území tehdejšího Severního Vietnamu (Vietnamské demokratické republiky), protože by opět riskovali čínskou invazi. Netušili, že i když Peking Hanoji masivně pomáhá, včetně nasazení desetitisíců čínských vojáků na vietnamském území (převážně však v nebojových funkcích), na opakování bojového střetu s více jak dvěma miliony padlých vojáků rozhodně už žaludek nemá. - Američané se za mezinárodně uznanou hranicí obou vietnamských států omezili na nálety, případně jen napadali trasy strategické tzv. Ho Či Minovy stezky na území sousedních států Laos a Kambodža. Plán generála Westmorelanda zněl: Využít drtivé materiální, technické a palebné převahy ke způsobení tak vysokých ztrát, jaké si protivník nebude moci dovolit, takže útoku na Jižní Vietnam nakonec zanechá. Plán spektakulárně selhal, protože i když se de facto podařilo zničit samotné jihovietnamské povstalce (respektive ti na příkaz z Hanoje, s nímž generál Giap neměl nic společného, spáchali kolektivní sebevraždu během Tetové ofenzívy v roce 1968), ze severu, jehož kapacita vést válku byla s čínskou pomocí neustále obnovována, přicházely další a další pravidelné severovietnamské jednotky.

Jednání třetí: Afghánská válka. Převážně paštunské hnutí Talibán se podařilo hned v roce 2001 rychle svrhnout a vyhnat z území samotného Afghánistánu, nicméně na kmenových paštunských územích sousedního Pákistánu se mu povedlo vytvořit podobnou bezpečnou základnu, jakou kdysi disponoval tzv. Vietcong na severu Vietnamu. Občasné nepravidelné a nedůsledné nájezdy pákistánské armády na tuto enklávu nemohly ani způsobit škody srovnatelné s někdejšími nálety na Severní Vietnam - a k důsledné kontrole autonomních paštunských území centrálními pákistánskými úřady nikdy nedošlo. Po každé porážce se tedy Talibán mohl stáhnout do Pákistánu a obnovit síly. Přes veškeré kdysi módní řeči o "AfPaku" nebylo území Afghánistánu a Pákistánu nikdy v praxi pojímáno jako jediné bojiště. Bránily tomu neochota pákistánské strany intenzívněji spolupracovat, nebezpečí vzniku ozbrojeného střetu s jedinou jadernou mocností islámského světa v případě neodsouhlasené intervence - a konečně obavy z možného postupu Číny, která je hlavním pákistánským spojencem. Fanatici z Talibánu sice v bojích utrpěli děsivé ztráty (ovšem nižší než afghánské vládní síly), přesto jim k vítězství stačilo vydržet, než Američanům dojde odhodlání pokračovat ve válce, kterou za jinak stejných okolností s konečnou platností nikdy nemohli vyhrát.


Americká válka v Afghánistánu a její neslavný konec, který sledujeme v přímém přenosu, svědčí o úpadku amerického strategického myšlení a jeho nahrazení technologickou mytologií. Tak jako žádné technické a taktické inovace typu "vertikálního obchvatu" ve Vietnamu nemohly vyvážit fakt, že chybí jakákoliv šance zničit schopnost protivníka pokračovat ve válce, také v Afghánistánu všechny sady senzorů, přístroje pro noční vidění, "drony", MRAPy, nové trendy ve vývoji ručních zbraní a jejich doplňků či do té doby nevídaně těsná spolupráce malých pěších jednotek se strategickým letectvem nemohly přivodit konec bezpečné talibánské základny na území cizího státu, kam americké jednotky až na naprosté výjimky (zásah proti bin Ládínovi) nesměly vkročit.

Afghánskou válku Američané, potažmo NATO, nemohli v samotném Afghánistánu vyhrát o nic více, než šlo vyhrát vietnamskou válku na území Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže.










Základní strategické danosti se vývojem technologií a kvalitativně nové výzbroje mění jen zcela výjimečně - a i pak jde zpravidla spíše o jejich modifikaci než o naprostý zvrat.

Američané nenalezli způsob, jak napadnout schopnost a odhodlání Paštunů pokračovat ve válce v Afghánistánu - a proto prohráli, jakmile se jejich vlastní odhodlání pokračovat rozpadlo.

0
Vytisknout
9621

Diskuse

Obsah vydání | 15. 7. 2021