Ne tlak na řešení krize očkováním, ale dezinformace a reprezentanti nepravděpodobných obhájců svobody

Kam až jsme dospěli kvůli nízké míře vnitřní společenské důvěry

9. 12. 2021 / Bohumil Kartous

čas čtení 5 minut

Představte si, že vaše dítě čeká důležitá životní událost, okamžik, kdy byste měli být s ním. Nicméně vy se rozhodnete, že nebudete, protože dítě před tím odmítlo jít na návštěvu. Obávalo se, že může být infekční a že nemá cenu riskovat, když o den později půjde na test a může pak s klidným srdcem přijít do domácnosti, ve které žijí i nenaočkovaní, včetně jednoho takřka osmdesátiletého seniora. Nebudete u toho, protože cítíte křivdu. Máte pocit, že se na vás dítě dívá jako na někoho méněcenného a nepomůže ani přesvědčování, že takto nelze interpretovat dobrý úmysl. Prostě se zatvrdíte a unikne vám tak důležitý společný okamžik, milník vašich životů. Toto je jeden z mnoha příběhů, za kterými stojí nízká míra důvěry v instituce a tou vytvořený prostor pro manipulace a rádoby disidentství, které shledává smysl v jakémkoliv odporu, byť je živen nesmysly.

Po komentáři, v němž jsem poukazoval na nemožnost ustupovat lidem, kteří odmítají nést svůj díl společenské odpovědnosti, jejíž potřeba je vyvolána trvající pandemickou krizí, se mi sešla řada reakcí. Od těch souhlasných až po vulgární nadávky a obviňování z "fašismu". Pravděpodobně nejčastější ale byly reakce, které poukazovaly na můj údajný příspěvek k prohlubování společenského konfliktu či nenávisti. Byli to lidé, kteří pravděpodobně zakládali svůj postoj na přesvědčení, že v řešení pandemické krize neexistuje jedno důležité řešení, tedy kombinace očkování a určitého omezení sociálního styku, že existuje více alternativ. 


Pokud někdo v takovém přesvědčení žije, přirozeně pak může dospět k názoru, že vyžadovat očkování je zbytečné násilí a že je to omezení práva na sebeurčení. Notabene, pokud takový člověk soudí, že covid vůbec problém není. Jak k odmítnutí očkování, tak k celkové odmítavému postoji k omezením proti šíření pandemie, existuje v české společnosti dostatečné množství záchytných opor, od spekulativních (dříve proměřování, dnes protilátky), až po manipulace hrající si s omezenou míru drtivé většiny společnosti rozeznat kredibilitu mluvčího a jeho tvrzení (tvrzení některých zdravotníků, že očkování není třeba, nebo že je dokonce škodlivé, potažmo tvrzení týchž, že covid je oproti jiným nemocem banální a tím pádem zanedbatelný). 

Primární nedůvěra plodí potřebu hledat alternativní vysvětlení. Mnohokrát jsem v minulosti poukazoval na fakt, že například pravidelně měřená (ne)důvěra v média v různých zemích (Digital News Report, Reuters Institute při Oxford University) poměrně dobře koresponduje s náchylností k otevírání prostoru konspiracím a dezinformacím. Je dokonce pravděpodobné, že míra nedůvěry je přímo úměrná míře šíření dezinformací. S určitými odchylkami, které by patrně bylo možné vysvětlit odlišnou trakcí proticovidových řešení v jednotlivých zemích, to platí i z hlediska proočkovanosti. S určitými odchylkami (Maďarsko v. Holandsko) kopíruje statistika vakcinace v Evropě velmi dobře její západovýchodní osu.

Mnoho lidí v české společnosti si neuvědomuje, že situace jinde v Evropě je odlišná. Že jsou země, a jsou to země, které obecně požívají vyšší míru vnitřní důvěry, v nichž nedošlo na "společenský konflikt a nenávist", protože dostatečnou většinou přistoupily na řešení krize a tím pádem se mohly vrátit blíže k běžnému způsobu společenského života, bez nutnosti odlišovat ty, kteří svou míru společenské odpovědnosti převzali a kteří nikoliv.

Česká společnost v tomto stavu není. Česká společnost je vystavena dilematu, v němž většina svou míru společenské odpovědnosti přijala, nicméně stále významná část společnosti tak neučinila a prostor nedůvěry, v němž se daří racionalizacím takového postoje a jejich reprezentantům, udržuje společnost vcelku spolehlivě ve stavu, v němž se rozdílnost postojů stala věcí kategorickou, nepřekonatelnou. Současný spor mezi dosluhující vládou a vládou nastupující ve věci povinného očkování je toho důkazem. Vláda odcházející pochopitelně neriskuje budoucí odpor a neúspěch nařízení, zatímco vláda nastupující se ho zjevně obává.

Jenže tuto situaci, jak se mylně domnívají kritici "posilování konfliktu a nenávisti", nemají na svědomí lidé, kteří vyžadují rovné přijetí společenské odpovědnosti. Na svědomí ji má nízká důvěra, což může být pochopitelné vzhledem k minulosti i vzhledem k tomu, jako odcházející vláda reprezentovala důvěryhodnost, kredibilitu vlastních nařízení a jak je byla schopen české společnosti sdělit. Jenže představa, že tento stav nás bude udržovat v tomto specifickém diskurzivním lockdownu a "ono to přejde", je naivní a neakceptovatelná. Ani ve společnosti, ve které relativně vysoká míra nedůvěry omezuje ochotu přijmout racionální řešení, nelze na racionální řešení rezignovat.

-1
Vytisknout
9842

Diskuse

Obsah vydání | 14. 12. 2021